Tim Simenon

Tim Simenon | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Pohodlí a slávu v Londýně vyměnil za úspěšné bistro v Praze

  • 15
Producent Depeche Mode, Davida Bowieho či Massive Attack by si mohl užívat pohodlí a slávy v rodném Londýně. Místo toho si Tim Simenon se společníkem Luďkem Netušilem otevřel na pražských Vinohradech bistro, které nabízí masové kuličky. Sám tu vaří i obsluhuje.

Tim pochází z Londýna, sedmadvacet let se věnoval hudební kariéře producenta a skladatele elektronické taneční hudby pod přezdívkou Bomb The Bass. Do Prahy ale jezdil tak často, až si tu rozhodl otevřít bistro Brixton Balls, které se specializuje na masové koule.

Už si někdo přišel koupit masové kuličky a poznal ve vás slavného producenta BombThe Bass?
Ano, ale víc mě asi potěší, když sem chodí pravidelní zákazníci kvůli tomu, že jim u nás chutná.

Pořád mi to nedá. Byl jste velmi úspěšný britský interpret. Co vás přivedlo k tomu, že jste si otevřel bistro v Praze?
Jídlo a hudba jdou pro mě ruku v ruce. Zkoušel jsem nejrůznější pokrmy i styly. Jako hudební producent jsem hodně cestoval a ochutnával opravdu spousty věcí. Odjakživa jsem rád vařil, naučil jsem se to sám, stejně jako v hudbě jsem samouk. Muziku a jídlo miluju z celého srdce.

Čtěte další příběhy

Jakou hudbu posloucháte, když vaříte?
Mám takový mix, věci, co jsem poslouchal jako dítě, elektronickou hudbu, filmové soundtracky z 60. a 70. let. Prostě všehochuť.

Jak se člověk sám něco naučí tak dobře, že ho to začne živit?
Musíte tu činnost milovat a zkoušet se v ní zlepšovat pořád dokola. Rád se učím, chyby mi nevadí, snažím se něco získat i z nich.

Přesto jste s hudbou skončil. Napořád?
Teď mě naplňuje Brixton Balls, nemám na nic jiného čas. Navíc dokážu dobře dělat pouze jednu věc, potřebuju se plně soustředit.

Poprvé jste Prahu navštívil během turné s Depeche Mode. Už tehdy jste věděl, že tu zůstanete?
To bylo v roce 1998, na šňůře The Singles. Do Prahy jsem znovu přijel asi před čtyřmi lety, žil jsem ve Vídni. Tehdy jsem chtěl cestovat po světě a produkovat hudbu. Londýn mě přestal inspirovat a líbilo se mi, že si můžu vzít počítač a pracovat odkudkoli s nejrůznějšími hudebníky v rozličných zemích. Nejdřív jsem se přemístil do Amsterdamu, pak do Vídně, odkud jsem jezdil často do Prahy. 

Často jsem chodil do restaurace Divinis, kde jsem se seznámil s Luďkem, mým současným obchodním partnerem. Pracoval tam jako číšník, jednou jsme se dali do řeči a vznikl nápad na společné podnikání. Měl jsem radost, protože to byl důvod, proč zůstat v Praze, do které jsem se zamiloval.

Dá se říct, že jste začal podnikat v gastronomii proto, že jste se coby muzikant cítil vyhořelý?
Působil jsem v hudebním průmyslu sedmadvacet let. Většinu času jsem seděl ve studiu před počítačem. Chtěl jsem začít pracovat rukama, tvořit něco, čeho se můžu dotknout. Ano, měl jsem toho už opravdu dost.

Jako producent jste spolupracoval s těmi nejlepšími na světě, s Depeche Mode, Sinéad O’Connor, Davidem Bowiem či Massive Attack. A pak jste si otevřel malé bistro, kde vaříte a obsluhujete kohokoli, kdo sem zavítá. To je docela životní změna.
Nejsem tu sám, jsme tu společně s Luďkem pět dní v týdnu. Vážně rád dělám rukama a ve společnosti lidí, které mám rád. Když něčemu věřím, chci to realizovat sám. Delegovat takový úkol někomu jinému by pro mě postrádalo smysl. V hudbě to bylo stejné, pracoval jsem na tracku od jeho vzniku do konce. Asi rád dřu.

V minulosti jste na jednom místě vydržel jen chvíli. Myslíte, že v budoucnu dáte sbohem i Praze?
To bych byl trochu blázen. S Luďkem jsme investovali veškerou energii do našeho podniku, nemůžu ho opustit. Navíc jsem tu šťastný, těším se do práce. Výzvou je pro mě jazyk, protože neumím česky, jen rozumím pár slovům.

Řada Čechů vyzkoušela obrácený model, žili v Londýně, pracovali v pohostinství, pak se vrátili a často tvrdili, že si neuvědomujeme, jakou máme v Praze pohodu.
To je pravda. V Londýně musíte opravdu tvrdě pracovat, ale právě proto, že jsem tam dlouhá léta žil, jsem dospěl ke změně. Nechtěl jsem přijít o veškerou inspiraci a chuť do života. Teď jsem nadšený z našeho bistra, podobně jako mě předtím bavila hudba. Vaření a skládání hudby je pro mě vlastně podobný proces. Zkoumáte ingredience, které se tam hodí, jestli a jak pokrm nebo skladbu dochutit a přitom nezabít jejich přirozené kvality. Vokál, bubny, zvukové efekty mi připomínají suroviny, ze kterých vařím.

Proč se vlastně bistro jmenuje Brixton Balls?
Není za tím žádná hluboká filozofie, prostě jsme si hráli s různými jmény. Brixton je čtvrť v jižním Londýně, kde jsem žil. Plánujeme další podnik za rohem, zase bude mít v názvu Brixton, ale zaměřený bude jinak.