Váš životopis působí skoro jako cesta kolem světa. Narodila jste se v Bogotě, žila jste v Anglii, Singapuru a Hongkongu a nakonec jste se usadila v Praze. Byla to spíš shoda okolností, nebo jste vždy chtěla žít v zahraničí?
Myslím, že obojí. Už jako dítě jsem měla možnost cestovat s rodinou a brzy jsem si vypěstovala zvědavost vůči světu za hranicemi domova. Zajímalo mě, jak lidé jinde žijí, přemýšlejí a jaké mají zvyky a hodnoty.
Později nás k častému stěhování vedla především práce mého manžela. Zpětně to ale nevnímám jen jako sled praktických rozhodnutí. Každé místo mi něco dalo a posunulo mě dál. Byla v tom souhra okolností i moje skutečná touha poznávat jiné země a kultury.
Na kterou zemi vzpomínáte obzvlášť ráda?
Nedokážu vybrat jednu. Každé místo mě formovalo jinak a každé mám spojené s jinou životní etapou. Kolumbie pro mě znamená dětství, rodinu, přátele a školní dobrodružství. Londýn byl místem, kde jsem se učila samostatnosti a kde jsem také poznala svého manžela. Singapur byl splněným snem, protože jihovýchodní Asie mi byla vždy blízká. Hongkong mám spojený s mateřstvím – právě tam jsem se stala maminkou a našla kolem sebe přátele, kteří se pro mě stali téměř rodinou. Praha pak přišla jako návrat do Evropy a nová životní kapitola.
Catalina Gonzalez-Got
|
Čím si vás Praha získala? Bylo pro vás snadné se tu usadit?
Praha si nás získala svou krásou, atmosférou a hlavně pocitem rovnováhy, který jsme tu našli. Pomohlo nám, že jsme ke změně přistoupili otevřeně a byli připraveni začít znovu. Zaujala mě také silná mezinárodní komunita. Přicházejí sem lidé z mnoha zemí, a přesto si město zachovává vlastní identitu. Právě tahle kombinace je mi velmi blízká.
Kvůli práci manžela jste se tedy několikrát stěhovala mezi kontinenty. Dařilo se vám při těchto změnách pokaždé navázat na vlastní kariéru, nebo jste ji někdy musela upozadit?
Od každého trochu. Každé stěhování znamenalo přizpůsobit se nové zemi, kultuře i životní etapě. V Asii jsem se rozhodla nepokračovat v práci s dětmi a soustředila se na rodinu. Z osobního hlediska pro mě byla tato léta velmi obohacující, zvlášť poté, co jsem se v Hongkongu stala maminkou.
Po návratu do Evropy jsem cítila, že nastal správný čas vrátit se do práce. Byla jsem si už jistá, že se chci věnovat právě vzdělávání dětí v raném věku. Moje profesní cesta sice nebyla přímá, ale život v různých zemích mi dal širší pohled na svět. Uvědomila jsem si, že navzdory kulturním rozdílům si rodiny všude přejí totéž: aby se jejich děti cítily bezpečně, spokojeně a měly potřebnou podporu.
Co vám při opakovaných profesních začátcích pomáhalo nejvíce?
Především předchozí zkušenosti a ochota přizpůsobit se. Měla jsem pevný základ v práci s malými dětmi, ale zároveň jsem se v každém novém prostředí snažila nejprve naslouchat a učit se. Každá země, zařízení i tým mají vlastní způsob práce a otevřenost člověku pomáhá profesně růst i budovat dobré vztahy s kolegy a rodinami.
Když odejdou zkušení lidé, zmizí s nimi i těžko nahraditelné know-how |
A do Prahy jste přijela už s konkrétní představou, čemu se zde budete věnovat?
Ne. Původně jsme si mysleli, že v Praze zůstaneme jen několik let. Teprve když jsme si tu vybudovali život a rozhodli se zůstat, začala jsem přemýšlet o návratu do práce. Věděla jsem, že se chci vrátit k profesi, která mě vždy naplňovala, a hledala jsem prostředí, jež nevnímá vzdělávání jen jako předávání znalostí, ale také jako podporu osobnosti, samostatnosti a celkové spokojenosti dítěte.
Kde jste nakonec zakotvila?
V Park Lane International School. Začínala jsem jako podpora ve třídě Nursery, poté jsem přešla k mladším dětem do Pre-Nursery a později dostala příležitost podílet se na založení programu Tiny Tots pro děti přibližně od dvanácti měsíců do dvou let.
Bylo pro mě velmi cenné vytvářet program od začátku. Chtěli jsme vybudovat bezpečné, podnětné a laskavé prostředí, v němž má každé dítě dostatek pozornosti a může se adaptovat vlastním tempem. Nyní mám za sebou první rok v roli vedoucí třídy.
Pracujete v mezinárodním kolektivu. Co tak různorodý tým přináší?
Každý kolega přináší jiné zkušenosti, nápady a kulturní perspektivu, takže se můžeme učit jeden od druhého. Samozřejmě se někdy lišíme ve způsobu komunikace nebo v přístupu k řešení problémů. Pokud ale všichni sdílejí stejný závazek pečovat o blaho dětí, mohou se rozdíly stát předností. Zásadní jsou respekt, otevřená komunikace a ochota naslouchat.
První zkušenosti s péčí o děti jste získala jako chůva v Anglii. Kdy jste si uvědomila, že se chcete vzdělávání malých dětí věnovat dlouhodobě?
Přišlo to poměrně nenápadně. Dala jsem si pauzu od studia hospitality managementu a v novinách narazila na inzerát zavedené školky v Londýně. Přihlásila jsem se spíš s tím, že to zkusím, a nečekala jsem, že mi to změní profesní směr.
Po pohovoru mě zařadili do třídy dětí ve věku od jednoho do dvou let. Velmi rychle jsem zjistila, jak moc mě práce s nimi naplňuje. Každý den bylo vidět, jak objevují svět a jak silně reagují na vztah, jazyk, rituály a pocit bezpečí. Tehdejší ředitelka mě povzbudila, abych o změně profesní dráhy vážně uvažovala. Když se ohlédnu zpět, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Nenašla jsem jen práci, ale něco, co vnímám jako poslání.
Žila jste v různých částech světa. Jak se tam liší přístup k malým dětem?
Mohu mluvit hlavně o Anglii a České republice, protože tam mám přímou profesní zkušenost. V Anglii jsem vnímala přístup jako velmi zaměřený na dítě. Velký důraz se klade na samostatnost, sebevědomí a učení prostřednictvím hry. Hra se nebere jako něco vedlejšího, ale jako přirozený způsob, jak malé dítě poznává svět.
Tento britský základ je mi dodnes blízký a vycházíme z něj i v programu Tiny Tots. Vztahy, hra a jazyková interakce nejsou doplňkem péče, ale její podstatou.
A jak tento přístup vnímáte v Česku?
Je o něco strukturovanější, zároveň je v něm hodně vřelosti, stability a řádu, což může být pro malé děti velmi prospěšné. Líbí se mi také důraz na čas venku a přirozené objevování světa. Silná je podle mě kombinace vřelosti, důslednosti a zdravé rovnováhy mezi péčí a samostatností.
Když emoce přehluší fakta, aneb proč někdy věříme více pocitu než realitě |
Když porovnáte Kolumbii, Českou republiku, Hongkong a Singapur, liší se postavení žen v rodině a na pracovním trhu?
Určité rozdíly jsem vnímala, i když každá rodina je samozřejmě jiná. V Kolumbii bývá běžné, že se do péče o děti výrazně zapojuje širší rodina. Prarodiče, tety a strýcové tak vytvářejí důležitou podpůrnou síť. V Hongkongu a Singapuru jsem se setkala s mnoha ženami, které kombinovaly náročnou kariéru s rodinným životem, často s pomocí lidí zaměstnaných v domácnosti. V České republice na mě zase zapůsobilo, jak velký význam se přikládá možnosti rodičů, zejména matek, strávit první roky s dítětem doma.
Nemyslím si, že je jeden model nutně lepší než jiný. Podstatné je, aby rodiny měly dostatečnou podporu a mohly si vybrat podle toho, co jim vyhovuje. Někteří rodiče chtějí zůstat s dítětem doma déle, jiní se potřebují nebo chtějí vrátit do práce dříve. Důležité je, aby měli k dispozici bezpečné a důvěryhodné možnosti.
Pozorovala jste rozdíly v tom, jak si matky a otcové rozdělují péči o děti, práci a chod domácnosti?
Podle mě to záleží více na konkrétní rodině než na zemi. Poznala jsem páry, které si povinnosti dělily rovným dílem, i rodiny s tradičnějším rozdělením rolí. Kulturní prostředí samozřejmě může rozhodování ovlivňovat, ale nejdůležitější je, aby oba rodiče cítili podporu a potřeby dítěte zůstávaly v centru rodinného života.
Liší se také pohled společnosti na matku, která se brzy po narození dítěte vrátí do zaměstnání?
Očekávání se podle mé zkušenosti liší spíš mezi jednotlivými rodinami než mezi zeměmi. Některé matky cítí tlak zvládat současně kariéru, péči o děti i domácnost, jiné mají silnou podporu partnera a širší rodiny.
Neměli bychom automaticky předpokládat, že dřívější návrat do zaměstnání znamená menší oddanost dítěti. Pro mnoho rodičů je práce důležitou součástí identity a kvalitní péče jim může pomoci skloubit rodinný a profesní život způsobem, který vyhovuje celé rodině.
Mluvila jste o potřebě dítěte cítit, že někam patří i mimo svou rodinu. Jak se to dá poznat u jednoletého nebo dvouletého dítěte?
V tomto věku se pocit sounáležitosti pozná v maličkostech. Dítě se začne obracet k lidem, kterým důvěřuje, rychleji se uklidní ve známém prostředí a působí sebejistěji, když ví, co bude následovat. Pozná rituál, těší se na určitou činnost, hledá ujištění pohledem nebo se samo zapojí do hry. To všechno ukazuje, že dané místo pro něj začíná být bezpečné.
Z Káhiry do Prahy a zpět. Egypťan, který zasvětil život českým turistům |
Jakým jazykem mluvíte doma se svým dítětem?
Manžel francouzsky a já španělsky. Zvolili jsme přístup jeden rodič, jeden jazyk. Většinou to funguje dobře, i když si naše dítě často samo volí angličtinu, protože ji kolem sebe slyší nejčastěji.
Snažíme se být důslední, ale zároveň přirození. Děti často rozumějí mnohem víc, než samy řeknou. Není nutné, aby bylo všechno dokonalé. Důležité je, že jazyk je doma součástí vztahu, ne výkonu.
Co byste řekla rodičům, kteří se obávají, že více jazyků může malé dítě mást?
Kontakt s více jazyky malé dítě obvykle nemate. Je pravda, že děti zpočátku jazyky míchají, ale to není chyba, nýbrž běžná součást procesu. Postupně se naučí rozlišovat, kdy a s kým který jazyk používají. Pomáhá důslednost, trpělivost a pozitivní atmosféra.
Můžeme u jednoletého nebo dvouletého dítěte mluvit o výuce jazyka?
Spíš o přirozeném kontaktu s jazykem. Malé děti se neučí tak, že sedí a někdo jim něco vysvětluje. Vstřebávají jazyk prostřednictvím každodenního života – při písničkách, hře, příbězích, běžných rituálech a interakci s dospělými. Když se jazyk stane součástí bezpečného a radostného prostředí, přijímají ho velmi přirozeně.
Jakou roli hraje při osvojování jazyka vztah s dospělým a hra?
Zásadní. Malé dítě začne komunikovat tehdy, když se cítí bezpečně, vnímané a pochopené. Teprve když dospělému důvěřuje, má chuť naslouchat, reagovat a zkoušet nová slova. Hra k tomu vytváří přirozený prostor, protože dítě nepoužívá slova mechanicky, ale v situaci, která mu dává smysl.
Sama jste se stala matkou v Hongkongu. Změnila tato zkušenost váš pohled na práci s malými dětmi a jejich rodiči?
Rozhodně ano. Mateřství mi pomohlo mnohem hlouběji porozumět emocím, které první roky života dítěte provázejí. Lépe chápu, jak obtížné může být poprvé svěřit dítě do péče někoho jiného a kolik nejistoty a otázek s tím souvisí.
Proto v Tiny Tots věnujeme velkou pozornost postupné adaptaci a budování důvěry nejen s dítětem, ale i s rodiči. Každé dítě se rozvíjí jinak a úspěch může v tomto věku znamenat i zdánlivě malý krok – že se začne cítit jistěji, naváže vztah nebo samostatněji objevuje své okolí.
Pomáhá vám vlastní zkušenost života daleko od širší rodiny lépe chápat rodiče, kteří v Praze nemají prarodiče ani další blízké?
Ano. Život daleko od rodiny mi ukázal, jak náročná může být péče o malé dítě bez prarodičů nebo blízkých příbuzných nablízku. Pro mnoho rodičů, zejména těch, kteří žijí v zahraničí, se proto zařízení pro malé děti nestává jen místem, kde dítě tráví část dne, ale také součástí jejich podpůrné sítě. V mezinárodní komunitě se navíc setkávají rodiny s podobnou zkušeností a mohou si postupně vytvářet nové vztahy a vlastní zázemí.
Z Prahy do světa: Česko očima německého redaktora zahraničního vysílání |
V programu Tiny Tots se setkáváte s rodinami, které se vracejí do pracovního rytmu krátce po narození dítěte. Jaké otázky nejčastěji řeší?
Nejčastěji se ptají na denní režim – kdy bude dítě jíst, spát a hrát si a nakolik dokážeme navázat na rytmus, který má doma. Velkým tématem je také odloučení. Rodiče chtějí vědět, jak dítěti pomůžeme zvyknout si na nové prostředí, vybudovat si vztah k dospělým a cítit se bezpečně.
Za těmito otázkami bývá jedna hlubší obava: aby jejich dítě nebylo jen „jedním z mnoha“. Potřebují cítit, že ho vnímáme jako individualitu a že mu v citlivém období adaptace dáme čas a péči.
V debatách o péči o děti mladší tří let často zaznívá otázka, zda tak malé děti do školního zařízení vůbec patří. Jaký je váš pohled?
U dětí mladších tří let bych byla opatrná se slovem škola v tradičním smyslu. Tak malé dítě potřebuje především bezpečné, citlivé a podnětné prostředí, kde se cítí vnímané, chráněné a podporované.
Z kvalitního raného vzdělávání ale může těžit, pokud odpovídá jeho věku, potřebám a vývojové fázi. Základem jsou pevné vztahy, citlivě nastavený režim, bohatá jazyková interakce a možnost objevovat svět prostřednictvím hry. Když toto funguje, nejde o předčasné „posílání do školy“, ale o prostředí, které může dítěti dát dobrý start a rodině oporu.
