S kolegou Petrem Vitovským se Tomáš Juřík pustil v 90. letech do podnikání v oboru, v němž by si mnozí vylámali zuby. Začali vyvíjet technologii pro inteligentní dopravu, aby se dalo městy projíždět plynule a bez neustálého čekání na křižovatkách.
„Prvních pět let bylo krušných. Vydělané peníze jsme reinvestovali a vkládali do rozvoje firmy. Říká se tomu odložená spotřeba,“ poznamenává šéf firmy Cross Zlín s úsměvem. Trefili se do doby, kdy se v Česku s dopravou ve městech moc nedělo. Proto se rozhodli vyvinout i další dopravní řešení a získat zakázky ve světě. Toto rozhodnutí se ukázalo jako klíčové.
„Asi nejraritnější pro nás je, že jsme technologii vážení kamionů za jízdy dodali do Japonska do Kóbe. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu elektroniku vyvážet do Japonska, asi bych se mu vysmál,“ říká Tomáš Juřík.
Jaký má dnes vaše firma obrat?
Když započítám i partnerské firmy, které nám patří, je to přes 400 milionů korun. Já ale považuji za důležitější číslo, že jsme dnes obchodně aktivní v téměř 50 zemích světa.
Jak vás napadlo začít vyvíjet technologii pro chytrou dopravu?
Byl jsem mladý a hloupý (smích). Z tohoto oboru jsem si vybral vůbec tu nejhorší technologii, kterou je světelná signalizace na křižovatkách. S tou jsme začínali, což dalo naší firmě i název Cross – jako kříž. Semafor vypadá jako pouhá tři světla, ale udělat z toho první ligu není v našem oboru snadné.
Tomáš Juřík (1963)
 |
Vaše dopravní řešení funguje například v tureckém Izmiru, ze kterého jste udělali chytré město. Jak vaše technologie ulehčuje život tamním lidem?
Mám k dispozici téměř neuvěřitelná čísla. Průjezd certifikovanou čtvrtí, kde nás měřili, se u osobních aut zkrátil na polovinu a autobusy městské hromadné dopravy jezdí ještě rychleji.
Prý se jezdí rychleji i na letiště. Z centra to trvá 21 minut namísto předchozích 44 minut. Je to pravda?
Ano, je to něco, co nám nikdo nevěřil. My jsme použili ten nejsofistikovanější evropský styl řízení, který se používá u nás, ve Skandinávii a v německy mluvících zemích. Když to přinesete na méně vyspělé trhy, tak ten úspěch není automatický, ale je ho možné očekávat.
Jak se zařídí taková plynulost dopravy? Zkuste to přiblížit laikům.
Zjednodušeně řečeno, pro jakékoliv řízení potřebujete informace. Takže křižovatky byly v prvé řadě dovybaveny velkým množstvím senzorů, aby se vědělo, jaké množství aut a z kterého směru přijíždí. A podle toho se dynamicky upravují signální plány. Křižovatku si tedy představte jako tikající hodiny, kdy máte 80, 90 sekund na to, aby se ze všech směrů protlačilo co nejvíc aut.
A kde vaše technologie funguje v Česku?
Ve větší polovině krajských měst, například v Brně, Olomouci, Ostravě, v Pardubicích, Liberci i dalších městech.
Jak dlouho trvá vymyslet, aby se městem jelo plynule a řidiči se nevztekali?
Inovační krok je čtyři až pět let. Je třeba to rozdělit na dvě části. První je technologie jako taková a druhým krokem je dopravní řešení konkrétní křižovatky, které se dá udělat mnoha způsoby, ale jen pár způsobů je dobrých.
Jaké to jsou?
Dobré signální plány, které se musí na křižovatku navrhnout, se nedají naučit. Musíte být dobrý dopravní inženýr a zároveň mít pro to dar od boha.
Jakými lidmi jste se musel obklopit, aby vyvinuli technologii pro chytrou dopravu?
Jsou to lidé, kteří nechtějí přerozdělovat práci a přenášet papíry z místa A do místa B. Jde o tvůrčí a technicky vzdělané lidi.
Jak se rodí vaše nápady?
Po nocích, venku, ráno, v podstatě s tím musíte žít. Nápad je pět procent toho, co je pak potřeba udělat. Oněch pět procent jsou ale ta nejdůležitější procenta.
Co pro vás znamená úspěch?
Že si mohu plnit své sny, vyrábět to, co jsem si vysnil. A takových výrobků máme ve firmě hodně. Když jsem kolikrát přišel s nápadem, říkali mi: „To je šílené, to nepůjde.“ Ne vždy to šlo, ale v 80 procentech se to povedlo.
Neměl jste někdy chuť říci si a dost, raději se nechám zaměstnat?
To jsem si řekl mnohokrát, měl jsem nabídku učit na vysoké škole. Ale bral bych to jako prohru.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste firmu prodal?
Nabídky na odkup firmy jsem dostal mnohokrát, zvlášť v poslední době. Nejprve chodily jednou za rok, pak za čtvrt roku, pak téměř každý měsíc. Naštěstí to už povolilo, protože to bylo pro mě až nepříjemné. Nechtěl jsem a nechci firmu prodat, firma nejsem jenom já, patří dvěma rodinám. Obě rodiny přemýšlejí, jak dál a zda se najdou nějací nástupci. Naše děti mají velkou šanci pokračovat.
Čtěte další příběhyV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Jsou u vás lidé spokojení, neutíkají vám?
Donedávna jsme měli fluktuaci hluboko pod pěti procenty. V současnosti se to trochu zvedlo, ale daří se nám tým doplňovat. Výdělky se pohybují v rozpětí u odborných pozic od 20 do 50 tisíc hrubého
Považujete se dnes za bohatého člověka?
Myslím, že najdu tisíce způsobů, jak si vydělat jednodušeji a lépe. Takže nepovažuji. Myslím si, že jsem za vše hodně zaplatil.
Zažil jste lidskou závist?
Dnes a denně i z míst, ze kterých bych to nečekal. Je to český fenomén, ale nejen český. Hodně cestuji, stupeň závisti například ve Švédsku je oproti nám ještě horší.
Jak se dá se závistí vyrovnat? Jak jí čelit?
Nijak, člověk si z toho nesmí nic dělat, protože se s tím bojovat nedá. Nejde to vždycky stoprocentně, třeba u dlouhodobých zaměstnanců, kteří ví, jak trnitou cestou jsme prošli. Jejich závist vás o to víc bolí, ale to je tak vše.
Jak se snažíte dostat do sebe energii, abyste pokračoval v podnikání?
Mám železné pravidlo, že tvrdě pracuji 4,5 dne v týdnu a pátek odpoledne a víkend je svatý.
Jaké jsou vaše ambice?
Naše firma je pevně zakotvená v Evropě. A nevím, zda je to úkol pro mě, nebo pro další generaci, ale chtěl bych firmu pevně přinést na celosvětovou mapu.
