Narodil se do rodiny, kde je krejčovské řemeslo tradicí od roku 1883. Jeho dědeček převzal živnost od svého tatínka v období první republiky a Roman už jako malé dítě trávil většinu času s ním v dílně. Sedával na židli u šicího stroje a díval se mu na ruce. „Už jako předškolák jsem ho prosil, aby mi dal nějakou práci. Dal mi odstřižek látky, abych ho ručně obšil jehlou a nití. To mě moc neuspokojovalo, tak jsem si stříhal díly kalhot z novin a sešíval je k sobě. Bohužel, tento oděv moc nevydržel,“ vzpomíná Roman Humlíček.
Co ale vydrželo, byl Romanův zájem o krejčovinu. Po vzoru svých předků získal výuční list a byl z něj oficiálně krejčí. Navíc ještě vystudoval oděvní průmyslovku v Prostějově.
Kam jste šel po maturitě?
Nezapomínejte, tehdy se ještě chodilo na vojnu. Takže já jsem ve svých dvaceti třech letech nastoupil jako učitel odborných předmětů na textilní průmyslovku v Brně. Dědečkovu dílnu, kterou jsem zdědil, jsem si později převezl k sobě a otevřel malé modelové krejčovství. Realizoval jsem v něm nejen svoje věci, ale i věci jiných mladých návrhářů. A také jsem připravoval sezonní kolekce pro oděvní značky, což později přerostlo v práci, které jsem se věnoval výhradně.
S jednou z firem se spolupráce překlopila na práci na plný úvazek. Přesto jste se po 15 letech jistoty rozhodl osamostatnit. Proč?
Bylo to období, které bylo hodně zajímavé, ale i plné intenzivní práce, bohužel čím dál víc na úkor rodiny a osobního života, takže přišel čas udělat změnu. Někdo se mě tehdy ptal, proč jsem u toho nevydržel déle? Já jsem na to tehdy odvětil, že by se měl spíš ptát, jak je možné, že jsem u toho vydržel tak dlouho? Práce pro fast fashion byznys je náročná a vyčerpávající především psychicky. To, co dělám teď, je v rámci oboru přesný opak.
Musel jste do začátku podnikání investovat?
Na začátku jsem musel investovat do zařízení, strojů, materiálů a všeho potřebného pro spuštění zakázkové výroby. Na to jsem využil svoje úspory. Od té doby se obejdu bez dalších dodatečných investic.
Vaším záměrem bylo věnovat se především pánským oblekům. Jak do vašeho podnikání vstoupily džíny?
K tomu mě přemluvili moji zákazníci, bez jejich výzvy bych se toho asi nikdy nepustil. Měl jsem ale s džínami zkušenosti v konfekčních kolekcí, které jsem navrhoval, měl jsem přehled o dodavatelích denimů. A lákalo mě uvolňování dres kódu, změna směrem k pohodlí a svobodě v oblékání, tak jsem si řekl, proč to nezkusit.
Roman Humlíček (1966)Oděvní technolog, konstruktér a návrhář s více než 30letou praxí. Vystudoval Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově, kde se zaměřil na oděvní technologii, a Střední odborné učiliště oděvní v Brně, kde se vyučil pánským krejčím. Po škole nastoupil jako oděvní návrhář a technolog a postupně sbíral zkušenosti v oděvních firmách. Od roku 2000 působil jako hlavní designér a oděvní technolog ve společnosti Blažek Praha, kde vedl tvorbu kolekcí pánské módy. V roce 2016 se osamostatnil a založil vlastní značku JEANSLAB, která se specializuje na zakázkovou výrobu džínů a dalších oděvů z denimu. Žije v Kuřimi, je ženatý a má tři děti. Mezi jeho největší koníčky patří běh na lyžích, hudba a létání. |
Jak zákazníky získáváte?
Svoje služby nijak zvlášť nepropaguji. Část zákazníků je taková moje širší rodina, se kterou se pravidelně potkávám a noví přicházejí pod vlivem šuškandy, která se o okolo mě vytváří, noví zákazníci přicházejí na doporučení těch stávajících.
Vracejí se k vám zákazníci?
Ano a často právě pro džíny. Moji zákazníci jsou mi věrní a někteří ode mě mají pět a více kusů. Archivuji střihy a výrobní dokumentaci každé zakázky, takže se druhé a další džíny dají vyrábět „bezkontaktně“, lze je objednávat podobně jako přes e-shop. Dostávám SMS typu: Chci ušít stejné džíny jako minule, nic neměňte.
V čase se ale změnila jejich cena.
Na začátku mého podnikání cena odpovídala dražším konfekčním džínám, postupem času se ale téměř zdvojnásobila a to vlivem růstu cen všeho, co do výroby vstupuje. Pořád je ale pořízení džín na míru nepochybně lepší investice, zákazníci se ke mě pro nové džíny vracejí zhruba po třech až pěti letech, za tu dobu si běžně koupíte troje až patery konfekční, kromě toho, že je to neudržitelné, je to i v součtu dražší.
Výroba jednoho kusu džínů vám zabere přibližně 12 hodin. Jaké výzvy to přináší z hlediska nákladů a efektivity?
Každou minutu, kdy jste v zaměstnání, je třeba poctivě odpracovat. Není možné zahálet. Jako student jsem chodil na praxe do zakázkových krejčovství a viděl jsem, s jakým nasazením musí krejčí pracovat, aby si domů odnesl dobrou výplatu. Takže se snažím udržet pracovní tempo. Schůzky se zákazníky do toho nepočítám, protože ty jsou většinou příjemným zpestřením pracovního dne. Nedá se ale říct, že bych vše vyráběl sám. Mám několik spolehlivých spolupracovníků, a to hlavně na výrobu košil a obleků.
Plánujete rozšíření produkce, nebo chcete zachovat stávající model?
Samozřejmě zakázky nepřicházejí kontinuálně. Jsou silná a slabší období. V těch slabších by ještě nějaký prostor na navýšení výroby byl. Snažím se ale pracovat pět dnů v týdnu a víkendy věnovat rodině, jen výjimečně a nerad se jich vzdávám kvůli práci.
V principu se tedy spolupráci a rozšíření výroby nebráním, pokud bych našel spolehlivého partnera. Přesto si myslím, že dobré řemeslo se dělat i tímto individuálním způsobem, lze si tak totiž vytvořit charakteristický rukopis.
Co jste se o podnikání naučil?
Dřív se říkalo, že řemeslo má zlaté dno. Toto přísloví se asi dá vykládat různě, je ale pravda, že ten, kdo umí řemeslo, dokážete si prostředky na život obstarat i nezávisle. Jestli těch prostředků bude dost, záleží hlavně na píli a schopnostech. Máme u nás řadu dobrých příkladů z minulosti i současnosti od kterých se můžeme učit. Důležité je sebrat odvahu a začít. Já mohu, díky řemeslu, žít svobodně a nezávisle.
