Jaká byla vaše první pracovní zkušenost? Vážně jste po škole začínal jako poštovní úředník?
Není to úplně přesné, po škole jsem začal brigádničit u Státních lesů ČSSR ve Strážnici jako pomocný dělník, zkrátka taková děvčica pro všechno, od závozníka přes házení písku a vápna až po převážení cihel i hnoje.
Na poštu jsem nastoupil přesně 19. 6. 1968 a poštovním úředníkem jsem byl bez 2 měsíců dohromady 20 let. Začínal jsem ve funkci spojového manipulanta, později jsem měl na starost dopravu zásilek u vlakové pošty.
Jak se z pošťáka stane podnikatel? A co u vás bylo hlavním motivem pro soukromé podnikání?
Hlavním motivem bylo více vydělávat a zabezpečit rodinu. Chtěl jsem mít také více času na svůj koníček, kterým byly porážky domácích prasat. Ale předbíháte. Ještě než jsem začal podnikat sám, nastoupil jsem do podniku Řempo. Tak trochu to byl nátlak mé manželky, v oboru jsem neměl žádné zkušenosti ani praxi, ale postupně jsem se učil.
Vypracoval jste se z dělníka ve skladu až na vedoucího několika středisek. Takže jste mohl být spokojen?
Byla to pro mě neskutečná škola, která se mi později hodila. Naučil jsem se manipulovat se zbožím a orientovat se v obchodním prostoru. Jenže koncem osmdesátých let se objemy zboží postupně zmenšovaly a podnik se začal rozpadat. Já se to snažil zachránit, sháněl jsem pro své oddělení peníze, jak jen to šlo. Jezdil jsem po Československu a vymáhal pohledávky za nezaplacené zboží. A došlo mi, že cesta setrvávání ve státním podniku s nekompetentním managementem není dobrá.
Já chápu, že někdo miluje auta a tak si zařídí vlastní autoservis, nebo rád peče a vaří a vybuduje cukrárnu, pekárnu či hospodu. Ale jak se člověk dostane k tomu, že se začne věnovat výrobkům z gumy?
V Řempu jsem byl mimo jiné vedoucím střediska Pneu, prodávaly se tam protektorovací pásy a pryže. S jedním z našich zákazníků jsem se spřátelil a on mě začal zasvěcovat do tajů gumového světa. Postupně se vše nabalovalo. Objížděním dodavatelů jsem získal cenné kontakty pro pozdější podnikání.
Začal jste podnikat v pronajaté garáži se třemi známými. Jak vypadaly vaše začátky? Co byl váš první výrobek a jaký měl úspěch u zákazníků?
Náš první produkt nebyl přímo námi vyrobený, ale šlo o nakoupené zboží. Charakterizuje ho náš první reklamní slogan „Hadice, pryže, butylplast“. Hadice byly tedy náš stěžejní produkt. Tehdy se k nám dovážely méně kvalitní hadice z Itálie, proto jsme začali prodávat české. A u zákazníků měly velký úspěch.
Jak fungovala spolupráce ve čtyřech? Bylo to ve smyslu sloganu Gumex pružné partnerství? Mimochodem, slogan je na jedničku, kdo ho vymyslel?
Slogan pružné partnerství vymyslel můj syn Libor, dnes marketingový ředitel. Ale ze začátku to určitě pružné partnerství nebylo. Už během prvního roku dva společníci odstoupili a po šesti letech jsem zůstal z původní čtveřice sám.
Své společníky jsem musel vyplatit a tady došlo na největší oběť, kdy jsem s podporou manželky a dětí prodal náš třípokojový byt a přestěhovali jsme se na chatu. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to.
Začínal jste v garáži, dnes máte moderní fabriku.
Z garáže jsme se stěhovali v roce 2008. Koupili jsme pozemek vedle budovy JZD a naplánovali výstavbu nové haly s výrobními, skladovými a kancelářskými prostory. Tu jsme otevřeli o rok později a v roce 2014 jsme ve Strážnici postavili druhou výrobní halu.
Je to samozřejmě neskutečný pokrok, na začátku jsme neměli internet a já byl skoro jeho odpůrce. Myslel jsem si, že to zvládneme s poštou, protože jsem byl zatvrzelý pošťák. Na začátku jsme měli jeden počítač, který uměl jednoduchou příjemku a výdejku, žádné účetnictví. Postupně se vše zdokonalovalo. Nyní jsme moderní firma, ale to je hlavně zásluhou dětí, protože Gumex dostaly brzy a mohly ho tak dostatečně rozvíjet.
Měly to vaše děti příkazem, pracovat ve firmě?
Moji dva synové i dcera začali pracovat v Gumexu už několik měsíců po jeho založení. Žádný příkaz to určitě nebyl, bylo to jejich rozhodnutí a práci v rodinné firmě vnímali jako příležitost.
Já jsem po čase na ně převedl i většinu podílu. Jsem poučen z minulosti a cítil jsem se jako poškozená generace, protože rodiče měli zemědělství, které bylo v padesátých letech znárodněno a vrátili nám ho až v roce 2001. Myslím, že majetky se mají předávat mladší generaci, která má sílu a schopnosti na další rozvoj.
Jan Sedláček (72 )
|
Kdo je vaším zákazníkem a kam nejdál prodáváte?
Dušan: Máme tisíce zákazníků od malých řemeslníků až po velké společnosti. V posledních letech se zaměřujeme zejména na větší společnosti ze strojírenského sektoru. V nedávné době jsme také získali úspěchy u větších prvovýrobců, za což jsme moc rádi.
Libor: Až na výjimky nejdále prodáváme do Německa a do Rakouska.
Vaše firma funguje už 28 let, čím si vysvětlujete, že se na trhu drží tak dlouho?
Jan: Jsme poctiví jak k sobě, tak k zákazníkům, ke kterým si vytváříme úzký vztah. Snažíme se vytvářet dobré pracovní podmínky, nikdo se u nás nad nikoho nevyvyšuje. Vážíme si všech zaměstnanců, protože víme, že každý tvoří důležitý článek v řetězci.
Dušan: Je to o poctivosti a o skutečném zájmu dělat věci, které fungují a pomáhají zákazníkovi vyrábět kvalitní produkty. Na naše výrobky je spolehnutí.
Libor: Přesně jak říká táta a brácha. Držíme se našich hodnot – poctivost, systém, řád a neustálý výkon. Co řekneme, to splníme. Nejen vůči zákazníkům, ale i zaměstnancům. Snažíme se být co nejlépe zorganizovaní, aby bylo vidět, co kdo a jak dělá. Malými krůčky se neustále posouváme kupředu, začínali jsme od nuly, takže je to náš přirozený princip.
Vloni jste měli obrat přes půl miliardy. Co pro vás znamenají peníze? Co pro vás znamená úspěch?
Jan: Úspěch pro mě znamená spokojenost v životě. Peníze jsou důležité, ale jsou jen prostředkem k životu. Vydělané peníze se vždycky snažím spravedlivě rozdělit, aby se lidé okolo mě měli dobře, respektive lépe než dříve my. Zkrátka bez peněz se žít nedá, ale nejsou všechno.
Dušan: Úspěch pro mě znamená spoustu věcí: vracející se zákazník, uzavřená objednávka, vyřešený případ nebo krásná čísla z výsledovky. (smích)
Libor: Úspěch pro mě znamená mít život v rovnováze. Vyhradit si čas na sebe, rodinu, přátele, koníčky i práci. Pro mě není úspěšný člověk, který žije jen prací, firma je sice perfektně vybudovaná, ale osobní život se mu hroutí. Peníze jsou pro mě podpora toho, co firma nebo člověk v životě provozuje.
Jana: Pro mě je největší úspěch zaměstnanec, který se dokáže zapracovat, projde zkušební dobou, zapadne do kolektivu a zůstává v Gumexu řadu let. Stane se z něj odborník a plnohodnotný partner pro naše zákazníky. Peníze pro mě znamenají svobodu a možnost realizace snů.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Dušan: Za všech okolností je třeba jít dál. Ať se bude dít, co se bude dít, budeme dělat to nejlepší, co dokážeme a na co budeme mít dost sil a zdraví. Těšíme se na naše rozšíření do Plzně, které je naplánované na letošní rok. Doufám, že se nám také podaří nějaké aktivity v zahraničí, v Německu, či v Rakousku.
Libor: Zaměřujeme se na technologie blízké našemu oboru. Chceme se rozvíjet jako doteď s hlavním cílem mít spokojeného zákazníka, který se nemusí o nic starat.
