Buch, buch, buch, rozléhá se z pootevřených oken nenápadné průmyslové budovy v Praze 6 pravidelný dusot, za který by se nemusela stydět ani vytížená kovářská dílna. Tady, jen pár set metrů od fotogenického hotelu International, ovšem nesídlí žádné černé řemeslo, naopak – od letošního února se tu vyrábějí nejúčinnější české roušky.
No jistě, jsme v Česku, v centru evropského nanoprůmyslu, takže i zdejší roušky se šijí z nanovlákenných textilií. Tato nanotkanina je tak hustá, že jí neproklouzne ani myš. Pardon, vlastně ani 120 nanometrů zakrslý koronavirus, natož bakterie, prachové částice, pyly nebo hřmotní roztoči.
„Výrobci chirurgických ústenek často slibují účinnost až 99 procent, jenže tento údaj se nevztahuje k virům, ale bakteriím,“ vysvětluje jeden ze zakladatelů společnosti Nano2Health Jiří Stich a pokračuje: „Představte si fotbalový míč, to je bakterie, kdežto virus je velký asi jako pingpongový míček. Klasická chirurgická rouška je jako síť fotbalové branky, která bezpečně zachytí balon na kopanou, ale malý míček na stolní tenis?“ No jistě, ten mezi oky prolétne jako nic – pro praktickou ukázku ani není nutné vyběhnout na kopec nad výrobní halou na Julisku, kde sídlí fotbalová Dukla.
Žádná Čína! Chceme všechno české
Když laik slyší pojem nanotkanina a nanotechnologie, jaksi mimoděk si představí laboratoř, sterilní prostředí, ticho a soustředění. Taky při těch rozměrech vláken...
Jenže tady to burácí, skoro jako by uvnitř parta platnéřů kovala rytířské přilbice. Koneckonců i takové sklopené hledí by mohlo fungovat jako neotřelá ochrana před koronavirem. Vstoupíte-li však, ocitnete se spíš ve futuristické krejčovské dílně. Žádná obří výrobní hala, žádný fordismus v praxi, pásová výroba a zástupy dělníků, natož kovářská výheň, v místnosti rozměrů přerostlé kanceláře je malá supějící výrobní linka, tři dámy v jednotné růžové a police v rohu.
Ano, právě tento kout s obyčejným regálem ukrývá zdejší největší poklad – role čtyřvrstvé polaminované nanotkaniny, které sem dodává česká společnost Nanovia, jejíž součástí je i výrobní závod Nano Industry – jak jinak také český.
„Materiál, který získal několik patentů, si můžete představit jako superjemnou pavučinu, kterou tvoří polymerová vlákna tisíckrát tenčí, než je lidský vlas. Umí navíc viry nejen zachytit, ale i usmrtit, takže nevzniká biologicky nebezpečný odpad,“ chválí jednatel firmy Nano Industry Aleš Erbr český vynález, který sice na první pohled působí jako vcelku všední vzdušná gáza, ovšem jeho funkce, a tím pádem i cena jsou nesrovnatelné.
Těch několik rolí stojí hodně přes milion korun. „Jistě bychom mohli použít levnější materiál z Číny, z něhož bychom šili na strojích z Číny lacinější roušky. My však chceme kontrolovat kvalitu výsledného výrobku od samého počátku, a tak máme vše české,“ objasňuje Jiří Stich u výrobní linky, již by v Asii z druhé ruky koupil přibližně za půl milionu. Zato tato byla desetkrát dražší. „Ale je česká,“ zní zdejší neprůstřelný argument.
Filtry do roušek i do komínů
Jiří Stich, oficiálním titulem spoluzakladatel a prokurista, se před nějakou dobou dostal k unikátní nanotkanině, pro niž existují desítky využití. „Najdete ji v chemickém průmyslu i armádě, používá se ve filtrech v komínech, ale umí čistit i vodu,“ vypočítává oblasti, kde nanotechnologie pomáhá.
Jenže Stichovy tehdejší plány zkřížil již v rozpuku koronavirus, který pro nanomateriály našel mnohem prozaičtější a osobnější využití. „Když propukla covidová pandemie, ozval se mi kamarád Jaroslav Kašický. Má svůj krejčovský salon, ve kterém šije obleky z luxusních francouzských látek, a teď se k tomu vrhl na šití bavlněných roušek. Nabídl mi, že by z nanotkaniny vyráběl filtry do svých roušek,“ vypráví jeden ze zakladatelů firmy Nano2Health, kterého napadlo spásné zjednodušení – proč stříhat vzácnou textilii na filtry, když je možné z ní šít rovnou ochranné prostředky?
A tak oba muži spojili své síly, založili firmu Nano2Health a pomohli na svět nanorouškám značky Nanovia Mask 99,97.
Co je malé, to je milé. A co je nano, to je lepší
Na území českého nanoprůmyslu se díky tandemu Jiří Stich a Jaroslav Kašický objevila další společnost. A že už je tento kontinent poměrně hustě osídlen, jak připomíná Jiří Kůs, předseda Asociace nanotechnologického průmyslu. „V Česku působí odhadem vyšší desítky firem, jejichž hlavní podnikání souvisí s nanotechnologiemi. Vedle toho jsou tu další stovky podniků, které se výrobou a prodejem nanotechnologických produktů a řešení zabývají, ale netvoří hlavní část jejich byznysu. Přibývá tedy firem, které si nanotechnologický výrobní nebo prodejní program přibírají jako paralelní předmět podnikání.“
Společnosti, které vsadily na moderní technologie, se obvykle rozvíjejí svižněji, ovšem covidová smršť nakopla nanoprůmysl k vpravdě boltovskému sprintu. I obyčejní laici, pro něž je svět nanovlákenných polymerů nepřehlednou vědátorskou houštinou, si totiž v pandemickém šílenství uvědomili potenciál nanotechnologií. „Některé české nanotechnologické firmy za poslední rok vyrostly o tisíce procent. Z tohoto pohledu přináší každá krize nové příležitosti,“ rekapituluje předseda asociace nanoprůmyslu. Výsledky českého nanobádání přitom mají u nás i za hranicemi výbornou pověst. „Z vlastní zkušenosti vím, že nás v zahraničí považují za velmoc piva a nanotechnologií,“ usmívá se nad nečekanou kombinací Jiří Stich.
Nechme teď pivo stranou, tam snad není potřeba vysvětlovat, proč ho vaříme lépe a pijeme víc než kdo druhý. Ovšem proč vynikáme právě v nanotechnologiích? „V Česku je dlouhá tradice respektovaného technického školství, výukou nanotechnologií se u nás na špičkové úrovni zabývá více než deset technických univerzit. Pro studenty je přitom lákavé, že se v případě nanotechnologií jedná o obor s velkým potenciálem objevů průlomových řešení,“ vysvětluje Jiří Kůs a přidává další vysvětlení úspěchu: „Podnikatelům, kteří se rozhodnou pracovat v oblasti nanotechnologií, se stačí obrátit na odborníky z univerzit a pak využít vlastní obchodní a organizační schopnosti. Propojení akademické a podnikatelské sféry u nás funguje velmi dobře.“
Pestré roušky i nanorespirátory
To je ostatně i případ dejvické minispolečnosti, která využívá technologii vyvinutou na Technické univerzitě v Liberci. Zatím tu z výrobní linky sjede zhruba 1,5 milionu roušek za měsíc, už se ovšem pracuje na tom, že by se výrobní kapacita zvýšila na dvě směny. A také že by se trochu rozšířil vyráběný sortiment.
„I když jsou naše roušky funkcí srovnatelné s respirátory, nemohou doléhat tak těsně k tváři. Proto spolupracujeme také na certifikaci nanotkaniny pro výrobu respirátorů FFP2 a FFP3,“ líčí plány do budoucnosti Jiří Stich, který by rád občerstvil i nabídku roušek.
Zatím tu dámy do krabic vkládají lékařskou klasiku – účinnou, ale až na vyražené logo vzhledově poněkud nudnou. „Rádi bychom začali tím, že dáme ústenkám aspoň barevná poutka a snad se podaří brzy zajistit i barvy na samotnou roušku,“ plánuje spoluzakladatel firmy.
Pokud máte pocit, že to je přehnaný optimismus, protože očkování nás definitivně zbaví nepříjemných náhubků na obličeji, Stich se o budoucnost firmy neobává. S filtrovanými nádechy se budeme muset ještě nějakou dobu smířit. „A v průmyslu a medicíně se budou nosit dál,“ dodává Jiří Stich.
