Původně vystudoval práva. Jeho první profesní kroky však nevedly do advokátní kanceláře nebo k soudu, ale do telekomunikací. A před osmi lety se Aleš Spáčil dokonce pustil do podnikání. Tentokrát se ovšem zaměřil na fotovoltaické elektrárny. Aby čas strávený byznysem nějak vyvážil, věnuje se malování.
Svoji pracovní kariéru jste začínal v oblasti telekomunikací, a sice v dnes již neexistujícím Eurotelu. Když jste pro tohoto operátora psal první obchodní podmínky, napadlo by vás tehdy, že jednou budete stavět solární elektrárny po celé Evropě?
To je dávno, kdy jsem byl věkově blíž svým mladistvým snům být automobilovým designerem nebo výkonným umělcem. Samozřejmě jsem neměl představu ani o tom, jak funguje stavební firma, natož že někde – tehdy prototypově – fungují solární systémy.
V telekomunikacích jste vydržel dlouho, odešel jste až po čtyřicítce…
To je pravda. Telekomunikace jsem poznal jako obor mladých lidí i jako oblast vysoké komplexnosti a technologické náročnosti. Lidí, kteří z telekomunikací odešli, podobně jako já, když jim bylo čtyřicet a víc, znám mnoho a řada z nich je dnes úspěšná právě v energetice.
Právník a fotovoltaika, tedy obor humanitní a technický – jak to jde dohromady?
Dávno nejsem právník. Je to stejné, jako kdyby vyučený instalatér ve dvaceti začal prodávat knihy a pak provozoval knihkupectví. Taky už nebude instalatérem. Stejně jako ten knihkupec, i já jsem se musel něco naučit, abych mohl dělat dobře to, co mne baví a živí.
Aleš Spáčil (59)
|
Jak jste si tehdy představoval svět fotovoltaiky a jak moc se realita lišila?
Když jsem k fotovoltaice „přičichnul“, tedy zhruba před 16 lety, tak pro mne vůbec bylo překvapením, že něco takového existuje. Z fotovoltaiky jsem byl nadšený a zařadil jsem se do prostředí řady dalších nadšenců. Jenže záhy, tedy zhruba po roce, se nad ní začaly v Čechách stahovat mraky. Tehdy jsem někam do novin řekl, že není zataženo, ale je nejasno. Bohužel v Čechách stav nejasna, s přestávkou, kdy bylo opravdu zataženo, trvá. Na rozdíl od naprosté většiny světa, snad jen s výjimkou Ruska a Antarktidy.
Vaše firma Greenbuddies vznikla v době, kdy se zdálo, že solární boom už skončil. Co vás tehdy přesvědčilo, že má cenu to přesto zkusit?
Solární boom tehdy zdaleka neskončil, a když, tak pouze v Čechách. V zahraničí se stavělo o sto šest. I proto jsme se první čtyři roky zaměřili pouze na zahraničí a i dnes odtamtud plynou dvě třetiny našich tržeb.
Když dnes sledujete, jak se k fotovoltaice vracejí velcí hráči i veřejnost, máte spíš pocit zadostiučinění, nebo obavy z „přehřátého“ trhu?
Ani pocit zadostiučinění, ani přehřátého trhu. Nedávno konstatoval Jan Krčmář, ředitel Solární asociace, že „ve srovnání se zahraničím a zeměmi jako Polsko nebo Estonsko tady není boom a bohužel to není boom ani na české poměry“. Podle Krčmáře „bylo v roce 2010 v Česku instalováno zhruba 1500 megawatt solárních elektráren, v posledních dvou letech jsme v Česku jako sektor přidali pokaždé 1000 megawatt ročně, a to s panely, které jsou víc než dvakrát výkonné.“
V čem se vaše firmy liší od jiných? Na čem si zakládáte?
Nejsem povahou závodník, takže konkurenci moc nesleduji. Chci dodávat nejlépe, jak to jde. Za nejdůležitější přitom považuji mít tým plný chytrých, slušných, vzdělaných entuziastů. A to, troufám si říct, máme.
Neřídím direktivně, ale diskusí a vysvětlováním, říká šéfka Kärcheru |
Jste vystudovaný právník – právní myšlení je velmi strukturované a byznys se solární energií plný proměnných. Jak právnické vzdělání ovlivňuje váš přístup k projektům a riziku – jste obezřetnější?
Nevím, tohle by mohl vyhodnotit spíš můj společník a kamarád Ondřej Vodsloň. Ale sám už dnes využívám služeb právních kanceláří nebo interních právních služeb.
Který projekt pro vás osobně znamenal největší úspěch a proč?
To se nedá přesně říct. Ale nejraději mám projekty, se kterými jsme začínali novou etapu, zahájili nový produkt. Bylo to vždy těžké, ale znamenalo to otevření dalších dveří. Takže vše, co bylo poprvé – ať už šlo o úplně první projekt v Itálii, první carport nebo první baterii.
Kdy podle vás bude běžné, že si člověk doma vyrobí energii a sám si z ní „natankuje“ auto?
Otázka obsahuje opět podobné dilema, o kterém jsem se už zmínil – jak je to u nás a jak je to v zahraničí, nebo alespoň někde v zahraničí. Dobrým příkladem je Holandsko, kde je scénář domácího dobíjení zcela běžný. U nás to ještě nějaký čas potrvá.
Vaším velkým koníčkem je malování. Jak jste se k němu dostal?
Můj otec byl „renesanční člověk“, jak jen to v jeho situaci mohlo být. Kromě práce hrál na několik hudebních nástrojů, psal knihy a maloval. Nejenže maloval, ale výtvarné umění měl velmi rád, znal ho a znal se s řadou špičkových československých výtvarníků té doby – s Andrlem, Svolinským, Janečkem, Lieslerem nebo Bauchem. Táta mě k nim vodil do ateliérů, a když mne to samotného začalo bavit, tak jsem u nich někdy „opruzoval“ sám.
Jste tedy samouk, nebo jste se nějak dál vzdělával?
Formální vzdělání nemám v tomto směru žádné, ale prolezl jsem v mládí každou galerii, prošel spoustu učebnic a učil se v ateliérech, kam jsem měl přístup.
Co vám dává malování dnes? Je pro vás formou odpočinku?
Když se to správně podaří, tak mě ten výtvarný proces úplně vtáhne. Býval jsem z něho vyčerpaný a tvořivá část mého mozku byla tak přetížená, že jsem naopak odpočíval při kancelářské práci.
Jakým tématům se na svých obrazech věnujete? A proměňuje se to třeba i podle toho, v jaké životní fázi nebo náladě se právě nacházíte?
Překvapivě, nebo možná nepřekvapivě, jsem se v malování posunul od abstrakcí k realismu. Díky tomu, že jsem dříve své abstraktní obrazy nejen rozdával, ale i prodával, tak dnes jsou v mé sbírce zejména obrazy realistické, které říkají, jaký je svět kolem nás. Cesta od abstrakce k realismu je pro mě takovou historickou cestou zpět do doby, když jsem v dětství koukal ze svého pokoje na staré Modřany a opakovaně se na papíře snažil najít, co se mi na nich tak líbí.
Co vás na lidech, objektech nebo příbězích, které malujete, nejvíc zajímá?
Nejzajímavější je pro mne zapojení lidí do prostředí, ve kterém se pohybují. To pak ukotvuji na papír způsobem mého vidění a konzervuji pro ostatní.
Za perníčkové řemeslo získala tři zlaté medaile. O tajné recepty se teď dělí s lidmi |
Váš otec maloval krajiny, vy spíš lidi. Dá se to chápat i symbolicky – že vás krajina zajímá víc v podnikání a v umění zase lidský příběh?
To je těžko oddělit, mne zajímají vždycky lidské příběhy. Dříve jsem často nacházel témata obrázků právě v práci.
Kolik obrazů už jste namaloval? A jaký je jejich další osud? Dáváte je třeba i jako vánoční dárky?
Kdybychom se měli bavit jen o olejové malbě, tak to bude do stovky obrazů. Ale jsem spíš kreslíř a kreseb jsem dokončil v životě tisíce. Větší část jsem rozdal, hodně z nich jsem i prodal, měl jsem totiž nějakých pět výstav, které bývaly prodejní a zbytek mám doma.
Nyní se připravujete na další výstavu svých obrazů. Jak se taková výstava organizuje?
Výstava se zahajuje vernisáži, což je událost jako každá jiná – takže musíte zajistit jídlo, pití, trochu zábavy, pozvat hosty... Samotná výstava ale předpokládá zejména dobře vybrat obrazy podle nějakého tématu, připravit je k vystavení s ohledem na pochopení dynamiky výstavních prostor, a nakonec je rozvěsit. Je to spousta práce a doufám, že to všechno klapne.
Kam můžete ty, kteří by je chtěli vidět, pozvat?
Výstava se bude konat příští rok v květnu na Brumlovce.
Co vše na výstavě její návštěvníci uvidí?
Kolekce pro výstavu ještě není úplně finalizována, jisté však je, že tam bude průřez mnoha lety tvorby z domova i ze světa, například z Řecka.
Řecko je pro vás velkou inspirací – je to kvůli světlu, atmosféře, nebo spíš určitému způsobu života?
Řecko mám rád kvůli těmto třem atributům, ale také kvůli jeho historii, lidem a dalším důvodům. Každá návštěva, která se mi podaří, prohlubuje zároveň touhu strávit tam víc času a užít si to. Ostatně moje dcera se do řeckého města Xanthi přestěhovala.
Na současném umění jsme nikdy neprodělali. Galerista radí, jak dobře investovat |
Když se podíváte zpět – co bylo vaše nejodvážnější rozhodnutí?
Pustit se do vlastního podnikání v 51 letech se 40 tisíci korunami v kapse, to, myslím, vyžadovalo jistou míru odvahy. Ale nevím, jestli pro mne, který má strach z výšek, nebylo odvážnější skočit v devíti letech do bazénu.
Co vám dnes dává největší smysl: budovat firmu, tvořit nebo něco jiného?
Život musí být v rovnováze, kterou je třeba stále hledat: práce, tvorba, vztahy, koukání do slunce a komunikace s přáteli.
Kdybyste měl namalovat obraz, který by vystihoval váš byznysový život – co by na něm bylo?
Kdyby mě napadlo, co na takový obraz namalovat, tak už je dávno namalovaný.
