Malý člověk, říkejme mu třeba Vilda, protože se tak skutečně jmenuje, má při výběru zmrzliny jasně daná pravidla – buď si dá vanilkovou, nebo žádnou. Na kompromisy typu míchaná nebo, nedej bože, smetanová odmítá přistoupit.
Zásadovost je jistě chvályhodná ctnost, jenže ve stánku u firmy Adria Gold v Nivnici na Uherskohradišťsku nakonec Vilda kapituluje.
„Dej si jahodovou, je vážně z jahod. Nebo mangovou, tak dobrou jinde nemají. Ananasovou? Větrníkovou? Tu jsme u nás vymysleli,“ zapojuje Lukáš Bartoš, který ve společnosti velí zmrzlinové divizi, do bitvy o svéhlavého zákazníka rozličné obchodní fígle.
A nic. Jenže nakonec sáhne po zmrzlině těžkého kalibru, višních v čokoládě, a vanilkové dogma vezme za své. „Je pravda, že při výběru zmrzliny jsme hodně konzervativní, první je vanilka, pak čokoláda a jahoda, to je svatá trojice,“ uklidňuje Lukáš Bartoš Vildu, že jako on volí dvanáct Čechů do tuctu, a prohodí: „Ale u našich zákazníků vede jahoda, tu vážně umíme.“
Nic umělého nesmí přes práh
Kdyby v Adrii Gold uměli jenom jahodovou, těžko by vyráběli zmrzlinu ve statisících litrech ročně, dodávali ji do celého Česka, na Slovensko, do Rakouska, Německa i Maďarska a obrat společnosti by se nejspíš nepočítal ve stovkách milionů.
Tady toho umí mnohem víc. „Za vším jsou kvalitní suroviny, unikátní receptury, řemeslná výroba i to, že jsme pořád rodinná firma,“ vypočítává klíčové ingredience úspěchu Lukáš Bartoš, zeť zakladatele firmy Petra Němečka, který v roce 1992 začínal poměrně skromně. Ve vísce Velký Ořechov u Luhačovic otevřel cukrárnu, vzal si úvěr na dva stroje a na nich začal tvořit něco tak epesního, že pověst jeho zmrzliny brzy překročila hranice obce o sedmi stech obyvatelích.
Kulajdová je pro odvážné, za okurkovou se lidé vracejí, říká zmrzlinář z Milevska |
Tehdejší vybavení vypadá ve srovnání s dnešní výrobou jako cukrářský pravěk. Zmrzlinu, již servírují cukráři, kavárníci či hoteliéři svým zákazníkům ve více než 850 provozovnách, tu vyrábí pět strojů na „kopečkovou“, vedle technika připravuje surovinu pro točené sorbety nebo ledové tříště a další mašina chystá hotové směsi a základy pro točené mléčné zmrzliny.
Na jeden rodinný podnik je toho beztak až dost, ale když vynecháme rozlehlé chladírenské a mrazírenské haly, kde se skladuje maso či zelenina pro velkoodběratele, ještě tu tucet cukrářek vyrábí čokoládové, ovocné a smetanové dorty, dezerty a řezy.
„Na všech úsecích u nás pracuje dohromady dvacet lidí,“ objasňuje obchodní ředitel, že firma je možná nevelká počtem zaměstnanců, nikoliv však rozsahem aktivit. „Mohli bychom klidně koupit další stroje a dál rozšířit výrobu, nikdy bychom ale neslevili z podstaty zmrzliny, ta musí zůstat řemeslná,“ poznamenává.
Mango jako čerstvě utržené
Tahle slova si žádají trochu vysvětlení. Řemeslné je totiž dneska kdeco – a taky domácí, jako od babičky nebo přinejmenším tradiční. Mnohdy je to jen marketingové plácnutí, v Nivnici se však Němečkovi snaží vrátit řemeslné zmrzlině původní smysl: žádné prášky, barviva či aromata, ale skutečné ovoce, čokoláda, ořechy, vanilka a cukr, které zpracovávají lidské ruce a jejich mechaničtí pomocníci – zmrzlinovače, šokové zmrazovače nebo pasterizátory. Nic dalšího není potřeba.
„Ovoce na výrobu pečlivě vybíráme, vše musí být prvotřídní a zralé. Bereme úrodu od našich farmářů, ale dodavatele máme po celém světě,“ líčí Lukáš Bartoš, že pistácie dovážejí z Kalifornie, maracuju z Karibiku, vanilka rostla na Madagaskaru, kakaové boby na Jávě. „Hodně u nás zdomácnělo mango, které vozíme ze Srí Lanky. Většinou se to dělá tak, že se ovoce sklidí zelené, aby zrálo cestou, my ho ale necháme dozrát, ještě na farmě ho rozmixují na pyré a pošlou na cestu. Do zmrzliny ho tak dáváme téměř jako čerstvě utržené.“
Tříšť pro německé olympioniky
Zdálo by se, že v téhle sladké říši už byly všechny cesty k úspěchu u zákazníků objeveny. Nebo že by?
Pomiňme chuťové experimenty, pro něž má majitel Petr Němeček velké pochopení, a tak můžete zkusit třeba popcorn v karamelu, frgál nebo jablečný štrúdl. „Hodně teď přemýšlíme o zmrzlinách pro lidi se zdravotními omezeními. Bezlepkové nejsou většinou problém, bio i raw máme v nabídce, horší je to s bezlaktózovými a vůbec nejobtížnější jsou zmrzliny bez cukru,“ rozvažuje obchodní ředitel nad novou neprošlápnutou stezkou.
O tom, že se ji nakonec podaří zdolat, tu nikdo nepochybuje. Vždyť tu našli i způsob, jak vmáčknout maliny, jahody či švestky do točené zmrzliny. A že to je fuška!
„Jako jediní v Česku využíváme šetrnou vakuovou technologii, díky níž vytvoříme polotovar, ve kterém jsou zachovány přirozené vlastnosti ovoce, ořechů nebo zeleniny,“ vypráví manažer u stroje, na němž firma vyrábí základy na sorbetové točené zmrzliny a ledové tříště, džemy, povidla, limonády či ořechová másla vlastní značky Utrhni. „Plánujeme i výrobu pesta nebo omáček,“ ukazuje Lukáš Bartoš, že podnik musí stát na víc nohách, aby nebyl vratký a ustál výmoly od covidu po hospodářskou recesi a zdražování.
A že se tu zpočátku báli, jestli budou zákazníci chtít kvalitní, tudíž dražší zmrzlinu v době, kdy se ceny základních potravin zvedaly jako o závod. „Ukázalo se, že jim naše zmrzlina za ty peníze stojí, protože je prostě dobrá,“ culí se šéf, který má k úsměvu dvojnásobný důvod – teď začala olympiáda v Paříži a je na ní i firma Adria Gold. Její ledové tříště zachutnaly německé delegaci natolik, že ji budou nabízet sportovcům a návštěvníkům ve svém olympijském domě.
