Její kniha Perníčkové řemeslo je doslova pokladnicí tajných tipů a rad, jak vyrobit voňavý perník a zvládnout techniky a postupy, které se v rodinách předávají z generace na generaci. Pro ni samotnou je toto řemeslo i receptem, jak překonávat chvíle, kdy se člověk ocitne na hraně vyhoření nebo čelí složitým životním situacím.
Sama jste se ocitla ve své práci na hraně vyhoření. Co byl ten moment, kdy jste si řekla: Dost, musím se sebou něco udělat?
Bylo to ve chvíli, kdy jsem už patnáctým rokem pracovala v obchodním oddělení velké korporace. Ta práce mě léta naplňovala, ale v životě každého jednou přijde zlom. Najednou jsem měla jiné hodnoty i priority. Z mladé holky se stala dospělá žena, která už nechtěla trávit čas na meetinzích, večírcích, jezdit křížem krážem po republice a přespávat po hotelích. Dlouho to byl pro mě motor i určitý luxus za tvrdou práci, ale pak zjistíte, že to přestává dávat smysl. Špatně spíte, přibíráte na váze a nevidíte cíl, za kterým byste chtěli dál jít.
Jenže najít si v rychlé době plné povinností koníček či aktivitu, která dobije baterky, není snadné. Co všechno jste zkoušela, abyste zvládala náročné pracovní tempo?
Snažila jsem se na sobě pracovat, vnímala jsem své tělo i mysl. Začala jsem sportovat, víc jsem se vídala s přáteli, chodila do kina a za zábavou. Bylo to fajn, ale ani tak jsem nedokázala práci pustit z hlavy. Pořád jsem nemohla najít únik od reality. Až jednou večer, když jsem si sedla k perníkovému tvoření, ocitla jsem se najednou v pohádce. V dětství. V pocitu bezpečí. Jen jsem tvořila – a veškerá moje pozornost byla najednou v kornoutku plném cukru.
Takže zabralo až perníčkové řemeslo. Proč právě ono?
Perníčky zdobily už moje babičky. S maminkou jsme tvořily vždy, když jsme měly hotové povinnosti. Byl to pocit bezpečí, rodiny, domova. Seděli jsme u stolu, často mlčky, ale bylo tam nádherné napojení. Když tomu otevřete srdce, okoření vám to duši do dalších dnů – zdánlivě obyčejnou, ale tou největší životní hodnotou.
Stala jste se mistryní oboru a za své perníkové projekty jste získala řadu ocenění. Co vám soutěže daly? Sebevědomí, uznání, kontakt s lidmi… Našla jsem balanc mezi prací, kterou jsem pořád milovala, a něčím, co jsem dělala jen pro sebe. Něčím, do čeho jsem mohla vložit energii. Dokázala jsem se odpoutat od business plánů a pocitu, že musím být všude a vše řešit. Místo toho jsem si uvařila čaj, tvořila, zkoušela nové věci a posouvala své hranice v práci s těstem a polevou.
A když tvrdě pracujete, máte trpělivost, pokoru a milujete cestu k cíli, přijde i uznání. Najednou cítíte vnitřní štěstí, které vás nabije tak, že vás ani stý telefonát za den nerozhodí. A velkým bonusem pro mě bylo, že jsem díky tomu navázala kontakty v úplně novém oboru – s lidmi, kteří mají jiný pohled na svět.
Lenka Přibylová
|
Svou první zlatou medaili jste sklidila v roce 2020 za uměleckou interpretaci Holašovické usedlosti, která je součástí vesnické rezervace zapsané na seznamu UNESCO. Když spočítáte čas, který jste tomu věnovala, jak byl dlouhý?
Možná i proto, že to bylo poprvé, cesta k výsledku trvala dlouhé čtyři měsíce. Od prvotního rozkreslení projektu, počítání všech šikmin a střech, aby do sebe perfektně zapadaly, přes práci s obrovským kusem těsta v jednom okamžiku, pečení ve speciální troubě, kterou mi poskytlo místní pekařství, protože perníkový dvůr o rozloze 100x70 cm doma v troubě prostě neupečete, následná práce s polevou v řádech litrů.
Přepočítat vaši práci na počty hodin odpracovaných na Holašovické usedlosti s přepočtem na koruny by asi dost dobře nešlo. Máte ale spočítáno, jak drahé bylo vytvořit toto umělecké dílo z perníkového těsta a polevy?
Máte pravdu, stejně jako každé jiné opravdové tradiční řemeslo a ruční práce nelze přepočítat na peníze tak, jako je to v dnešní době u běžných výrobků zvykem. Je trochu paradoxem, že toto řemeslo ani další řemesla nejsou na materiál vůbec nákladná. Vždyť ani naši předci neměli žádné moderní materiály a možnosti. Dokázali vytvořit neskutečné věci, které stály neskutečné množství jejich času, ale obvykle z naprostého mála, které měli doma k dispozici.
V dalších letech jste získala dvě další zlaté medaile a cenu města Telče. Která cena je pro vás srdeční záležitostí?
Jedním z nejsilnějších momentů v mém životě bylo právě získání ceny města Telče, mého rodného města. Odešla jsem odtud před mnoha lety „do světa“, ale pořád jsem na něj pyšně vzpomínala. A najednou stojíte před lidmi, které jste dlouho neviděla, a cítíte, že přišli právě kvůli vám. Nikdy nezapomenu na svou paní učitelku ze základky, která seděla v první řadě, usmívala se a já cítila, že je na mě pyšná.
Dobrá kombucha má bublinku a nelepí vám pusu cukrem, říká Michal Ďuriník |
Své zkušenosti teď předáváte dál – a dokonce jste zveřejnila i tajné tipy. Proč?
Mám pocit, že v dnešní uspěchané době se všichni trochu ztrácíme. Ztrácíme vnímání sami sebe. Vím, že jsem jen kapka v oceánu, ale vstřícností a lidským přístupem můžu něco změnit. Posílám dál to, co jsem zdědila po babičkách a rodičích. A i když to nemá masový dosah, postupně se to nabaluje. Lidé se zastaví, zamyslí se. A často si pak sami sednou k těstu z mouky a koření – a pochopí, proč to říkám.
Značka Studnické perníčky se stala pojmem. Jak vznikla?
Jednoho podzimního večera ve Studnicích u Telče, doma u rodičů. Upekli jsme chaloupku a pár motivů na řemeslný trh pořádaný místní hospicovou péčí, kterou dlouhodobě podporujeme. Tehdy jsem objevila Facebook a bez očekávání založila profil Studnické perníčky. Dnes naši práci sledují lidé z celého světa a není výjimkou posílání perníčků i knih až na druhý konec světa, i když jsou česky. Je to krásný důkaz, že moje milované řemeslo žije.
Perníčkové řemeslo je zatím jen váš koníček, pracujete v oční optice. Zákazníci při výběru brýlí ale mohou být nároční a třeba i nepříjemní. Máte dnes už nějaký vlastní recept, jak zvládat svou práci bez stresu a negativních emocí?
Jsem moc ráda, že jsem dokázala ve své hlavě najít ten jednoduchý balanc, který si může každý z nás nastavit. Není to hned, ale dá se na tom pracovat. Miluju práci s lidmi, výběr brýlových obrub není nákup v samoobsluze. Chci lidem navodit příjemný zážitek a ono se to daří. Tím, že mám správně nastavenou mysl a umím sama odpočívat, si troufnu říct, že mě nikdo neobtěžuje, dávám lidem svůj čas s úsměvem a nic víc není v té dnešní době potřeba.
Nezvažujete, že byste začala pořádat kurzy a osobně vedla lidi, jak mohou tomuto řemeslu přijít i oni na chuť?
Na kurzy jako takové se zatím nechystám, protože můj čas je vyvážený a naplněný. Avšak perníčkové řemeslo předávám právě díky knize, která je otiskem mé duše a mým druhým dítětem.
Vedete k pečení a zdobení perníku teď v době adventního času i svého malého syna Eduarda, nebo vám zatím dává košem?
Právě můj syn Eda je pro mne živým důkazem a potvrzením toho, že jsem svůj život uchopila dobře. Jsem přesvědčená o tom, že naše děti není třeba vychovávat. Stačí jít příkladem a ukazovat jim správné lidské hodnoty. Eda má své kamarády, chodí do školy, do kroužků, ale když si oba splníme své každodenní povinnosti, usedneme spolu a tvoříme nejen perníčky, ale i krásné chvilky a vzpomínky bez telefonu v ruce.
Proč má podle vás smysl věnovat dětem čas u takové aktivity?
Protože i ony by měly zažít to kouzlo okamžiku se svými rodiči a prarodiči. A je jedno, jestli to budou perníčky nebo omalovánky. Důležité je prožít společný čas tady a teď – a ten zážitek jednou předají dál.
