Říká, že digitalizace zásadně změní firmy, instituce i náš život. „Nebude potřeba klasické struktury, kontroly, koordinace – to zvládne umělá inteligence rychleji a lépe. Hierarchie a postavení se stanou nevýznamným, úspěšným bude ten, kdo dokáže aktivně spolupracovat a komunikovat,“ poznamenává Pavel Vosoba.
Proč je špatné být v práci a v pracovním životě průměrný?
Průměrným se stává každý, kdo zamění svůj opravdový život za společenský „ideál“ a pachtí se za tím, co mu společnost za to nabízí – kariéru, majetek, úspěch, štěstí, moc, zkrátka ambice žít podle hodnot konzumní společnosti.
Není špatné žít v určitém pohodlí, ale když nám to „zaleze“ pod kůži, posuzujeme všechno a všechny okolo nás jako věci a prostředky, které nám jsou, nebo nejsou užitečné a vlastně i sebe dříve nebo později tak začneme vnímat. Jenže dříve nebo později nás to přestane bavit.
Nedávno mě majitel jedné firmy šokoval otázkami, které si pokládal sám sobě: „Proč svých nejkrásnějších dvacet let věnuji téhle firmě? Proč dodnes nemám čas večer se věnovat sobě, ženě ani dětem! Proč jsem musel postavit velký dům, který je prázdný. Proč nakupuji pozemky, hromadím majetek a všude okolo mě je plno nepotřebných krámů! Copak na nic jiného už nedokážu myslet? Copak se z ničeho nedokážu radovat?“
Fotogalerie |
Majitel, kterého jste zmínil, však něco dokázal. Proč se do průměrnosti nechávají strhávat lidé, kteří průměrní nejsou?
Nikdo se nerodí průměrným, ale teprve stává. Vy však máte asi na mysli, proč lidé, kteří na sobě nějakou dobu pracovali, šli svojí cestou a najednou se vydali zpátky, nebo se ztratili. Život není jednoduchý, když nemáme z čeho žít, platit hypotéku, udržet si životní úroveň, onemocníme, přijdou osobní prohry, rodinná neštěstí, rozvody.
Chtít všechno hned – pizzu, dům, byt, auto, vybavení, se stalo „normálním“. Je to život v komfortu, ale současně ve strachu a obavách, zda to ještě zvládneme – nesmíme zaváhat, nesmíme zklamat. Nic v životě není zadarmo! V každém okamžiku se rozhodujeme – co obětujeme a co nám to přinese. Cesta komfortu je cesta hromadění. Máme se dobře, ale ztratíme identitu vlastního života, obětujeme vůli na oltář pohodlnosti, mávneme rukou a řekneme si tu polehčující lež: „Vždyť tak žijí všichni!“
Všichni tak určitě nežijí, znám lidi, pro které hromadění a život v komfortu není prioritou. Když však někdo spadne do pasti „normálního“ života, je z toho cesta ven?
Cesta ven má dvě roviny – společenskou a osobní. Společenská souvisí s výchovou. Ztratili jsme respekt k učitelům, kteří jsou dnes pod velkým tlakem byrokratických „inovátorů“, veřejnosti i rodičů. Osočit učitele dnes může kdokoliv. Vraťme jim úctu a dejme slušné peníze. Pak se zrodí učitelé, kteří naučí děti přemýšlet, chápat, že za svůj život odpovídají pouze sami sobě – ne společnosti, veřejnosti ani rodičům, že čas, je to nejdražší, co mají.
Osobní rovina je těžká. Průměrnost je zdánlivě dlouho pohodlná, teprve časem ukazuje svůj zničující dopad. Nutí nás neustále cokoliv, kohokoliv hodnotit, chválit, odsuzovat, kritizovat, sledovat vše okolo nás očima jakéhosi „ideálu“ - dokonalosti, které toužíme dosáhnout. Ztrácíme tím čas, energii a vůli vytvořit svůj vlastní, konkrétní osud a vydat ze sebe to, co je v nás jedinečné.
Kdy podle vašich zkušeností začnou lidé cítit, že sice mají peníze, postavení, ale přesto nejsou spokojení?
Prozření přichází obvykle mezi čtyřicátým a padesátým rokem – což dnes dává stále velkou šanci prožít druhou polovinu svého života aktivním, vědomým životem. Mnoho lidí své touhy potlačuje – někteří si je schovávají na důchod. Je to škoda, život se nedá nastavit.
Pavel Vosoba (1958)
|
Nedávno jsem dělal malý průzkum studentů prvního ročníku na vysoké škole – otázka zněla: Kdybyste měli neomezené množství peněz, jaká přání byste si splnili? Mnozí z nich si přáli dům, zabezpečení rodiny, investice, které budou generovat příjem, aby nemuseli pracovat – neboli se v nich odrážely spíše touhy jejich rodičů než jich samotných. Najít skutečné, vlastní touhy není vůbec jednoduché.
Co může napovědět, že je čas se nad sebou a svou kariérou zamyslet?
Lidé si obvykle pletou průměrnost se způsobem žití a postavením – tedy když budou mít neobyčejnou práci, auto, nadprůměrné děti, značný majetek a podobné ctnosti, uniknou té „šedi“. Nechápou, že ještě více propadají „společenské objednávce“ a tím méně mají čas zamyslet se nad vlastním životem.
Průměrnost je otročina, jsme v zajetí naší mysli, která hodnotí, co jsme udělali v minulosti dobře a špatně a co musíme v budoucnosti změnit – získat, dosáhnout, zajistit. V našich hlavách se neustále objevuje nedůvěra, závist, pomstychtivost, a my nechápeme, odkud se berou. Naše myšlenky se často nacházejí na úrovni dvanáctiletých dětí: „Povýšili právě mého kolegu? Proč jeho? Vždyť já jsem tu déle! On se změnil, už s ním nebudu chodit na obědy. Pomluvím ho a tak si aspoň na chvíli ulevím.
Průměrnost nám nedá vydechnout a žít vědomě právě teď a tady, radovat se z každého dne jako posledního. Dnes mám klienty, kterým je přes sedmdesát a silně touží překonat „vlastní“ okovy – i třeba jenom odpustit svému partnerovi, že od nich odešel, zanechal je ve stáří a v osamělosti. Průměrnost je svalování viny na druhé – v tom jediném přináší jakési dočasné odlehčení, že my sami přece svůj život nemáme v rukou, ale kdo tedy?
Kdo z průměrnosti těží, když nám vlastně škodí?
S průměrnými lidmi se lépe pracuje a manipuluje, jsou tvární, lační po posledních informacích, novinkách. Tvoří masu, kterou když správně oslovíme, poslouží nám k výtahu nahoru. Nikdo více netouží být slavný, mocný a bohatý než průměrný člověk.
Jak poznat, že se ve firmě daří průměrnosti a je lepší odejít jinam?
Manažerská kultura má pět základních rychlostí, zkusím je zjednodušeně popsat : jednička - poslouchej a dělej, co ti říkám, hlavním nástrojem řízení je kontrola. Dvojka – tady máš cíle, jdi a začni je plnit. Hlavním nástrojem je koordinace. Trojka – zde je projekt, najdi si parťáky. Hlavním nástrojem je podpora. Čtyřka – Rozdělte si práci mezi sebe, jak vám to vyhovuje. Hlavním nástrojem je motivace k individuálnímu růstu. Pětka – Nic neopakujte, vymýšlejte a tvořte. Hlavní nástroj – poradenství a koučink.
Jestliže firma jezdí převážně na 1-2, občas 3, je jasné, že prostor pro vlastní růst bude malý. Jestliže firma jezdí často na 3 a občas přeřadí na 4-5, je to báječné. Rozdíl výkonnosti firem, které jedou na 1-2 a které na 3-4, je stejný, jako když řadíte rychlosti v autě – tedy několinásobný! Rozmanitost a rozdílné rychlosti firem nám již dnes dávají svobodu výběru, kde a proč chci pracovat.
Vám se to lehko říká. Jenže řada firem jezdí převážně na jedničku a dvojku a lidé, kteří v nich pracují, se stále bojí říct, že se jim nelíbí to či ono… Sice brblají, ale mají strach ozvat se. Co s tím?
Ve své praxi se s tím potkávám docela často. Mladé dívce nabídnou manažerskou pozici a najednou je pro ni kariéra na dalších deset let jediné důležité. Pracuje padesát i šedesát hodin týdně, je na telefonu i na emailu nepřetržitě – je to šílené. Odmítá jakoukoliv kritiku, protože ona pracuje dvakrát víc než ostatní. Končí na kapačkách, psychicky vyčerpaná a prázdná. Strach, že selže, ji dohání k sebedestrukci.
Talentovaný mladík se neustále kontroluje, aby nezastínil svého nadřízeného, jeho autocenzura se s věkem zvyšuje, jeho energie se čím dál věnuje tomu, jak se na to dívá šéf, zda ho neurazil, nepodvedl, vymýšlí, jak mu nápady předat, aby byly jeho - a najednou je propuštěn. Důvod? Malá samostatnost a tvořivost.
Strach, který přechází v permanentní úzkost je zničující. Jakmile naše mysl neustále vypracovává scénáře typu „co se může stát, když“, je nejvyšší čas se zastavit. Svádět něco na „šéfa“ a „firmu“ je jednodušší, než jít s vlastní kůží na trh. Přitom teprve tam se ukáže, jakou vlastně máme cenu.
Prolomit strach znamená o něm hovořit nahlas – nejprve sám se sebou, jestli to nestačí, pak s někým, kdo vám pomůže. Přiznání vlastního strachu, prohry, chyb, průšvihů mě vždy posílilo a je tak osvobozující!
Před průměrností varujete i ve svých knihách Dokonalý život a Únik z průměrnosti. Proč je podle vás důležité, přestat se řídit hodnotami konzumní společnosti.
Obě moje knihy jsem psal pro mladou generaci. Materiální svět se vyčerpává – nemá co mladým nabídnout. Vidí své rodiče, kteří svůj život věnovali zbavení se „komunistické“ chudoby. Pro moji generaci to bylo přitažlivé, až neuvěřitelné! Pro moje děti nezajímavé. Ano, peníze je potřeba vydělávat, ale výzvou jsou mnohem zajímavější věci.
Rozmanitost oblastí, kde se dnes mladá generace může uplatnit, je nekonečná. Nebudou to mít lehké, kromě bohaté materiální společnosti, kterou už jsme, nás musí dostat na vyspělou intelektuální a duchovní úroveň. Tam jsme propadli až na samé dno.
