Toulejte se lesem nebo pobřežím subtropického moře. Uspořádejte si myšlenky na to, co je třeba udělat po příchodu domů dříve a co až potom. Přeříkávejte si třeba v duchu anglická slovíčka. Není zase tak velký problém zachovat při tom všem relativně oduševnělý vnější mimický výraz.
Druhá, pokročilejší taktika nastupuje tam, kde cítíte určitou naději na zlepšení. Nebojte se přihlásit a položit plénu taktně správné otázky: "Je nutné to celé předčítat? Nestačilo by tento materiál rozmnožit, doručit všem přítomným a pojistit konkrétními sankcemi, aby si jej každý dobře prostudoval a promyslel? Týká se tento bod všech (většiny), anebo jen toho, tamtoho a ještě onoho, kteří to mohou projednat zvlášť?"
Nepoužívejte oznamovací věty, byť je vše jasné jak facka. Klaďte otázky! Ty dávají druhým pocit, že na náš nápad přišli sami. A ten pocit hraje pro vás.
Murphyho zákony praví, že statisícové či milionové výdaje se na poradě schválí během pěti minut, ale na to, zda bude na výjezdním zasedání občerstvení za padesát nebo osmdesát korun na osobu, padne klidně půl hodiny. Upozorněte na tento fakt vhodnou otázkou typu "O kolik peněz vlastně jde? Co se stane tak strašného, když zvolíme bez dlouhých řečí tu a tu variantu?"
Prevence délky a nudnosti porad je více v rukou šéfa. Co takhle dělat porady koncem pracovní doby (každý spěchá a nikdo se nevyžívá v řečnických školeních - a když, tak je přesilou ostatních přemožen). Krátké bývají také porady vestoje (nohy brzy bolí i mluvku).
Šéf má zkrácení a zpříjemnění porad v rukou, ale každý z nás podřízených mu může dát tip. Nejlépe tak, aby měl vedoucí pocit, že na to přišel sám. "Jak jste nedávno správně řekl, pane řediteli, porady by mohly být vestoje. To jste měl výborný nápad." Účinkuje to nejlépe tehdy, kdy ředitel o takovém nápadu nikdy neměl ani šajnu.
