Na většině příspěvků bylo znát rozhořčení. Ač to byly příběhy různorodé, v jednom se shodly všechny. Paraziti nejsou ani živnostníci, ani zaměstnanci, dokonce ani zaměstnavatelé, ale ti, kteří tu takové prostředí dopustili, tedy politici. "Jako parazit působím od roku 1996," začíná Josef Martínek, kterého také nadzdvihlo ze židle přirovnání Jana Mládka a přidal další trefnou poznámku. "Když mám dnes zaměstnance, jsou to také paraziti, když pracují u parazita?"
Příběhy jsou redakčně kráceny, u některých si čtenáři výslovně nepřáli uvést jméno.
Jako kvalifikovaná dětská sestra jsem od roku 1976 pracovala na novorozeneckých odděleních porodnic. Tuto práci jsem milovala tak, že jsem vstávala ráno ve čtyři hodiny a běžela celým městem na vlak. Většina lidí spala nebo se vracela z flámů. Přitom jsem stihla porodit dvě dcery a s manželem je vychovat.
Kdo nám napsal
|
V roce 2001 jsem už byla na pokraji sil z nočních služeb a vyhlídka dostat práci na ranní nebyla žádná. Naskytla se mi příležitost jít hlídat do rodiny. Doslova ze dne na den jsem opustila "jistotu" státního zdravotnictví a stala se ze mě chůva na plný úvazek a živnostenský list. I za tyto roky jsem si za vlastní peníze zvyšovala kvalifikaci, platila kurzy… Od roku 2001 jsem měla pouze dva týdny dovolené a o nemocenské si mohu nechat jen zdát. Všechny nemoci jsem musela přechodit většinou s antibiotiky v kapse, protože matka přeci nemůže čekat, až se chůva vystůně…
Opakovaně jsem poslední dobou usilovala dostat se zpět k výhodám státního zdravotnictví, musím si vydělat na důchod. Ale vzhledem k tomu, že jsem pro tuto společnost nejspíš stará, mi nabízejí jen poloviční úvazek za 10 250 korun hrubého měsíčně. Jaký paradox …Jasně chápu důvody, dnes bych podle tabulek musela dostat jiný plat než mladinká absolventka.
Momentálně jsem nezaměstnaná a jako OSVČ mám nárok na podporu 4 021 korun po dobu prvních dvou měsíců a pak se to úměrně snižuje. Celý život jsem poctivě pracovala a platila všechny odvody, které mi stát určil, a dnes se nepřizpůsobivá menšina má lépe než já a vláda námi opovrhuje.
Jsem zaměstnanec ve firmě, která zaměstnává několik tisíc zaměstnanců, takže z pohledu státu jsem rozhodně slušný člověk. Vše končí ve chvíli, kdy opouštím brány mého zaměstnavatele a věnuji se svému podnikání, které mám jako vedlejší příjem.
Podnikat jsem začal ve chvíli, kdy jsem si řekl, že se musím rozhýbat, protože mírně nadprůměrná mzda mi stačí tak akorát na pokrytí hypotéky na byt a všechny ostatní náklady. Začínal jsem s málem, stačilo pár tisíc korun a chuť pracovat do noci. Po dvou letech má živnost utržila téměř tři miliony korun, zaměstnával jsem jednoho člověka a začal přemýšlet o ukončení svého zaměstnaneckého poměru. Na DPH jsem zaplatil zhruba 350 tisíc korun, na sociálním, zdravotním pojištění a dani s příjmu přibližně 100 tisíc korun, jako zaměstnanec další sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu. Říkal jsem si, že jsem úspěšný, a děkoval za rovnou daň.
A pak přišlo zvýšení DPH. Náklad přibližně 40 tisíc navíc a tyhle peníze začaly chybět, protože jsem zdražovat nechtěl. Ale i tak si říkám, že jednou podnikám, tak daně platit musím. Nikdy mě nenapadlo nepřiznávat část svých příjmů a tím odvádět na daních méně. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo a nic zadarmo nechci... Proto se ptám, jsem pro tento stát parazitem, protože jsem živnostníkem?
Rok 1: Jako začínající OSVČ platím sociální a zdravotní pojištění ve výši 3 600 korun, ačkoli můj příjem dosahuje 3 tisíce korun. Jsem v minusu, trh byl již rozdělen, musím být trpělivá. Přesto musím zakoupit kompletní počítačové a programové vybavení, zřídit si internet, rozjet provoz celé své účetní kanceláře. Zaplatila jsem to z úspor. Podnikám v bytě, ve kterém bydlím. Je to praktické, nepotřebuji auto, jezdím za jedním klientem MHD. Platím inzeráty, aby se o mých službách vědělo. Není to levné, ale nevadí, má to svůj účel. Daně neplatím, není z čeho. Uplatňuji daňový paušál, kašlu na to, že bych si mohla vytvořit do budoucna daňovou ztrátu, je to pro mne takto pohodlnější cesta. Stejně nikdy nebudu vydělávat miliony, aby se mi ta ztráta vyplatila evidovat (vést daňovou evidenci).
Rok 2: Stále platím na sociální a zdravotní pojištění zhruba 3 700 korun měsíčně, mám v pokladně příjem 8 tisíc korun… Musela jsem se pojistit podnikatelsky proti blbosti za 5,5 tisíce korun ročně a ještě pojistit vybavení kanceláře za tisícovku ročně…, zakupuji odborné publikace, musím na školení, poslanci zase udělali změny v zákonech. Bylo to nákladné. Na konci roku opět uplatňuji výdajový paušál, daně neplatím, není stále z čeho. Jsem zatím téměř na nule, živí mne manžel. Jak ráda bych daně platila, znamenalo by to totiž, že jsem konečně podnikatel, a ne někoho příživník.
Rok 3: Stále platím sociální a zdravotní pojištění. Hurá, přibyl další klient! Již mám měsíčně příjem 22 tisíc korun, jsem boháč! Sice bude i doplatek na sociální pojistku vyšší, dojem je trochu pokažen, ale nevadí. Daně neplatím, uplatňuji výdajový paušál, ale už se blýská na lepší časy… 15 tisíc je moje čistá "mzda".
Rok 4: Stále platím sociální a zdravotní pojištění, měsíčně vydělávám průměrně 55 tisíc korun. Přibyli mi další klienti, jsem na vrcholu blaha, jsem bůh. Platím všechny náklady a už mám zisk, …dokonce jedu na dovolenou, aniž bych počítala, kolik smím utratit. Dokupuji během roku vybavení podle potřeby. Najímám si pomocníka na dohodu o provedení práce a vyplácím mu měsíční odměnu, na konci roku doplatím daň, sociální a zdravotní zabezpečení.
Rok 5: Kromě jiného se v březnu dozvíte se, že jste parazit, řekla bych, že lepší tečku bych si nemohla ani přát.
V roce 2010 jsem přišel o práci. Zaměstnavatel přestal platit. Po několika měsících na pracáku a několika brigádách jsem se rozhodl živit fotografováním. Žel ale kleknul počítač a s focením byl rázem konec. Nebyly finance.
Začal jsem tedy pracovat pro jednu banku jako OSVČ. Nechtěl jsem čekat, až se najde někdo, kdo mne milostivě zaměstná. První tři měsíce jsem měl jen náklady. Prodal jsem veškerou fotografickou techniku, abych měl na živobytí. Po čtvrt roce přišla první výplata, která zaplatila dluhy a motivovala pracovat dále. Musel jsem se naučit žít i přemýšlet jinak.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit. |
Od té doby je to jako na horské dráze. Jednou dost peněz, jindy málo. Po dvou letech mohu konstatovat, že se tím uživím. Ale nic víc. Ani dovolená. Občas je ale stále nutné vrátit se doslova k "rohlíkům k večeři". Pokud chcete a snažíte se dělat práci poctivě, což ve finanční sféře není vždy pravidlem, dokáže být váš příjem někdy velmi tristní.
Mám i dost klientů podnikatelů, ať už úspěšných, či méně. Někteří mají samozřejmě zaměstnance. Čili zhoršení jejich situace pocítí hlavně oni a jejich zaměstnanci. A ti co zaměstnance nemají, s podnikáním seknou a skončí na pracáku! Celé to zavání cíleným ničením drobných živnostníků a malých a středních firem. Podnikatel je ale vždy tahoun ekonomiky, házet mu klacky pod nohy nás vrací do dob reálného socialismu a ekonomice vůbec neprospívá.
