Když Matěj Ruppert skončil střední pedagogickou školu, našel si práci u filmu jako runner. „Byl jsem taková holka pro všechno, ale pro mladého člověka to bylo perfektní. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že se jednou budu živit zpěvem,“ vypráví. Právě u filmu potkal nynějšího kolegu z kapely Pavla Mrázka. „A ten mě jednou zaslechl, jak si prozpěvuju a řekl mi: hele, my zrovna sháníme zpěváka, nechceš to zkusit? A bylo to.“
Tak se dostal do Monkey Business. Založení kapely se datuje od prvního koncertu, který se konal v květnu 2000. Tehdy se sice Matěj dostal na konzervatoř, ale dlouho ve škole nevydržel. Práce a učení spolu nešlo moc dohromady.
Zpívání s Monkey Business byla pro něj od začátku práce číslo 1. A je stále. Občas má i „bokovky“, takže přijme roli v nějakém filmu nebo si ho některé kapely najímají jako zpěváka.
Čtěte další příběhyV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Pohodlí a slávu v Londýně vyměnil za úspěšné bistro v Praze nebo Zažil úspěch i pád. Dnes mluví o renesanci podnikání se zážitky |
I po sedmnácti letech ho práce baví a naplňuje. „Pro mě to není práce, ale zábava, která mě navíc docela slušně živí. Vydělávám jako nějaký manažer,“ říká mladý muž. Jeho pracovní den se prý dá těžko popsat. Když zrovna nepracuje s kolegy na nové desce nebo netočí film, tak má přes týden hodně volného času a může se věnovat rodině - manželce a dvěma malým dcerám. A pak přijde čtvrtek, kdy kapela odjíždí na šňůru do regionů. V neděli se zase vrací domů.
Musím myslet na hubené měsíce
Jediné úskalí uměleckého života na volné noze vidí v tom, že to není práce pravidelná. „K 15. v měsíci prostě výplatu nedostanete. Takže se musíte naučit pracovat s financemi. A to jsem dlouho neuměl. Dostal jsem za koncert pár tisíc, byl z toho nadšený a druhý den jsem je utratil. Jenže pak najednou přišel leden únor, což jsou pro nás hubené měsíce a stejně tak říjen a listopad, a já zůstal bez peněz. Občas jsem si musel půjčovat od kamarádů. Teď už to zvládám výrazně lépe,“ usmívá se zpěvák.
Finanční polštář ale nedělá jen kvůli, jak říká, hubeným periodám, ale musí počítat s tím, že když onemocní, nemocenská ho nezachrání. „To se mi stalo teď v létě, kdy jsem vážně onemocněl a nemohl jsem pracovat skoro dva měsíce. Přišel jsem o hodně peněz, ale naštěstí se v posledních letech učím šetřit, takže rodina finanční výpadek zvládla,“ říká Matěj.
A jak je vlastně muzikant placený? „Například ve skupině Queen se dělili o všechny vydělané peníze rovným dílem. I tantiémy z práv měli rozdělené na čtyři díly. U nás to funguje tak, že odměny za koncert, za živé hraní, máme všichni stejné. Tam odvedeme všichni stejnou práci. Ale ostatní peníze, která kapela získá, tedy například část sponzorských peněz nebo příjmy z Intergramu, se dělí podle toho, jakou kdo v tomto ohledu odvedl práci. Dohodli jsme se tak na tom, je to spravedlivé,“ vysvětluje Matěj Ruppert.
Fotogalerie |
Kapela čítá sedm muzikantů, jednoho manažera, zvukaře, dva techniky, osvětlovače, řidiče, operátora na lasery. A když je potřeba, najme si kapela další technické pracovníky. Hraje každý víkend.
„Koncerty, firemní akce nebo festivaly nám domlouvá manažer. Za firemní akci nebo vystoupení na festivalu většinou bereme fixní částku, plus se platí technická podpora, tedy pódium, zvuk, světla,“ říká Matěj Ruppert. Jaká je konkrétně ta fixní částka, prozradit nechtěl, prý podobná jako u ostatních kapel stejného typu. Tedy zřejmě několik průměrných platů.
Hraní v klubu se počítá trochu jinak. S pořadatelem si kapela předem domluví určitou fixní cenu za vystoupení, plus peníze navíc v případě početného publika. A pak jsou tu ještě vlastní koncerty, jako ty, které se konaly minulý týden v pražské Lucerně. „To jsou naše vlastní akce, takže si všechno platíme my, pronájem sálu, pódium, osvětlení, aparát, reklamu. Ale zase veškeré vstupné jde za námi.“
Celkem kapela odehraje za rok 70 až 80 koncertů, různé firemní večírky a podobné akce. „My vlastně nezkoušíme, protože hrajeme kontinuálně celý rok. Co ale děláme, jsou taková soustředění, třikrát čtyřikrát do roka. Na pár dní odjedeme pryč od rodin, a věnujeme se změnám repertoáru a novinkám,“ říká Matěj Ruppert, podle něhož jsou tato setkání důležitá.
„Naše země má limity, s těmi musíme počítat. Za rok ji objedeme jeden a půl krát. V některých městech si můžeme dovolit zahrát dvakrát, na jaře a na podzim, ale v ostatních místech stačí jednou, aby fanoušci přišli. Takže se snažíme pro ně i pro nás repertoár, ale i třeba kostýmy, měnit ve třech cyklech během roku,“ prozrazuje strategii devětatřicetiletý zpěvák.
Sedmnáct let spolu - není to moc?
A nová deska? Písniček má kapela poměrně dost, přesto je prý jednou za čas fajn oživit je něčím novým. Optimálně jednou za dva až tři roky. „Dnes deska nepřináší z finančního pohledu vůbec nic. Je to jen takový dárek posluchačům a připomenutí se. Na desku i na videoklipy potřebujeme sponzora. Naštěstí máme stabilní a skvělou spolupráci s jednou pojišťovnou. Ta nám věnuje každý rok určitou finanční částku. Za to je spojena s naším jménem, na koncertech má reklamu a vyhrazená místa pro své partnery, zaměstnance.“
Kapela hraje téměř beze změn sedmnáct let. Dlouhá doba na možné rozepře. „Přesto jsme ale za celou tu dobu neměli žádný zásadní problém. A zvládli jsme i odchod naší zpěvačky Tonyi Graves, což byla ohromná změna. Podle mě drtivá většina problémů v týmech vzniká ve chvíli, kdy si lidé začnou myslet, že by měli mít jinou pozici, většinou nějakou vyšší. Tyhle ambice u nás necítím. Milerád převezmu nápad někoho jiného, když vím, že je lepší než můj. Prostě jsme všichni ve svých rolích spokojení,“ říká Matěj. Právě on je z kapely nejvíc vidět, má ještě trému?
„Ač se to možná nezdá, jsem trémista. Naštěstí ji mám už jen v den koncertu. S každým koncertem začínáte od nuly. Může jít třeba o tisící reprízu, stejně si říkám: co když zrovna dneska budu špatný? Nejde ani tak o to, jestli mi sem tam ujede nějaký tón nebo zapomenu text, to se stává. Mnohem horší je tréma z toho, co budu říkat mezi písničkami. Jsem to já, kdo provází večerem a cítím za to velkou zodpovědnost,“ poznamenává frontman Monkey Business a dodává: „Vždy, když jdu na pódium, tak si přeji jediné - abych ten koncert dobře nastartoval, aby si ho lidé skvěle užili a odcházeli s pocitem, že se prostě něco stalo.“
