Je vám 30 let a řídíte region střední a východní Evropy v technologické firmě Loxone. Čekal jste někdy takovou kariérní dráhu?
Upřímně – ne. Do Loxone jsem před téměř 10 lety nenastupoval s ambicí dostat se do top managementu. Měl jsem zkušenosti s vedením menšího obchodního týmu, ale moje cesta vznikala postupně. Snažil jsem se dělat věci poctivě, přebírat odpovědnost a posouvat projekty dál.
Velkou roli sehrál náš viceprezident Milan Randl, který mě dlouhodobě vedl, dával mi prostor růst a zároveň mě připravoval na další kroky. Bez jeho důvěry by se moje kariéra vyvíjela úplně jinak.
Vystudoval jste střední odbornou školu v oboru elektroinstalace. Jaký základ vám škola dala?
Praktický základ mi dala až reálná praxe po škole. Teprve tehdy jsem pochopil, co znamená odpovědnost za výsledek, zákazníka i vlastní práci. Zlomové bylo období, kdy jsem musel stát na vlastních nohou – nejdřív jako drobný živnostník, později jako zaměstnanec firmy zaměřené na vzdělávání a školení. Právě tam jsem získal skutečný pracovní základ, který mě formoval mnohem víc než formální vzdělání.
Zkoušel jste pokračovat na vysoké škole?
Ano, pokoušel jsem se studovat dálkově. Nikdy jsem vzdělání nezlehčoval, naopak – školu jsem chtěl dokončit. Postupně mě ale pohltila práce, projekty, lidé a zodpovědnost za cíle, které jsem si sám nastavil.
Většinu času jsem byl v terénu nebo v práci a mnoho věcí, které jsem pro svůj rozvoj potřeboval, jsem nacházel přímo v praxi. Studium tak přirozeně ustoupilo do pozadí.
Nebyl to odpor ke vzdělání, spíš důsledek toho, že mě práce úplně vtáhla a poskytovala mi to, co jsem v danou chvíli pro svůj profesní růst potřeboval. Dnes to beru jako součást své cesty – nebyla přímá, ale autentická.
Pavel LískovecŘeditel pro východní Evropu společnosti Loxone. Zodpovídá za vedení a strategický rozvoj aktivit firmy v Česku, Polsku, na Slovensku a zároveň podporuje další trhy v regionu prostřednictvím distributorů, například v Maďarsku, Bulharsku či na Ukrajině. Zaměřuje se především na inteligentní automatizaci budov, energetický management a technologické inovace, které pomáhají zvyšovat komfort, bezpečnost a efektivitu provozu komerčních i rezidenčních budov. |
Vzdělával jste se tedy jinou cestou?
Velmi intenzivně. Před nástupem do Loxone jsem pracoval ve firmě, která se věnovala prodeji školení a rekvalifikací. Byl jsem v každodenním kontaktu s mentory, lektory a odborníky – nejen technickými, ale hlavně v oblasti komunikace, obchodu a práce s lidmi. Často jsem se osobně účastnil kurzů, které jsem sám prodával. Vzdělávání tak probíhalo přirozeně, bez pocitu „školy“, kombinací praxe, pozorování a zpětné vazby.
Často se říká, že bez vysoké školy se do vedoucí pozice v technologické firmě dostat nedá. Jak to vidíte vy?
Myslím si, že to dnes už obecně neplatí. Čím dál víc firem se dívá hlavně na zkušenosti, schopnosti a reálné výsledky, nejen na to, co má uchazeč napsané na diplomu. Neznamená to, že vysoká škola nemá hodnotu, ale přestává být jediným měřítkem schopností, obzvlášť v technologiích a byznysu. Důležitější je, co člověk skutečně umí, jak přemýšlí, jak se dokáže učit a jestli je ochotný vzít na sebe důsledky svého rozhodování.
Byla pro vás absence vysokoškolského vzdělání nevýhodou?
Není to černobílé. Lidé, kteří jdou do praxe hned po střední škole, bývají často samostatnější, rychleji se adaptují a mají realističtější očekávání. V mém případě mě absence diplomu spíš posílila – donutila mě jít cestou praxe a skutečných zkušeností.
Setkávám se i s mnoha uchazeči s vysokoškolským diplomem, kteří často přicházejí s omezenou praxí. Takového člověka nelze ihned zapojit do provozu. Je potřeba ho delší dobu učit, vést a postupně připravovat na reálnou práci. To samozřejmě není problém, jen je dobré s tím počítat.
Myslíte si, že právě silný praktický základ vám pomohl lépe chápat technologie chytrých domácností, což je jedna z oblastí, na které se Loxone zaměřuje?
Ano, ale není to jen o tom, že člověk něco „prakticky dělal“. Je to hlavně o tom pohybovat se dlouhodobě v oblasti technologií. Pokud víme, co je dnes trendem, sledujeme vývoj a zajímáme se do hloubky o to, jak technologie skutečně fungují, máme v tomto oboru obrovskou výhodu.
Praktická zkušenost mi pomohla chápat technologie v souvislostech, nejen jako jednotlivé produkty, ale jako funkční celek. Když člověk rozumí principům, dokáže se mnohem rychleji adaptovat na nové technologie a řešení. V tu chvíli má v podstatě „vyhráno“, protože všechno ostatní se už dá postupně naučit.
Polystyren mají v genech. Českou rodinnou firmu přebírá již třetí generace |
V čem je podle vás rozdíl mezi „teoretickým“ a „praktickým“ odborníkem v technologiích?
Teoretici mají podle mé zkušenosti často tendenci věci překombinovávat, dělat je zbytečně složité, a ne vždy domýšlet všechny důsledky v reálném provozu. Na papíře může řešení vypadat perfektně, ale v praxi pak naráží na problémy.
Praxe naopak vede k realističtějším, jednodušším, a hlavně funkčním řešením. Praktik je nucen přemýšlet o tom, jak bude systém fungovat dlouhodobě, kdo ho bude používat, servisovat a co se stane v nestandardních situacích. A právě to je v technologiích klíčové.
Co jste se musel naučit sám, protože vás to nikdo „neučil ve škole“?
Nikdo mě nepřipravil na vedení většího týmu. Do té doby jsem měl zkušenost spíš s menšími kolektivy, a to je úplně jiný svět. Postupně jsem se musel naučit, že nejde dělat všechno napřímo. Jeden z největších posunů bylo pochopit, že role lídra není být u všeho, ale nastavovat systém a důvěřovat lidem, kteří ho udržují v chodu.
Také jsem se musel naučit, že každý člověk funguje jinak a co motivuje jednoho, nemusí fungovat u druhého. A také víc poslouchat, méně mluvit a dát lidem prostor růst. Leadership pro mě není o kontrole nebo diktování kroků, ale o nastavení směru, vytváření prostředí důvěry a podporování samostatnosti týmu.
Kde se vůbec vzal váš vztah k technice a technologiím? Měl jste nějaký vzor?
Můj vztah k technice vznikl velmi přirozeně už v dětství. S tatínkem jsme si hráli s elektrickými vláčky. Zapojovali jsme výhybky, semafory, ovládání. Tehdy jsem poprvé pochopil, že technologie nejsou jen o jednotlivých komponentech, ale o systému, který na něco reaguje a dává smysl jako celek. Neměl jsem jeden konkrétní vzor, ke kterému bych vzhlížel. Spíš mě vždy inspirovali lidé, kteří věcem rozuměli do hloubky a dokázali je zároveň jednoduše vysvětlit a používat v praxi.
Čím jste si vybudoval důvěru vedení firmy?
Dlouhodobým přístupem. Zkoušel jsem nové věci, přicházel s nápady a nebál se výzev, i když nebylo jisté, že všechno hned vyjde. Často jsem se pouštěl do oblastí, které nebyly úplně probádané, nebo do projektů, kde nebyl jasný postup. Bral jsem to jako příležitost, a i když se všechno nepodařilo na první pokus, věci se mi dařilo dotahovat, vyhodnocovat a poučit se z chyb.
Postupně tak vznikala důvěra v to, že se na mě vedení může spolehnout, a to nejen když se daří, ale i v situacích, kdy je potřeba hledat nové cesty a řešit problémy.
Neřídím direktivně, ale diskusí a vysvětlováním, říká šéfka Kärcheru |
Co dalšího ještě rozhodlo o tom, že jste dostal manažerskou a později ředitelskou roli, ač na to z pohledu mnohých „ještě nemáte věk“?
V mém případě byl věk vždy jen číslo. Obecně jsem se už od začátku profesního života pohyboval spíš mezi staršími a zkušenějšími lidmi, což mě přirozeně formovalo.
A co přesně rozhodlo o mém posunu do manažerské a později ředitelské role, nedokážu jednoznačně říct. Nevnímám to jako jeden zlomový moment, spíš šlo o postupný vývoj a nevnímám to ani jako osobní ocenění, ale spíš jako důvěru pokračovat v tom, co jsme společně dlouhodobě budovali.
Jak důležité bylo nadšení pro produkt a firmu?
Zásadní. Bez skutečného nadšení by nešlo dlouhodobě zvládat tempo, tlak ani zodpovědnost, kterou taková role přináší. Lidé velmi rychle poznají, jestli něčemu opravdu věříte.
V čem technické porozumění pomáhá v řízení týmu a obchodu?
Technické porozumění mi pomáhá především dělat realističtější a zodpovědnější rozhodnutí. Slibuji jen to, co je reálně splnitelné, včas upozorním na rizika, která by mohla projekty ohrozit. Právě to přináší přirozený respekt jak ze strany týmu, tak i obchodních partnerů. Lidé vědí, že nerozhoduji takzvaně od „stolu“, ale že oboru skutečně rozumím.
Pozice, na které jste, musí být náročná. Jak důležitý je pro vás work-life balance a dá se s takovou rolí vůbec skloubit?
Je to téma, se kterým ještě pořád trochu bojuju. Nápadů, projektů a věcí, které bych chtěl posouvat, je spousta a práce má tendenci člověka snadno pohltit.
Zároveň jsem si ale v posledním roce začal mnohem víc uvědomovat, že rodina musí mít své místo. Mám dvě děti a chci se na jejich výchově aktivně podílet, nejen u ní „být jen okrajově“. Snažím se proto vědomě trávit čas s rodinou, i když jsou období, kdy práce stále převažuje. Věřím, že se dá tenhle balanc zvládat a ne tím, že budu pracovat méně, ale chytře a dlouhodobě udržitelněji.
Čím se dokážete od práce spolehlivě odreagovat?
V poslední době jsem si začal víc hlídat, abych měl prostor i mimo práci. Začal jsem aktivněji běhat, plavat a obecně se víc hýbat, což mi hodně pomáhá vyčistit si hlavu. Zároveň je pro mě důležitý čas s přáteli – ať už jde o cesty do zahraničí, nebo výlety po Česku. Změna prostředí a kontakt s lidmi mimo pracovní svět mi pomáhají získat nadhled a novou energii. Člověk se občas potřebuje rozptýlit, aby si pak udržel dlouhodobý výkon.
Umíte si oddělit hranice mezi prací a osobním životem?
Učím se to. Není to něco, co by přišlo samo. Hranice si musím nastavovat vědomě a aktivně. Časem člověk pochopí, že dlouhodobý výkon bez regenerace není udržitelný. A právě čas strávený s blízkými mi připomíná, že práce je důležitá, ale není to jediná věc, která dává životu smysl.
Jak jde dohromady automatizovaný kurník a neautomatizovaný život? Skvěle! |
Jak by podle vás měly technologické firmy přistupovat k talentům bez formálního vzdělání?
Měly by jim dát šanci a hodnotit je podle výsledků, přístupu a schopnosti učit se. V Loxone proto dlouhodobě spolupracujeme s odbornými školami, například se SPŠ na pražském Proseku, kde jsou naše technologie součástí výuky specializovaného oboru automatizace měst a budov. Veškeré podklady pro výuku jsme navrhli přímo my, aby studenti získali co nejrelevantnější znalosti z praxe. Studenti, kteří úspěšně absolvují závěrečnou zkoušku v rámci tohoto programu, jsou na reálné pracovní prostředí lépe připraveni.
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří váhají, jestli mají bez vysoké školy šanci?
Ať se nebojí jít do praxe, učit se a převzít následky svého jednání. Pokud je obor baví a jsou ochotni na sobě pracovat, šanci rozhodně mají. I u nás je poměrně dost kolegů, kteří se vypracovali „odspodu“, a právě to považuji za jednu z velkých předností naší firmy – lidé tu mají skutečnou možnost růst a rozvíjet se, pokud mají chuť, odhodlání a potřebné schopnosti.
Doporučil byste dnes mladému člověku řemeslo jako start kariéry?
Rozhodně. Řemeslo poskytuje pevný základ, učí zodpovědnosti, pečlivosti a realistickému pohledu na práci, což se hodí v jakémkoli oboru. A i když se nakonec rozhodne pokračovat jinou cestou, zkušenosti z praxe získané řemeslem mu dávají výraznou výhodu. Prostě řemeslo může být skvělým startem kariéry a zároveň cennou školou pro život.
Jakou chybu lidé dělají nejčastěji na začátku profesní cesty?
Čekají, že někdo přijde a jejich kariéru zařídí za ně. Realita je taková, že odpovědnost za vlastní směr má každý sám.
Kdybyste měl vybrat jednu vlastnost, která vás dostala tam, kde jste dnes – jaká by to byla?
Schopnost převzít odpovědnost a dotahovat věci do konce. Bez toho by žádná další vlastnost sama o sobě nestačila.
