Vystudovala jste JAMU a téměř deset let působila jako divadelní herečka. Bylo herectví od začátku jasnou profesní volbou, nebo jste v mládí uvažovala i o úplně jiné cestě?
Studovala jsem gymnázium, kde jsem měla vždycky maximálně dvě dvojky, z toho jednu z tělocviku. Díky tomu jsem měla poměrně široké možnosti, kam po střední škole pokračovat. Přemýšlela jsem proto i o právech nebo medicíně. Jenže jsem vždycky byla spíš divoká a bohémská duše, takže jsem si podala přihlášku také na brněnskou JAMU. A když jsem zjistila, že mě vzali, všechny ostatní cesty okamžitě padly.
Co vám těch téměř deset let v divadle dalo? Nejen profesně, ale třeba i v tom, jak dnes pracujete s lidmi, stresem nebo odpovědností?
Když mluvíte o stresu, v tomhle směru to byla obrovská škola. Dodnes si naprosto přesně pamatuji pocity těsně předtím, než jsem šla zpívat sólo před úplně vyprodaný sál pro téměř osm set lidí. Postupně se však s trémou – a tím i se stresem – naučíte pracovat. Pomůže dech, ale také se prachsprostě naučíte brát věci s větším nadhledem. A když se něco nepovede, co se vlastně stane? Maximálně z toho máte vtipnou historku do divadelního klubu. Chyby totiž dělá každý a ten, kdo se z nich hodlá navždy hroutit, je blázen.
