Přirovnání k císařským alchymistům není tak přehnané. Zatímco renesanční mágové obdrželi nelehké zadání od Jeho Veličenstva, docentu Blažkovi nařídilo stranické ústředí, aby vymyslel něco, co mládeži nahradí zakázané imperialistické limonády, ale dá se vyrobit levně, snadno a z domácích surovin.
Prostě úkol za odměnu, zvlášť když mu režim nadělil podle vzpomínek pamětníků podmínky vskutku královské: improvizovanou laboratoř v bývalém domovníkově bytě, kde šéf Výzkumného ústavu léčivých rostlin kuchtil lektvary na dvouplotýnkovém vařiči.
Po dvou letech bádání byl v roce 1959 recept hotov a do roka dokázala opavská továrna na léčiva Galena vyrábět koncentrát, z něhož začali v národním podniku Zátka v Praze vyrábět novou limonádu. První lahev sjela z výrobní linky 27. března 1960.
„Od té doby se sice výrazně změnila a modernizovala technologie výroby, ale podstata receptury je pořád stejná,“ říká Pavel Müller, ředitel závodu v Mnichově Hradišti, kde se vyrábí nejen Kofola, ale třeba také sirupy Jupí.
Voňavé a sladké tajemství
Což o to, zevnitř je továrna opravdu plná chytrých a šikovných strojů, které dokáže obsloužit jen čtveřice operátorů a jeden pilot vysokozdvižného vozíku, ale duch tajemna se tu vznáší dál.
Že byste chtěli vědět, z čeho docent Blažek vytvořil svůj divotvorný koktejl? Zapomeňte! „Jde o kombinaci bylinných a ovocných složek doplněných o kofein, ale přesný recept ani já neznám,“ pokrčí rameny šéf fabriky.
Nic překvapivého, když i většinový vlastník Kofoly Jannis Samaras přiznává: „Jsem sice dost zvědavý, ale říkám si, že zrovna toto k životu nepotřebuji.“
Lidi, kteří znají recept na Kofolu, byste nejspíš spočítali na prstech jedné ruky, jinak je to přísně střežené tajemství. A není jediné: firma před zvědavci pečlivě tutlá i to, jakým způsobem vyrábí karamel, který je základem chuti limonády.
„Cukr si sami pálíme, výroba karamelu přitom zabere při přípravě sirupu nejvíc času,“ líčí Pavel Müller před zavřenými dveřmi.
Než je koncentrát z karamelu, čtrnácti druhů léčivek a šťáv z ovoce, vody a špetky soli připraven do výroby, zabere to čtyři hodiny. „Vodu bereme z našich vrtů, bylinky máme také většinou vlastní,“ vypráví šéf továrny, a odkazuje tak na jeden z nákupů společnosti: v roce 2018 pod svá křídla pojala i tradičního zpracovatele bylin a výrobce čajů Leros.
„Kdysi to býval monopolní dodavatel bylin v socialistickém Československu, takže je dodával i do Galeny na výrobu Kofoly. Nakonec se tak firma jenom vrátila zpátky domů,“ usmívá se Jannis Samaras, jak se historie uzavřela. To příběh každé Kofoly bylinami a karamelem teprve začíná.
Kofola ČeskoSlovensko
|
24 tisíc Kofol za hodinu
V tancích se nejdřív smíchají všechny ingredience, které se vydají potrubím za dalšími nezbytnými parťáky – vodou a oxidem uhličitým, aby nápoj jednoho dne ve sklenici pěkně bublal a jiskřil, jak se na elixír radosti sluší a patří.
„Celý výrobní proces má několik nepřetržitě kontrolovaných operací. Nejprve se přepraví sirup na linku, z preforem se vyfouknou lahve, ty se naplní hotovou limonádou o teplotě 13 stupňů, uzavřou se a opatří etiketou. Lahve se obalí do fólie, naskládají na paletu a zavezou do skladu. Tady nezůstanou déle než týden,“ popisuje Pavel Müller výrobu, která pílí rychlostí 24 tisíc lahví za hodinu.
To odpovídá tempu 400 lahví za minutu! Jenže když uvážíte, že roční splávek Čechů a Slováků obnáší nějakých 230 milionů litrů Kofoly, není čas na zdržování. A to přitom vyrábějí limonádu s lékořicovým lístkem ve znaku hned ve třech fabrikách: v Mnichově Hradišti, Krnově a na Slovensku v Rajecké Lesné nedaleko Žiliny.
Že zrovna teď mají ve všech továrnách na sycené nápoje nejvíc napilno, asi nepřekvapí. „Záleží sice na počasí, ale od května do konce srpna máme vrchol sezony. To se vyrobené lahve limonád počítají v milionech za měsíc,“ potvrzuje šéf pobočky v Mnichově Hradišti.
Teprve až prázdniny skončí, budou si moct u výrobních linek trochu oddechnout, byť jen na chvíli. „Jakmile se přiblíží Vánoce, vypukne to nanovo,“ ví Pavel Müller.
