„Studoval jsem střední lesnickou školu, zajímal jsem se o historii a archeologii. Až ve třetím ročníku se ve mně cosi zlomilo,“ říká.
Po ukončení středoškolského studia nepokračoval na vysoké škole lesnické, jak od něj okolí čekalo. Vzáří 1989 vstoupil do kněžského semináře, přestože za komunismu mu toto rozhodnutí nedávalo velkou perspektivu. „Navíc se mnou přestal mluvit učitel ze střední školy,“ popisuje Biňovec s tím, že mnoho lidí mu vyjadřovalo účast „jen za zavřenými dveřmi“.
Farář se stará i o opravu kostela
Začalo období intenzivního zkoumání sebe sama, protože nároky kladené na kněze jsou velmi vysoké. „Člověk zjišťuje, zda je ochoten se zříct spousty věcí, aby mohl ostatní inspirovat a pozvedávat k neviditelné duchovní skutečnosti, ke stavu jakéhosi absolutního štěstí,“ přibližuje Biňovec.
Kněžská dráha podle něj skýtá něco, co žádné jiné povolání nemůže nabídnout. „Jako kněz mohu sledovat ten nejintimnější duševní vztah člověka – vztah jeho duše k Bohu. Dokonce do něj mohu promlouvat.“
Právě zde však podle pátera Biňovce číhá velké nebezpečí. „Je nutné odolat a nesnažit se druhého ovládnout nebo pokřivit podle svých vlastních představ.“ Dalším velkým nárokem na kněze je, že žádný člověk mu nesmí být lhostejný. Musí neúnavně vyhledávat i lidi na okraji společnosti a dodávat jim naději.
Tomáš Biňovec je správcem farnosti. A to už není jen duchovní práce. Nese s sebou i spoustu zcela materiálních starostí. „Musím řešit každodenní agendu, spravovat svěřený majetek, rozhodovat o opravách kostela,“ vypočítává.
Nejen duchovní, ale i úředník
Svůj běžný den začíná okolo sedmé hodiny ranní, modlí se, snídá. Od deváté se pak věnuje administrativě v kanceláři. „Dopoledne se také někdy slouží mše svatá, jinak se připravuji na kázání nebo na vyučování církevní nauky.“ V půl páté je u svaté Ludmily pravidelná mše, po ní následují schůzky s farníky. „Tehdy se věnuji například přípravě dospělých k přijetí křtu nebo přípravě snoubenců. Lidé za mnou totiž mohou přijít, až když skončí v práci.“
Ani o víkendu si kněz příliš neodpočine
„O sobotách probíhají svatby a další pastorační aktivity, setkávám se s mládeží. V neděli dopoledne pak sloužím dvě mše svaté. Odpoledne trávím v rodinách a večer chodím do kláštera,“ říká Biňovec, který je také členem premonstrátského řádu. Pokud si čas na odpočinek přece jen vyhradí, dává přednost pobytu v přírodě, nohejbalu a kulečníku.
Z čeho má Tomáš Biňovec při práci největší radost? „Když přicházejí lidé, kteří skutečně upřímně hledají cestu a odpovědi na základní životní otázky. Velmi rád se na tom podílím.“ Nejtěžší na hledání duchovní cesty je prý překonání „starého člověka“ v sobě. „V mládí máme mnoho ideálů, ale jak jde život, uzavíráme řadu kompromisů. A tím scházíme ze správné cesty. Když to chceme napravit, musíme leccos vybojovat,“ dodává páter Biňovec s tím, že úplně nejhoršími partnery pro něj jsou vlažní lidé. „To už se raději utkám s názorovým oponentem než s někým, komu je všechno jedno.“
Všem, kteří by se chtěli vydat na kněžskou dráhu, Tomáš Biňovec radí neztratit ze zřetele ideál věčnosti, ušlechtilého lidství. „Je to velmi obtížné, kněží jsou z masa a kostí a materiální svět na ně také silně působí.“ Ideál je nutné mít i proto, aby se z duchovního nestal jen čistý sociální pracovník, administrátor nebo obřadník.
Jak pracuje kněz
Povolání katolického kněze je těžké přesně vymezit. Je jakýmsi prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Kněží mají v církvi různé úkoly. Pokud je kněz jmenován farářem či farním administrátorem, stará se o určitou farnost vymezenou územím obce či obvodem kostela. Slouží mše, oddává, křtí, zpovídá, ale zpravidla se stará také o údržbu kostela a rozpočet farnosti.
