Takhle zvenku vypadá jako obří kus ementálu. Různě veliké otvory ale nejsou díry v lahodném sýru, nýbrž okna v masivním betonu. Stojíme před novou výrobní halou společnosti Karo Leather na okraji malebného městečka Brtnice na Vysočině. Moderní stavba svým vzhledem i proporcemi vyniká v jinak původním historickém areálu kdysi známého kožedělného družstva Snaha, které tu působilo dlouhá desetiletí (více v boxu na konci textu).
„Družstvo Snaha mělo zázemí, know-how a tradici, ale nikdo tam neinvestoval. Byl to skanzen neschopný konkurovat otevřenému světu. Obor navíc v 90. letech skomíral, bylo potřeba jej obnovit, tak jsme koupili podíl v družstvu a zmodernizovali. Dnes jsme v Česku v podstatě jediní, kdo staví zpět na nohy takhle rizikové odvětví,“ začíná prohlídku závodu jeho provozní ředitel Libor Gulykáš, který ve firmě pracuje od roku 2016.
Čtyři hodiny kolíčkování a dost
Zevnitř působí hala ještě impozantněji než zvenku, musí totiž pojmout několik speciálních strojů úctyhodných rozměrů. Zvířecí kůže, které jsou odpadním produktem při zpracování masa, a pochází tedy výhradně z poražených zvířat, se tu nejprve třídí podle kvality. Posléze se namáčejí v obřích sudech, odkud je dostávají velké kleště.
České řemeslné pálenky byly na trhu otloukánkem. Rozhodli se to změnit |
„Na namáčení jsou i tyto vany s provzdušňováním, aby to kůže nadnášelo. Potom se ždímají ve speciálním lisu,“ ukazuje Gulykáš a přechází k další mašině. „Štípačka, která pracuje na setiny milimetru, rozdělí kůži plošně na lícovou stranu a štípenku čili semiš, který se používá na záda sedacích souprav, na boty, pracovní rukavice či zástěry,“ popisuje ředitel, zatímco míříme k obrovským koželužským sudům, které se otáčejí jako mlýnská kola a používají se k barvení a přečinění kůží.
Sledujeme, jak dva zaměstnanci vkládají mokré obarvené kůže do dalšího lisu, který je vyždímá – ale ne úplně, aby je mohly dámy vedle bleskově přikolíčkovat do rámové sušárny. Už od pohledu je to náročná práce, proto ji vždy dělají jen čtyři hodiny, pak se přesouvají na jiné stanoviště.
Nechte kůži mluvit
Kromě těchto „kadeřnických“ úprav kůže samozřejmě postupně prochází i hloubkovou „kosmetikou“. „Molekula činidla je udělaná na míru a dokáže dát přírodnímu materiálu určité vlastnosti, například plnost,“ vysvětluje Gulykáš a bere do ruky velký plát kůže světle šedé barvy. „Když si na ni sáhnete, něco cítíte, kůže na vás mluví a sama si řekne, co by se z ní mělo stát. Podle toho pak vyberete chemii a kůži přetvoříte,“ dodává poeticky.
Prakticky je to vše o něco složitější: „Surová kůže se v první fázi činí, přírodní vazby se nahradí těmi chemickými, aby nedegradovala. Pak přichází výroba takzvaného wet blue, včetně loužení a odchlupení. Používají se soli chromu, aby kůže byla stabilní. Poté dochází k přečinění, kdy se vedle barvení zadají parametry měkkosti, tvrdosti, plnosti a vznikne takzvaný crust,“ popisuje ředitel.
„Ano, je to trochu teatrální. Čichat ke kůži, mačkat ji, zda je plná či prázdná, kulatá nebo ostrá, člověk pak vypadá, že tomu hodně rozumí,“ usmívá se Erik Němčík, jeden ze zdejších největších odborníků, který dlouhé roky sbíral zkušenosti v Itálii.
Na kůži je vidět vše, co zvíře prožilo: povrchové vady, třeba od hmyzu nebo od drbání o strom, proto je nezbytné ji obrousit. „Pak se používá takzvané štuko, kdy se povrch kůže ručně či strojově vyrovná a vyhladí. Potom se nanášejí barvy a tisknou dezény. Nakonec se to zastříkne finální barevnou korekcí a lakem, aby to vydrželo. Pozor ale, ty nánosy jsou vždy v řádu gramů – kůže musí zůstat prodyšná,“ popisuje technologii zpracování expert Němčík. S tím, že pokud je kůže správně upravená, tak se třeba na kožené sedačce člověk nepotí.
Z vesnické dílny se dostali až na Designblok do Jízdárny Pražského hradu |
Životnost kůže je podle odborníka mnohaletá a je možné ji kdykoli opravit a přestříknout. Ale je nutné se o ni starat více než například o textil.
Čtyři kusy na sedačku
V Karo Leather se vyrábějí především velké formáty kůží pro čalounictví a nábytkářství. „Kupujeme crust – vyčiněné a obarvené kůže – nejčastěji z indických buvolů či jihoamerických krav. Ovčí kůže mají hodně tuku a jsou malé, takže se hodí třeba na oděvy, na kožené bundy. Na sedačky automobilů se dávají velké kůže z evropských plemen,“ popisuje Libor Gulykáš s tím, že měsíčně tu zpracují na 80 000 metrů čtverečních kůže.
„Proto ji musíme dovážet, u nás se tolik zvířat ani neporazí. Navíc evropské suroviny jsou dražší, protože náklady na chov zvířete jsou tu velké,“ doplňuje. Na druhou stranu na dodávky ze světa je třeba i několik měsíců čekat. Firma proto plánuje, že by tu v budoucnu zpracovávala zcela surovou kůži a sama si vyráběla wet blue.
To ovšem nejsou jediné plány, které v Karo Leather mají. „Částečně již používáme a dále vyvíjíme zařízení, které bude umět samo najít a označit vady kůže. Řešíme také, jak by šlo označit každý jednotlivý kus kůže, aby byl jeho původ dohledatelný. A v neposlední řadě bychom chtěli jít legislativě naproti a více prosazovat kůže činěné bez použití chromu, který je škodlivý. Kůže se pak nedá recyklovat, a možná bude chrom i v budoucnu zakázaný,“ vyjmenovává úkoly Libor Gulykáš.
Co by byly stroje bez lidí?
V Brtnici se při plném provozu vystřídá 35 pracovníků a v nedalekém Boršově dalších 45 zaměstnanců skupiny Karo Leather. „Ze zajímavých profesí tu máme technology na suchou a mokrou výrobu, štípaře, barvicí techniky, úpraváře na suché dílně, lidi na štukování a broušení... “ vyjmenovává ředitel.
Firma přitom hledá specialisty ve světě, třeba v Itálii. Důvodem je snadný. Mistři, kteří byli vyučení v oboru a rozuměli mu, už jsou dneska v penzi a noví ze škol nepřicházejí. „Není snadné najít lidi ani na operátorské pozice, přestože nabízíme práci na jednu směnu,“ krčí rameny Gulykáš.
A jaké požadavky musejí uchazeči o místo splňovat? „Stroje nemají stálé nastavení, teploty, čas, tlak se upravují pro každou kůži zvlášť, takže potřebujeme zkušené zaměstnance. Hledáme nadšence, kteří nebudou jen mechanicky plnit úkoly, ale souznějí s výrobkem,“ odpovídá ředitel, který pohlídku uzavírá příslibem do budoucna. „Majitel firmy plánoval, že by tu vybudoval učňovské středisko, aby se sem vrátilo řemeslo a zároveň tu učni mohli dělat praxi. Tak uvidíme,“ konstatuje.
Snaha vzkřísit řemesloKoželužství má v Brtnici na Vysočině dlouhou tradici – první manufaktury tam vznikly údajně už v 17. století. „Tu naši založil na zelené louce pan Mareš ve 30. letech 20. století, věnoval se činění, barvení a zušlechťování kůží. Šily se tady jirchy pro rukavičkářství,“ vypráví Vlastimil Koudela, někdejší absolvent koželužské školy v Otrokovicích, který v oboru pracuje 48 let. „V 50. letech tu vzniklo výrobní družstvo, které spadalo pod Snahu Jihlava, jež měla provozovny po celé republice. Byla zde činírna, pracovali tu ševci, obuvníci, šila se konfekce. Byla to těžká fyzická práce, v zimě tu dokonce zamrzala voda. Barví se při teplotě 65 stupňů Celsia, v chladu se tedy srážela pára, neustále jsme pracovali v inverzi. Když se namáčely a vytahovaly kůže z hašple, byly strašně těžké, namočená ovčí kůže váží kolem 50 kilo!“ vzpomíná odborník. „Činili jsme králičinu, skopovici a kůže drobného zvířectva i postřelených divočáků – vyráběli jsme z nich třeba kožené stélky do bot pro obuvnické firmy. Jednu dobu jsme zpracovávali také kůže amerických říčních ondater, takzvané bizamy, a kůže z korejských psů, které měly barvu lišky a vlka – tam se to jedlo a my jsme tím oblékali celou republiku, než to zakázali,“ přidává zajímavosti pamětník. Přípomíná také, že v 70. letech došlo k modernizaci výroby: „Topení uhlím nahradil plyn, vznikla tu moderní čistírna odpadních vod, přibyly čtyři velkokapacitní míchačkové sudy, namáčelo se ve dvou směnách 3 000 skopovic denně, což byl výkon,“ konstatuje Koudela. Zlatá éra výroby kožešin podle něj skončila v roce 1986, kdy došlo k jejímu poklesu. „To byly módní velury, nosily se kožešinou dovnitř či oboustranně. Jako jedni z prvních jsme dělali snow topy, kdy byl vršek chloupku třeba bílý a spodek tmavý,“ pokračuje absolvent koželužské školy s tím, že v roce 1991 se brtnický závod vyčlenil ze Snahy Jihlava a doprodával skladové zásoby. Kůže se tam přestaly činit v roce 2019, ale o pár let později se vrátily, když podíl v družstvu koupila společnost Karo Leather. „V Brtnici, v někdejší panské sýpce, je městské muzeum, kde najdete i náš koutek s hašplemi a soudkem s kůžemi,“ zve k návštěvě Vlastimil Koudela. |
