Takoví lidé by prostě vypadali jako děti různého věku podle úrovně schopnosti jednat s ostatními. To by sedělo v kancelářích a chodilo po chodbách lidí s plenkami v kalhotách či kalhotkách! Ba i leckdo z vedení by tahal za sebou na provázku jezdicí kačenku a ještě se u toho tvářil důležitě...
Letos na jaře přijela do jedné IT firmy sídlící v Praze dvoučlenná pracovní návštěva z Bratislavy. On a ona, oba kolem pětadvaceti, odborně schopní, slušní, poprvé však automobilem v Praze. Po pracovním jednání seděli hosté asi s osmi zaměstnanci firmy v družné pohodě na obědě. Náhodou jsem se k tomu nachomýtl i já.
Po jídle projevili slovenští partneři obavu, že netrefí v labyrintu přecpaných ulic na brněnskou dálnici. Chystal jsem se poradit, sotva v půlce třetího slova jsem však byl rázně přerušen mladým zaměstnancem hostitelské firmy, který to "přece věděl daleko lépe". Důležitě pak poradil směřování na západ až na okružní dálnici - a "pak už je to přece jasné". Ze všech vět řečníka vyzařovalo "většina lidí by poradila úplně jinak, ale já to vím nejlépe". Jen ztichl první rádce, už se dral ke slovu další. Prezentoval komplikovaný návod s nejméně šesti odbočeními vpravo, vlevo, šikmo, pozvolně...
Chudák slovenský řidič nechtěl být nezdvořilý, nechtěl namítat, že mu drtivá většina místních názvů nic neříká, a tak raději mlčel. No ale to pořád zbývalo pět hostitelů, kteří se ještě neexhibovali. Postupně nastoupili i oni se svými radami. Každý měl tu "zaručeně nejlepší".
 |
Víte jak se bránit diskriminaci? |
Nikdo ani koutkem oka nesledoval reakce těch, kterým bylo vysvětlováno. Nikoho nenapadlo přizpůsobit se tomu, kdo má řeč pochopit. Nikdo se ani nepokusil sehnat mapu města. A hosté byli čím dál zmatenější a popletenější. Když jsme se poté se Slovákem ocitli sami na toaletě, povzbudil jsem jej: "Nic si z toho nedělejte. Sednu si k vám do auta a vyvedu vás po dálnici až na kraj města." Tak se i stalo. Vyvodili jste si závěr? Jen ten, kdo umí naslouchat druhému a vcítit se do něj, má právo odložit komunikační plenky.
