Jan Zeman začal podnikat ve svých 18 letech. S kamarádem a ještě dalším společníkem si otevřeli anglický bar a mysleli si, že začnou studovat. Vše ale bylo jinak. „Byla to škola života,“ říká o svých začátcích Jan Zeman.
NepřehlédněteV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Jaká byla vaše první podnikatelská zkušenost?
Když máte společníky, je sice skvělé jít do toho s nadšením a kamarádstvím, ale pokud tomu nedáte hned na začátku pevná a jasná pravidla, bude to problém a nebude to fungovat.
Takže jste se rozhádali?
Ano. I kvůli penězům. Po dvou letech, když jsme začali vydělávat, měl každý jiné představy o zásluhách. Takže jsme se rozešli. Náš nejstarší společník nás vyplatil a já si říkal: „Co teď.“
A co jste vymyslel?
Za předchozím podnikáním jsem udělal tlustou čáru, udělal jsem si makléřskou zkoušku a zkusil jsem to přes čísla a cenné papíry. Pak jsem si udělal ještě daňovou zkoušku a byl jsem společníkem velké daňové a účetní firmy. Ale pořád jsem cítil, že to není úplně to pravé. Finance byly zajímavá práce, dobře ohodnocená, pracoval jsem se zajímavými klienty včetně zahraniční klientely. Ale já stále uvažoval o tom, proč to dělám, co je smyslem.
Nakonec jste spolu s dnes už bývalou manželkou zkusili podnikat ve zdravé výživě a bioproduktech. Společný byznys vás však začal válcovat. Co se tehdy stalo?
Byla to velká osobní i podnikatelská zkušenost a nejlepší podnikatelská škola. Věnovali jsme se ekologii, zdravé výživě a najednou vzniklo obrovské nadšení, možná až naivní, kdy jsme si říkali – to je ono, to má smysl, to mění svět. Já kvůli tomu odešel z financí, což převážná část lidí kolem mě nechápala. Když to vidím zpětně, to nadšení bylo příliš velké a já nechtěl vidět některá čísla. Říkal jsem si, že když je to správný záměr, musí to fungovat. Byla v tom i trochu určitá podnikatelská arogance. Říkal jsem si, že když jsem ze světa velkých financí a zahraničních klientů, že všem ukážu, jak se to dělá. Takové uvažování logicky vede k tomu, že dostanete přes nos.
A dostal jste?
Ano, roztlačit takové podnikání stálo hodně energie, v té době nebylo ještě tolik biofarmářů, vůči biopotravinám bylo hodně předsudků. Já měl pocit, že to musíme dělat komplexně, velkolepě. Nebylo to tak, že bychom postupovali krok za krokem – že dáme jednu cihlu a když pevně stojí, dáme na ni druhou. Najednou jsme měli restauraci, pekárnu, obchody, vlastní výrobu, přednáškový sál... Projekt navenek fungoval, ale vnitřně tam byla řada problémů, které stály spoustu peněz a sil. Bylo to vyčerpávající, s bývalou manželkou nám to totálně nabouralo vztah. Stali jsme se kolegy v práci a doma to bylo stejné.
Jan Zeman
  |
Takže jste cítil, že vás to ničí.
Přesně tak, dělali jsme zdravý projekt, ale šlo nám o zdraví. Byli jsme vyčerpaní, nemocní. Když jste v koloběhu, nevidíte to. Naštěstí přišla nabídka jednoho ze společníků-investorů, který nám nabídl, že si to bude dělat po svém a vyplatí nás. Pro mě to bylo zprvu nemyslitelné. Po týdnu jsme se však rozhodli, že firmu prodáme, že je to sice naše dítě, ale musíme ho dát pryč, jinak by nás definitivně zničilo.
Dnes jste v podnikání úspěšný, už 10 let máte Biopekárnu Zemanka, která roste a vydělává. Co jste si vzal z předchozí podnikatelské zkušenosti?
Mně to dalo určitě pokoru. V podnikání je potřeba mít srdce a nadšení, že to děláte kvůli něčemu jinému, než jen pro peníze, že chcete něco dokázat, něco změnit. Kromě toho srdce je však potřeba mít v podnikání i hlavu. Musíte to propojit. Hlava pak vidí ekonomiku, data, musíte si umět nastavit pravidla, hranice, aby podnikání vydělávalo. Musí tam být zisk, ale není to jediný cíl. Jenom to, že chcete vydělat peníze, podle mě nefunguje. Je to o hledání rovnováhy. Pro mě je zisk prostředkem k dalšímu rozvoji.
Zemanku jste rozjel ve třech lidech s ročním obratem kolem 800 tisíc korun. Dnes máte už 18 zaměstnanců a obrat kolem 30 milionů korun. Nemáte obavu, že vás firma opět převálcuje?
Myslím, že přes všechny peripetie jsem se už poučil, neodvážím se tvrdit, že to už umím, ale je to výrazně lepší. Dokážu se krotit, dokonce i občas odpočívat. Biopekárna byl nápad, věděl jsem, že biosušenky na českém trhu moc nejsou. Maminka, která je součástí firmy, je navíc cukrářka, původně jsem si myslel, že to bude tak trochu zábava.
Ze zábavy se však stal slušný byznys.
Přesně tak. Ale důležité bylo, že jsme šli krok za krokem. Postupný rozvoj už nestál tolik úsilí.
Biopotraviny v Česku tolik neletíČeši za ně ročně utratí jen 191 korun  |
Jak jste začínali?
Sušenky jsme vyráběli ručně. Maminka je pekla v domácí troubě značky Mora, když jsem se vrátil z práce, před deseti lety jsem opět pracoval ve financích, rozvezl jsem zabalené sušenky ke známým do obchodů. Pak přibyl první zaměstnanec, druhý... postupně jsme nakoupili použité profesionální trouby. Šli jsme opravu krok za krokem. Po třech letech jsem odešel z financí a podnikání jsem se začal věnovat opět naplno.
Biosušenky jsou zdravé. Co je zdravé, nemusí chutnat, jak se to snažíte skloubit?
Recepty jsou nápady mé maminky a bývalé ženy. Od začátku jsem si říkal, že sušenky musí chutnat. Nemůže to být o tom, že s dezertem, kterými sušenky jsou, doženete denní obsah vlákniny. Chuť musí být primární, musí vyvolat emoci. Když něco není dobré, už si to nepůjdete koupit. Z nekvalitních surovin ale kvalitní výrobek neuděláte. Proto používáme kvalitní certifikované biosuroviny, ve kterých není žádná chemie, žádná aditiva, žádná éčka ani barviva a zvýrazňovače chutí. Tímto chemickým koktejlem je zbytečné zatěžovat tělo.
Recepty prý vymýšlíte metodou pokus - omyl.
V podstatě ano.
Kolik takových pokusů uděláte, než se upeče chutný a úspěšný výrobek?
Jsou to desítky pokusů, než se rozvinou tak, aby sušenky chutnaly. Testujeme je na sobě, svých nejbližších, známých i zaměstnancích. Třeba bezlepková řada nám trvala rok, než jsme ji dali dohromady. Chuťově to stále nebylo ono, sušenky měly pískovou chuť, bezlepkové těsto nechtělo držet, dlouho jsme hledali správný recept.
Fotogalerie |
Je těžké obstát v oboru bio? S čím jste se nejvíc potýkali?
Před zhruba 15 lety to bylo o velké neznalosti lidi, nevěděli, co vlastně bio je. Bylo to synonymum výživového směru – bylo to něco, co nechutná a nevypadá dobře, ale když je člověk nemocný, měl by si to dát. Tento mýtus zde dlouho přetrvával, byla zde bariéra a řada předsudků. Přesvědčit lidi, že bio může dobře chutnat, vypadat a že je to o kvalitě surovin, trvalo dlouho.
A s čím bojujete dnes?
S nedůvěrou zákazníků. Češi to mají v povaze, nedůvěřujeme žádnému systému. Když se řekne, že má něco certifikát, myslíme si, že každý papír se dá koupit. Že biofarmář je ten, co hnojí chemií v noci, protože bez chemie nic nevypěstuje. Což je obrovská neúcta ke všem poctivým biofarmářům.
Jak se dá taková nedůvěra prolomit?
Jedině tak, že budete držet kvalitu a to co proklamujete, je skutečně pravda. Nesmíte si zkazit jméno. V potravinářském byznysu je velká díra mezi tím, co se prezentuje v reklamách a jaká je skutečná realita, jak se potraviny vyrábí a proč se vyrábí.
Biosušenky dodáváte i do velkých obchodních řetězců, čím to je, že se vám v nich daří udržet?
Myslím, že je to ze tří důvodů. Řetězce chtějí tento sortiment zboží pro své zákazníky mít, je to trend. Pak jsme český výrobce a v tomto oboru není velká konkurence, aby se řetězcům vyplatilo hledat dodavatele v zahraničí jenom proto, že jsou třeba o pětikorunu levnější. V bio segmentu navíc hraje roli právě i to, kdo je výrobce. Zákazník se mnohem víc dívá, odkud bioprodukt je, i čeští zákazníci jsou již vzdělanější. Obecně pak platí, že řetězce nabízí to, co chce zákazník. Vše začíná a končí u zákazníka.
Ušil boty, aby pomohl příteliDíky internetu je z nich hit  Ve své speciální obuvi chodí Petr Procházka často. Svůj výrobek testuje. |
O biosušenky z Oříkova u Sedlčan je dnes zájem i ve světě. Kam všude vyvážíte?
Jsme v Polsku, Bulharsku, nově v Maďarsku. Vyvážíme do Itálie, do Finska, Německa, Rakouska, Belgie, na Slovensko a teď je rozjednaná Francie.
Co vám otevírá dveře do ciziny? Máte na to nějaký vlastní recept?Zahraniční obchod se stále učíme. Budování kontaktů je na dlouho, to mě překvapilo. Šli jsme cestou osobních kontaktů a dvakrát jsme byli na největším světovém biopotravinovém veletrhu v Německu. Většina kontaktů je právě z veletrhu, pak se začínají ozývat i další obchodníci, třeba proto, že o nás slyšeli nebo se setkali s našimi výrobky. Je to o osobních vztazích.
Vaši firmu berete jako rodinnou. Jak to u vás funguje, že do své rodiny počítáte i zaměstnance?
Rodinnost je dána mnou a mou maminkou. Své zaměstnance beru jako členy své širší rodiny. Ve firmě máme jasná pravidla, každý zaměstnanec má ve firmě svou roli, každý má svou hodnotu, jinak by to nefungovalo. Znám jejich osobní příběhy, komunikace je na osobní úrovni. Nefunguje to striktně tak – zde jsou normy a do toho nemluv. Musíte vytvořit takový prostor, aby se lidé nebáli říct svůj názor, s čím jsou nespokojení a co by se dalo vylepšit. Největší způsob motivace, je, když vám lidi ve firmě věří. V tom spočívá rodinnost firmy. Vím, že bez nich by firma nebyla tam, kde je, ani náhodou. Ve chvíli, kdy vyrábíte produkt, který je osobní a je založený na kvalitě, tak i vztahy na pracovišti musejí být osobní.
