V kriminálu jste byl od svých 19 do 26 let za docela velkou sumu zpronevěřených peněz. Cítil jste se tehdy jako milionář?
Ve vězení jsem se jako milionář určitě necítil, to už jsem měl všechno nakradené rozfofrováno. Byl jsem rád, když jsem dostal balík a v něm byl tabák a papírky. I kapesné v podobě jedné nebo dvou stokorun měsíčně bylo vítaným zpestřením.
Kolik peněz vás celý podvod nakonec stál?
Co jsem utratil, to jsem po propuštění postupně zaplatil. Šlo o neuvěřitelných 1,5 milionu korun. Dluhy by měl každý umět vyrovnat.
Prý to byla dotace končícího Socialistického svazu mládeže. Je to pravda?
Šlo o sérii fakturačních podvodů. Se Svazem mládeže to nemělo vůbec nic společného, i když jsem o tom četl, ale už se nerad vyjadřuji k minulosti. Ta pro mě skončila uhrazením poslední splátky vzniklé škody poškozeným. Byla to největší blbost mého života. Někoho okrást nebo podvést bylo, je a vždycky bude zoufalství a blbost.
Jan Beer (46)
|
Přesto, jak jste to tehdy bral, když jste měl najednou spoustu peněz?
Když si je člověk nemusí vydělat, utrácí se děsně rychle a člověk nemyslí na zadní kolečka.
Jak rychle jste ty peníze rozfofroval?
Rychle nabyl, rychle pozbyl. Když to zjednoduším, párkrát jsem si dojel do Vídně taxíkem na sacher dort a vídeňskou kávu. Opravdu šlo o pubertální výstřelek.
Když jste nastoupil do vězení, najednou peníze nebyly. Je to pro vězně problém, když není moc solventní?
To v každém případě. Člověk se za katrem musí spoléhat jen a jen sám na sebe, nikdo jiný mu nepomůže.
Co jste začal dělat? Jakou práci bylo možné získat?
Chvilku jsem byl pracovně zařazený jako knihovník, pak jsem byl žákem učiliště, takže jsem měl neustále nějaké kapesné. Podle tehdejších předpisů pobíral každý žák 200 až 400 korun měsíčně, podle prospěchu.
A kolik jste dostával jako knihovník?
Jako knihovník jsem dostával asi 300 korun měsíčně. Ve vězení jsem ale napsal i svoji první knihu, která později vyšla, takže jsem si rozpočet vylepšil asi o 30 tisíc korun, což pak už šlo.
Jakou mají peníze za mřížemi hodnotu?
Celkem velkou, protože jsou zakázanou komoditou. Že je nemám, mně časem vůbec nepřišlo divné. Peníze jako platidlo ve vězení prostě neexistují, jsou uložené na kontě a směnit za zboží se dají jen v kantýně.
Kromě peněz jsou ve vězení platidlem i káva a cigarety. Jak taková směna funguje a co ještě se dá směnit?
Funguje to tak, že si půjčíte jeden balíček tabáku a z balíku, který vám do vězení přijde, vracíte dva. Úroky jsou 100 a více procent, takže půjčování je cesta k problémům. Ale přivydělat v těchto směnných naturáliích se dalo. Ve vězení se potrestaní mnohdy utvrzují ve své nevinnosti, mají tendenci zatěžovat soudní systém svými stesky a odvoláními. Tak jsem si trochu nastudoval právní normy a za tabák nebo kávu jsem psal nejrůznější odvolání.
Ve vězení v Rýnovicích ve státním učilišti jste se vyučil obráběčem kovů, bylo to z nudy? Co vás k tomu vedlo?
Částečně nuda a částečně otazníky nad životem po propuštění. Být obráběčem kovů mi v danou chvíli přišlo jako mít v ruce nějakou další perspektivu. Zvlášť kdybych na to měl i papír.
Propustili vás podmínečně. Když je člověk najednou na svobodě a přijde do obchodu, jak to vnímá?
Ono se to nezdá, ale po skoro sedmi letech jsou úplně jiné ceny i atmosféra ve společnosti. Z vězeňské kantýny, kde nebylo skoro nic, jsem byl najednou v supermarketu. Místo fronty s košíkem jsem jezdil po krámu a tlačil před sebou nákupní vozík. Cítil jsem se jako ve filmu.
Kolik jste měl na útratu po propuštění a co jste si koupil jako první?
Dostal jsem na cestu tisícikorunu, kterou jsem měl naspořenu z peněz za honorář za knihu a první peníze jsem utratil za zmrzlinu. Neměl jsem ji po celou dobu, co jsem byl za katrem. Byla vanilková a mám pocit, že byla z opravdové vanilky. Možná to není pravda, ale pocit to byl úžasný a do dnešních dnů si rád zajdu na zmrzlinový pohár nebo koupím ledňáčka.
Co pro vás dnes znamenají peníze?
Na složenky být musí, o nic víc nejde. Vážím si drobností a radost mi udělá i dobré slovo nebo hezký zážitek.
Po propuštění jste si dodělal maturitu, vystudoval vysokou školu a v roce 2011 jste ve věznici v Jiřicích založil soukromé učiliště, ve kterém učíte vězně. Proč tento dobrovolný „návrat“ za mříže?
Mám pocit, že každý by měl mít právo na druhou šanci. Společnost dokáže odsoudit, vypálit člověku na čelo Kainovo znamení, i když si za to může sám, ale cílem přece není a nemůže být mít plné kriminály recidivistů. Po propuštění však dnes často přichází otázky, kam vůbec jít a co dělat. S kvalifikací je to prostě lepší a jednodušší.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí.
Další příběhy najdete zde. |
Vaše škola funguje už sedm let. Kolik studentů z řad vězňů školou prošlo?
Pár set jich už bude. Jde však o to, jak oni uchopí šanci, kterou získávají. Pokud chtějí změnit svůj styl chování, nevrací se, je to fajn. Začnou normálně fungovat, začlení se. Mohou to tak udělat, záleží jen a jen na nich.
Takže má smysl věnovat jim ve škole čas?
Určitě. Když se nám ve škole podaří spolu s konkrétním člověkem za katrem změnit způsob jeho uvažování a on se už do vězení nevrací, znamená to, že nepáchá trestnou činnost. Je zde na světě tedy přinejmenším o pár lidí víc, kterým není způsobena škoda. Jdou po ulici a nikdo je nepřepadne. Nikdo jim nic neukradne, nikdo je nepodvede. Nezdá se mi to jako malá věc, přímo naopak.
Nedávno mě pozval na oběd k sobě domů jeden z prvních absolventů. Ještě má v rejstříku trestů 14 záznamů o trestné činnosti, kterou páchal v době své drogové závislosti. Pracuje už čtvrtým rokem, našel si partnerku a mají spolu roční dítě. Poprosil mě, jestli bych mu za rok nepomohl napsat soudu žádost o zahlazení rejstříku se záznamy. Rád to udělám, už mu do konce lhůty zbývá jenom kousek, ale zvítězil sám nad sebou, což je fajn.
Řada žáků, s nimiž se ve věznici setkáváte, určitě nejsou andílci. Poznáte, když někdo chce svůj život opravdu změnit? Dá se to odhadnout?
Odhadování je jako věštění z křišťálové koule, což nikdo pořádně neumí, ani já ne. Ve vězení mě přesvědčují o tom, že už páchat trestnou činnost nebudou i ti, kteří si pár hodin po propuštění najdou cestu k dávce pervitinu a jsou zase na cestě zpět. Po propuštění jsou totiž rozhodující první okamžiky, zda člověk podlehne svodům. Někteří dealeři to využívají, nabízejí první dávku drogy zadarmo nebo na dluh, a pokud někdo laciným svodům podlehne, na malér a cestu zpět má zaděláno.
S čím dalším musejí lidé po propuštění z vězení počítat? Co je z pohledu financí nejtěžší?
Když je kam se vrátit a kde hlavu složit, přidá se k tomu trochu štěstí a je ochota pracovat, dnes se práce najde. Pak ale přichází okamžik zlomu, kdy exekutor strhne z výplaty peníze za způsobenou škodu. S tím je potřeba se vyrovnat a připravit se na ten okamžik. Člověk minulosti neunikne, ať je jakákoliv.
Je dnes vězeňský život v něčem složitější než v době, když jste byl za mřížemi vy?
Mění se společnost odsouzených. Dříve šlo o ryzí zloděje, násilníky a podvodníky. Dnes hrají prim uživatelé drog, což na začátku devadesátých let nebylo, protože drogová scéna byla v Čechách v plenkách. Závislosti jsou obecně velkým problémem společnosti. Jinak to je ve věznicích podobné.
A jakou roli dnes hrají za mřížemi peníze?
Peníze už jsou stoprocentně zakázané, takže předmětem směny jsou čistě zboží a služby. Vedle nich rozhoduje také síla svalů. Přežije ten, kdo je silnější, a je jedno, jestli svalově, finančně nebo mentálně.
A jak je to s kapesným?
Na kapesné dnes mají nárok pouze pracovně zařazení, kteří si vydělají odměnu za práci, ta ale není moc vysoká, v průměru kolem 4 500 korun za měsíc. Z těchto peněz může odsouzený utratit 20 % měsíčně jako kapesné, 2 % z čisté odměny jsou ukládány jako úložné, které je vyplaceno po propuštění. Částka mezi tím je určena na srážky ve prospěch poškozených nebo na výživné. Odměna vězňům se má ale od příštího roku vylepšit, aby mohli lépe splácet dluhy.
 |
