Pro řadu lidských vlastností platí, že mezi jejich příznivými a negativními projevy existuje jen velmi tenká hranice. O tom, na které straně této hranice se pohybujeme, rozhoduje většinou jejich míra.
Tatáž vlastnost, která v řadě situací pomáhá, se v případě, kdy se rozvine příliš, může stát problémem či dokonce osobní slabinou.
Příkladem je optimismus. Optimističtí lidé bývají na pracovišti vyhledáváni. Dokážou-li své okolí ubezpečit, že situace není ztracená a že vědí, jak dál, dodávají mu jistotu. Nejen sobě, ale i svým spolupracovníkům tak pomáhají procházet obtížnějšími časy.
Jan Urban (1953)
|
Osoby, jejichž optimismus se vymkl kontrole, se však mohou projevovat i jinak. Například tím, že věří, že s pozitivním náhledem na věc (a pod jejich vedením) lze překonat i ty největší problémy, že odmítají vyslechnout nepříznivé zprávy, obviňují ostatní z pesimismu, škarohlídství apod.
Podobně tenkou hranici lze nalézt i u další důležité vlastnosti, u silného ega. To bývá spojováno s arogancí, sebestředností a neústupností. Nepřesáhne-li však určitou mez, je v podstatě příznivé či dokonce nezbytné. Svým nositelům přináší potřebnou sebedůvěru i asertivitu, podporuje jejich ambice, dává jim odvahu vést bitvy s konkurencí a posiluje jejich schopnost vstupovat do rozumných rizik.
Problém vzniká, vymkne-li se kontrole. Tedy v situaci, kdy se jeho jediným cílem stává prosazovat sebe samého. Jde o svéráznou daň za úspěch, kdy se ze silné stránky stává slabina. Silné ego bývá totiž sebestředné a zahleděné do sebe, a občas tak vede ke ztrátě soudnosti. Navíc nutí k aktivitám, které odebírají čas a energii a mnohdy i zbytečně stresují.
Cena za silné ego
Vážné důsledky může mít sklon propadat svému egu zejména tehdy, postihuje-li vedoucí. Pro osoby s neřízeným egem je byznys jen o nich samých. Své organizaci se postupně odcizují a často se snaží zbavovat i své odpovědnosti. Obávají se totiž, že pokud by ji nesli, mohli by přijít o svou pověst. Ohroženi se často cítí i v okolí schopných osob, a to z obav, že se dostanou do pozadí, nebo že jejich schopnosti ve srovnání s ostatními neobstojí. Mají proto sklon se obklopovat jen těmi, kteří jejich ego posilují.
Nepřehlédněte |
Příliš silné ego vůdců tak může organizacím přinášet rizika. Patří k nim i nebezpečně rychlý investiční rozvoj, motivovaný snahou „vést silnou společnost“. Podle mezinárodních průzkumů představují ztráty velkých firem spojené s neuváženými a subjektivními rozhodnutími jejich vedení v průměru patnáct až dvacet jejich ročních příjmů.
Nezvládnutým egem některých osob netrpí však jen jejich okolí, ale i ony samy. Jejich ego se totiž pro ně stává zbytečným zdrojem stresu.
Zvýšená potřeba vynikat, prosazovat se, být někým zvláštním a přesvědčovat o tom své okolí poutá značnou část jejich pozornosti, času i energie. Totéž platí o sklonu se neustále porovnávat s ostatními, soutěžit s nimi, snažit se nad ně vyvyšovat, zajímat se o to, co si o nás myslí nebo vstupovat do konfliktů, jejichž jediným cílem je prosadit či nepoškodit své ego. Všechny tyto činnosti bývají nejen značně vyčerpávající, ale brání i možnosti trávit vlastní čas produktivněji.
Co pomáhá
Vystopovat signály nekontrolovaného ega u ostatních většinou není složité. Obtížnější je shledat tyto projevy u sebe. O to více se vyplácí jim věnovat pozornost. Ucítíme-li, že nad námi naše ego začíná přebírat kontrolu, je třeba pochopit, kam nás jeho prosazování vede i nakolik stresující se může stát, a jemně ho usměrnit.
Příznaků, že k tomu dochází, existuje celá řada. Patří k nim sklon nekriticky hájit všechny vlastní názory a odmítat názory druhých (a to i proto, že jsme s nimi nepřišli sami), vnímat své kolegy i přátele jako rivaly a trvale s nimi soutěžit, obklopovat se jen osobami, které s námi nekriticky souhlasí, zveličovat vlastní přednosti a zastiňovat úspěchy ostatních, dožadovat se trvalého respektu a uznání ostatních, klást zvýšený důraz na své postavení a prestiž apod.
Pomoci může i sklon nebrat se příliš vážně či pohlížet na prosazování svého ega s určitým humorem. Nejde o to, abychom se svým egem zápasili, ale abychom si jeho vliv uvědomili a zvážili, zda podlehnout mu stojí za to. A to nejen v obecném, ale i velmi konkrétním smyslu, například v určité situaci.
Podaří-li se nám sklon prosazovat své ego omezit, získáme často podobný pocit, jako by z nás spadlo břemeno. Snaha vyniknout, soupeřit, upozorňovat na sebe, prokazovat svou jedinečnost či nepoškodit své ego vyžaduje totiž být trvale ve střehu. Pokud ji ze sebe alespoň částečně setřeseme, zbavíme se i významného zdroje stresu. Současně s tím získáme novou energii.
Omezení vlastního ega vede přitom nejen k tomu, že se stáváme méně konfliktní, ale i velkorysejší. Získáváme tak i schopnost či zájem více naslouchat ostatním. Může se dokonce stát, že se snížením své potřeby prosazovat sami sebe a činit na ostatní dojem se staneme více sami sebou, a získáme tak i více (příznivé) pozornosti než dříve. A to přesto, že pro nás tato pozornost již možná nebude tak důležitá.
