„Ve dvou třetinách případů jezdíme k technickým zásahům, vyprošťujeme lidi z auta, výtahu nebo z nepřístupného terénu,“ říká Bohumil Dušek.

„Ve dvou třetinách případů jezdíme k technickým zásahům, vyprošťujeme lidi z auta, výtahu nebo z nepřístupného terénu,“ říká Bohumil Dušek. | foto: Michal Šula, MAFRA

V práci se bojí, jinak by musel jako hasič skončit

  • 18
Hasič-letecký záchranář Bohumil Dušek (50) z Prahy se svému povolání věnuje od 23 let, začal hned po vojně. Od letoška je už „jen“ hasičem, na leteckého záchranáře se cítí starý. Nejde prý o samotný výkon: „Prostě visíte na laně z vrtulníku a děláte, co je třeba, ale příprava je náročná,“ říká.

Slouží deset dnů v měsíci: jeden den služba, po ní dva dny volna. Jsem trochu překvapená, čekala jsem, že přijde obrovský chlap. Letečtí záchranáři přece musí mít velkou sílu, aby lidi odněkud vytáhli.

„Záleží spíš na šikovnosti než na síle. Když visíte na laně, zachraňovaného k sobě jen přivážete, případně ho dáte do nosítek a ta pak připevníte na lano. Tu dřinu za vás udělá vrtulník nebo jeřáb,“ říká Bohumil Dušek.

Viset na laně z vrtulníku je pro mnohé lidi nepředstavitelné.
Když to zlehčím, tak na tom laně visíte jak pytel nebo vás máchají jak pytlík čaje, pokud se jedná o záchranu z vody. Téměř žádné nebezpečí vám nehrozí. Já si víc vážím práce hasiče-záchranáře. Tam je dřina, nebezpečí, ten soupeř, za kterým s pokorou a respektem jdeme.

Zajímavé profese

V rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde.

Co je teď hlavní náplní vaší práce, když už nelétáte?
Ve dvou třetinách případů jezdíme k technickým zásahům, vyprošťujeme lidi z auta, výtahu nebo z nepřístupného terénu. Ohně už moc není. Lidé jsou opatrnější, privatizovali byty a domy, a tak se o ně lépe starají. Technologie jsou taky vyspělejší. Identifikace ohně je tak časná, že kolikrát přijedeme k nahlášenému požáru a už téměř není co hasit. Nebezpečí pro nás a škody na majetku jsou pak téměř nulové.

Co je na vaší práci nejtěžší?
To, co není vidět. Na laně víte, co vás čeká, jste na to vycvičená. Nejvíc se ale bojím, když jdeme někam, kde nevíme, co najdeme. Dřív to byly třeba sklepy. Lidi tam skladovali uhlí, benzin, spoustu harampádí. Nevíte, co tam může vybuchnout. Teď se objevuje čím dál víc chemikálií a havárií může přibývat.

Vy se můžete bát?
Ano, bojím se. Asi později než vy, ale bojím. A čím jsem starší, tím víc. Nešel bych na zásah s člověkem, který se nebojí, to je nebezpečný blázen. Když se přestanete bát, je čas s tím skončit. Jsme ale dobře chránění výzbrojí a o chování ohně hodně víme.

Co nejhoršího jste při práci viděl?
Povodně na Moravě v roce 1997. Jeli jsme s tou vlnou a neštěstí jsme viděli opravdu hodně. Dojel jsem do vesnice u polských hranic, na kterou zřejmě zapomněli. Asi osm lidí tam přežilo noc v jedné garáži, jejich domy spláchla voda. Byl jsem i u požáru hotelu Olympik v roce 1995, který je nezapomenutelný hlavně počtem obětí. Bylo tam osm mrtvých, otrávili se kouřem. Všechny našlo naše družstvo.

Zvykl jste si na ztráty na životech?
U téhle profese zjistíte brzo, jestli ji můžete dělat, nebo ne. Možná to vyzní cynicky, ale k zachraňovaným přistupuji jako k nějakému křehkému materiálu. Kdybychom s nimi měli cítit, tak nás to ochromí a nevydržíme to dělat dlouho. U mě jsou výjimkou trpící děti, tam se od emocí oprostit nedokážu. Takovým akcím se raději, pokud to jde, vyhnu.

Máte nějakou hranici, co musíte zažít, abyste to přestal dělat?
Ne. Kdybych odešel, ztratil bych to, proč jsem se stal hasičem: možnost pomáhat lidem. Šel jsem do toho s vědomím, že asi uvidím hodně ošklivých věcí.

U jakého největšího požáru jste byl?
To už je dávno. V roce 1996 hořela rafinerie v Litvínově. Hasilo se to týden. Pak jsem dlouhá léta měl zdravotní potíže, otékaly mi sliznice.

Stalo se vám za těch 27 let, že někdo z vaší party při zásahu zůstal?
Při zásahu přímo ne. Ale můj úplně první kolega, velký kamarád, se kterým jsem dělal požární sport, zemřel po pádu z cvičné věže. Další spadl ze závěsu pod vrtulníkem ze 17 metrů při natáčení instruktážního videa pro letecké záchranáře. Rok byl v nemocnici, ale dostal se z toho. Další kolega zemřel během povodní na následky absolutního vyčerpání a selhání srdce.

Jaké to je, mít na sobě hasičskou výstroj?
Máme třívrstvý oblek, přilbu, zásahovou obuv a dýchací přístroj. Oblek je silný a obtížněji se v něm pohybujete, hůř než třeba v oblečení na lyže. Je to ale naše nezbytná ochrana. V létě je v tom horko.

A v ohni?
Asi jako když jste v sauně. Záleží na tom, jak jste blízko. Když dojde k explozi zplodin hoření a na okamžik se ocitnete přímo v plamenech, je to otázka vteřin. Kolikrát si ani neuvědomíte, co se stalo. Máme ještě speciální protižárové obleky pro případy, kdy třeba musíme někam dojít a tam něco rychle udělat, utáhnout ventil a podobně. Ty sice odrážejí žár, ale samozřejmě vám tam je horko. Dnes už jsou obleky poměrně kompaktní a zakrývají vše, co je potřeba. Ale dřív to tak nebylo. Podle opařených uší nebo krku jste poznala nováčka. Neuměl se ještě pořádně krýt.

Jsou hasiči adekvátně ohodnoceni?
Zdraví se penězi vyvážit nedá. Ale s tím do toho jdeme.