S fyzioterapií začala již během studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde se poprvé setkala s dětmi s neurologickými postiženími. Právě to byl onen pověstný rozhodující impuls, vstupní brána do světa fyzioterapie. „V Česku se v té době více uplatňovala Vojtova metoda a já jsem měla tu možnost osobně se setkat s doktorem Vojtou během výuky. To mě ovlivnilo natolik, že jsem se více začala zajímat o léčbu dětí,“ vzpomíná Alice Hamáčková.
S dětmi jste začala pracovat hned po studiích?
To jsem měla v úmyslu. Nastoupila jsem do fakultní nemocnice v Hradci Králové s přáním pracovat na dětském oddělení. Jenže to bylo ještě v době, kdy se na taková přání moc „nehrálo“. Takže mě přidělili na oddělení chirurgie a ortopedie. Přesto to byla sice cenná zkušenost, ale postupně jsem si uvědomila, že chci jít s pacientem celou cestu léčby. Práce v nemocnici to bohužel neumožňuje, protože tam jsou pacienti pouze omezenou dobu, především v pooperační péči.
Jak vás napadlo, že byste se ve vašem oboru pustila do podnikání? Co bylo tím impulsem?
Cítila jsem, že se nechci zaměřovat pouze na léčbu. Chtěla jsem se zaměřit i na prevenci, a hlavně jsem věděla, že své znalosti potřebuji neustále prohlubovat a chci se účastnit kurzů včetně těch zahraničních a učit se od těch nejlepších. Rychle jsem pochopila, že toto mi umožní více soukromá sféra. Začínala jsem sama v pronajaté ordinaci v Hradci Králové, ale brzy mi začal chybět tým, fyzioterapeuti, se kterými bych mohla rozebírat nové přístupy k léčbě a nové poznatky.
Proto jste nakonec založila kliniku?
Nejen proto. V té době jsem začala hodně přednášet a díky různým konferencím jsem vnímala rozdíly mezi soukromým a státním sektorem, resp. spíš rozdíly v tom, co umožňují ve vztahu k pacientovi. V soukromém zařízení máte možnost rozhodovat o tom, kolik času budete věnovat konkrétnímu pacientovi. Můžete si naplánovat léčbu z hlediska času, metodiky a prostoru. Toto v nemocnici možné není.
Proto před 18 lety vznikla naše klinika. Její specializace je výhradně terapeutická, nicméně jsem od začátku vnímala potřebu spolupráce s lékaři. Dodnes se tedy snažíme o mezioborovou spolupráci a jsme v úzkém kontaktu s odborníky z jiných specializací, za kterými své pacienty posíláme.
Ještě nějaké výhody zde jsou?
Určitě. Třeba když chci sebe nebo zaměstnance poslat na kurz, prostě to udělám. Jen je to vždy otázka, jak zorganizovat čas, kdy terapeut nemůže poskytovat péči pacientům. Takže nejde jen o to zaplatit kurz.
Určitě je tam ale i nějaká „protiváha“…
To máte pravdu. Na jedné straně sice mohu rozhodnout o tom, kolik času budeme pacientovi věnovat, na druhé se tím ale zvyšuje moje osobní odpovědnost za efekt léčby. Potřebujeme mít proto nastavené interní kontrolní mechanismy, které nám ukážou, že se pacient opravdu zlepšuje.
Mgr. Alice HamáčkováVystudovala FTVS na Univerzitě Karlově. Více než 30 let se věnuje fyzioterapii. V praxi využívá metodu Neurac a fyzioterapeutickou pomůcku Redcord. Je zakladatelkou a hlavní terapeutkou Redpoint Clinic. Věnuje se také vzdělávání mladších kolegů a šíření metody Neurac v odborných kruzích. |
Jak náročné bylo rozjet podnikání ve zdravotnictví? Přece jen je to z mnoha pohledů specifický obor.
Já pořád říkám, že pro mě je tohle více poslání než podnikání. Prvotní záměr byl, že chci pomáhat lidem, a to stále trvá. Hned v brzkých začátcích jsem ale pochopila, že cesta spolupráce s pojišťovnami není pro nás, a to proto, že jsme pro své pacienty potřebovali vyhradit více času, než je pojišťovna schopna pokrýt. Proto jsme v začátcích předpokládali, že naše klinika bude primárně pro majetnější lidi.
Ukázalo se to jako mylné?
Vlastně ano, protože se ukázalo, že za kvalitní péči jsou ochotni platit nejen ti majetnější. Celkem rychle jsme tak získali pověst místa, kde lidem dokážeme opravdu pomoci a naši pacienti se dnes rekrutují ze všech sociálních vrstev.
Jediné kritérium u nás je, že se lidé musejí chtít aktivně podílet na své cestě k uzdravení, což je v podstatě každý, kdo se rozhodne za léčbu platit. Protože už to, že je péče placená představuje pro pacienty jistý tlak, aby šli pozitivnímu výsledku co nejvíce naproti.
Žádné finance z „eráru“?
Ne, opravdu jsme během fungování nedostali žádné dotace. Výjimkou byl covid, kdy jsme získali náhradu ve výši 50 tisíc korun.
A kdybyste to vzala z čistě osobního pohledu, jak pro vás bylo náročné stát se podnikatelkou ve zdravotnictví?
Vést podnikání v tomto oboru pro mě osobně až tak náročné nebylo. Velkou zátěž to však představovalo pro moji rodinu, jelikož podnikání vyžadovalo a stále vyžaduje spoustu mého času. I proto, že jde o obor náročný na znalosti, které je třeba neustále rozšiřovat a rozvíjet. Věřila jsem ale, že to zvládneme.
Mluvíte o rodině. Pokud se ale nemýlím, byla jste v té době samoživitelka s dvěma malými dcerami, později k nim přibyla ještě další dcera. Jak jste to všechno zvládla? Pomáhal vám někdo?
Dařilo se mi to skloubit hlavně díky tomu, že si vždycky všechno pečlivě plánuji. Snažila jsem se jasně oddělovat čas pro práci a čas pro děti. Také mi pomáhala kamarádka, která studovala pedagogiku a byla výborná chůva. Moje děti se mnou už od malička hodně cestovaly. Jinak jsem moc pomoci neměla, tedy pokud budeme mluvit o té „fyzické“.
Psychickou podporu mi poskytl můj táta, který byl sám podnikatel. Právě on mě podpořil v rozhodnutí otevřít kliniku a řekl mi, že pokud to chci opravdu dělat, měla bych rovnou investovat do vlastního. Tím mi pomohl udělat jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v začátcích mého podnikání.
Jak se vám daří rozvíjet kliniku v čase?
Rozvíjíme se přirozeně podle toho, s jakými problémy pacienti přicházejí. Dlouhodobě například pracujeme s dětmi, které mají skoliózu nebo vadné držení těla, a proto jsme vytvořili různé typy cvičení pro děti. Udělali jsme také kondiční skupinky pro veřejnost. Neustále se snažíme vylepšovat služby a reagujeme i na nové výzkumy, třeba na téma chronické bolesti dolní části zad, kdy jsme se v léčbě více zaměřili i na psychosociální vlivy. Velmi nám v tom pomáhají dotazníky, které pacienti vyplní před svou první návštěvou. Dozvíme se z nich více podrobnějších informací, které jsou pro léčbu důležité.
To jsou ty pozitivní okamžiky. Určitě ale přišly i nějaké krušné chvilky…
Pár takových okamžiků samozřejmě bylo. První „lekce“ přišla hned v začátcích kliniky, kdy jsem zaměstnala terapeuty, kteří si během práce na klinice založili vlastní pracoviště, aniž by mne o tom informovali. Rozešli jsme se. Pro kliniku to bylo ohrožující, musela jsem v krátkém čase obstarat všechny pacienty, které jsme měli objednané tak, aby nebylo poškozeno jméno kliniky. Cítila jsem, že mě pouze využili. To byly okamžiky zklamání a pocitu zrady.
Ale naštěstí se povedlo situaci ustát, i když za cenu mnoha hodin práce navíc. Ale přesto nelituji, i tahle zkušenost je dodnes cenná. Také finance občas představovaly problém. A náročné to bylo i kvůli dětem — začínala jsem v roce 1997 se dvěma malými dcerami a později jsem měla i třetí. Byla jsem na ně sama, ale zvládly jsme to společně. Dnes všechny mé tři dcery pracují na klinice, každá na jiné pozici.
Vraťme se k samotné vaší práci. Ve fyzioterapii se používají nejrůznější metody. Každý nejspíš někdy slyšel o Vojtově metodě, možná o Mckenzieho metodě. Vy jste se rozhodla pro metodu Neurac, který tu ale v té době nikdo moc neznal. Kde jste tedy získala potřebné znalosti?
Učila jsem se ji v Norsku a poté jsem ji přivezla do Česka, kde jsem ji i začala učit ostatní. Dnes jsou všichni fyzioterapeuti vyškolení v metodě Neurac v České republice buď absolventi mých kurzů, nebo prošli mým vedením. Samotná metoda má tři na sebe navazující stupně kurzů, u kterých je třeba projít všemi pro úplné zaškolení a získání certifikátu. Metoda má akreditaci Ministerstva zdravotnictví. A v současnosti jsme tu v Česku jen dvě školitelky, přičemž jen já mohu školit všechny tři stupně.
Proč padla vaše volba právě na Neurac?
Častá příčina bolestí mých pacientů je deficit v kontrole pohybu, takže metody, které jste zmínila, pro ně často nejsou vhodné. Každá metoda má totiž svou indikaci a postup. Neurac se zaměřuje na obnovu neuromuskulární kontroly.
Co to znamená?
Neuromuskulární kontrola je schopnost nervového systému koordinovat svaly přesně tak, aby zajišťovaly efektivní pohyb a stabilitu. To se dá dobře diagnostikovat. Máme k tomu daný postup pohybů, které musí pacient udělat. Říká se tomu Neurac test, který provádíme pomocí nástroje Redcord, a jeho výsledky zaznamenáváme do Neurac protokolu. Podle toho, co nám test ukáže, následně stanovíme cviky, jejich obtížnost i pořadí a určíme počet opakování. Jednoduše řečeno aktivujeme správné svaly, ve správném čase i objemu zapojení do pohybu.
Mnoho pacientů s chronickou bolestí zad má právě tyto deficity, myslím tím deficity v kontrole pohybu, které díky testu jednoduše odhalíme a následně léčíme. Důležité je, že odhalíme slabé články pohybového aparátu, což nám umožní zacílit léčbu na zdroj problému. Ten může být u každého pacienta jiný. A takto cílená léčba pomůže pacientovi zbavit se obtíží. Díky Neurac testu můžeme výsledky léčby dobře kontrolovat, což je pro mě, jako fyzioterapeutku, nesmírně důležité.
Jsou ale pacienti, u jejichž léčby využíváme pouze zařízení Redcord bez metody Neurac. Jde například o pacienty po operaci, kdy je deficit daný porušením tkání třeba chirurgickým zásahem. Tam přijde vhod odlehčení končetiny, polohování pacienta anebo cvičení ve velkém odlehčení nebo posilování přímo zasaženého svalu.
Jaký je váš přístup k pacientům?
Mým pravidlem je vybudovat dobrý vztah a spolupráci, což je vždy o velké důvěře. Kolegové říkají, že jsem na pacienty v tomto směru docela přísná. Jenže já vím, že musím být důsledná, protože pacient potřebuje mít radost ze svých zlepšení, a o to se snažím. Pokud jim sestavím cvičební plán na doma, očekávám, že ho budou poctivě dodržovat, protože bez jejich aktivní spolupráce nedosáhneme společného cíle.
Koho vlastně léčíte?
Léčíme v podstatě každého, kdo k nám přijde s problémem, který spadá do kompetence fyzioterapeuta. Kromě samotné léčby se také zaměřujeme na prevenci. Rukama mi tak jako pacienti prošli třeba i vrcholoví sportovci. Nejčastěji chtějí najít možnosti, jak zlepšit svůj pohybový výkon a předcházet zraněním, což se díky diagnostické části Neuracu daří.
Jako ve všech oborech jsou i ve fyzioterapii lidé, kteří svoji práci umí perfektně, ale i ti, kteří jsou průměrní či podprůměrní… Jak si vybíráte své spolupracovníky? A jak vůbec může člověk poznat dobrého fyzioterapeuta?
Myslím si, že dobrý terapeut by měl mít nejen skvělé odborné znalosti, ale také schopnost vybudovat v pacientovi důvěru a komunikovat s ním srozumitelně a s respektem. Mám na své kolegy vysoké nároky, stejně jako sama na sebe. Je pro mě důležité, aby byli v hlavě otevření, chtěli se neustále vzdělávat a posouvat a byli fajn i lidsky.
Dáváte šanci i začínajícím fyzioterapeutům?
S mladými lidmi pracuji ráda, dokonce jim nabízíme stipendium už v průběhu jejich studia. Mohou se u nás vzdělávat, získávat praxi a někteří k nám po škole nastoupí i na stálo.
Plánuje jít v oblasti vzdělávání ještě dál?
Na naší klinice vidím, jak je důležitá komunikace a sdílení zkušeností mezi terapeuty. Proto bych ráda do budoucna vytvořila nějaký spolek terapeutů, kteří smýšlí podobně. Jednalo by se o platformu, určitý prostor, který by podporoval vzájemná školení a inspirování se. Pro pacienty by to tak znamenalo, že by díky tomuto sdružení mohli najít terapeuta, který sdílí podobné hodnoty a pracovní přístup, jako my v Redpoint Clinic, což mě vlastně vrací k jedné z vašich předchozích otázek – bylo by tak vlastně snazší najít dobrého terapeuta.
Vy ale neškolíte jen v Česku, že?
Kromě školení v Česku jsem byla na přednáškách v Norsku, na Slovensku, v Japonsku a nyní letím na pozvání do Číny, kde budu prezentovat možnosti využití Redcordu při léčbě skolióz a u neurologických pacientů.
Vzděláváte se stále i vy sama?
Bez toho by to ani nešlo. Vzdělávání považuji za naprosto zásadní, protože obor fyzioterapie se neustále vyvíjí a přináší nové poznatky. Pro mě je důležité držet krok s inovacemi a nabízet pacientům péči založenou na nejnovějších metodách a postupech. Neustálé vzdělávání mi také pomáhá udržet si motivaci a energii pro práci. Už několik let spolupracuji se svým holandským učitelem a mentorem – Waldrik Eelco Janssen. S ním jsem později založila kurz Klinické myšlení, který kromě nás školí také má dcera.
O dcerách jste již mluvila. Na klinice pracují společně s vámi všechny tři. Vztah máma – dcera a nadřízený – podřízený je ale jiný. Dokážete to oddělit? Funguje vám spolupráce dobře?
V práci to oddělit musíme, ale je to těžké. Ochota mých dcer spolupracovat je nadstandardní, proto je pro nás složité balancovat mezi soukromím a prací. Chtějí mi vždy pomoci, a tak je práce často přítomná i v našich soukromých rozhovorech a rodinných akcích. Nikdy jsem jim nijak „nenadržovala“ a ony to ode mě nikdy neočekávaly. Naopak.
Máme toho v životě za sebou hodně a dobře se známe navzájem. Poznáme, kdy je potřeba se více podpořit, když už některá z nás mele takzvaně z posledního. Nicméně jsme za tu dobu spolupráce poznaly, kde máme každá své silné stránky, které se nám v komunikaci hezky doplňují.
Majitelé firem s přibývajícím věkem začínají přemýšlet o nástupnictví. Jak je to u vás? Počítáte s tím, že po vás jednoho dne dcery „převezmou žezlo“?
Tato otázka mě provází už pár let. Stále si ale říkám, že mám ještě spoustu času. Ráda bych se postupně více věnovala vzdělávání terapeutů, což by ale znamenalo, že bych nemohla být tolik s pacienty. To by mi ale bylo líto, protože mám tuto část práce moc ráda a. dělá mě šťastnou. Takže to zatím nechávám otevřené a tak trochu osudu. Pokud budu všímavá, poznám, kdy je ten správný čas stáhnout se více do ústraní.
Hledáte práci ve zdravotnictví nebo ve farmacii? Vyberte si z aktuálních nabídek práce na jobDNES.cz |
