Proč nemáme v Česku vyšší výdělky?
Je pravda, že průměrný německý měsíční hrubý výdělek je v současnosti kolem 92 000 Kč. Musíme ale pro pořádek dodat, že spotřební koš, který se skládá například z mléka, salámu, rohlíků, ale také nájmu či nových bot, je v Německu o 57 % dražší než u nás. V praxi to znamená, že aby se Němec měl stejně „dobře“ jako Čech, musel by vydělávat zhruba 46 032 korun. Z tohoto hlediska tvoří česká výplata jen polovinu výplaty německé. Kde ztrácíme tu zbylou necelou polovinu? Daňově zatížení mezd a platů včetně odvodů na sociální a zdravotní pojištění sice patří k nejvyšším v Evropě, přesto je však nižší než v Německu, takže to na ně plně svádět nemůžeme.
Tak kde hledat vysvětlení, proč mají Češi nízké příjmy?
Vysvětlení musíme hledat v nižší produktivitě práce. V České republice se stále ještě nevyrábí zboží a neposkytují služby s vysokou přidanou hodnotou. Pokud má naše práce nižší hodnotu než práce průměrného Němce, je zřejmé, že i naše příjmy budou nižší. Na druhou stranu je zavádějící mluvit o průměrném německém výdělku. Existují výrazné rozdíly mezi „novými“ a „starými“ spolkovými zeměmi. V zemích bývalého východního Německa jsou mzdy a platy zhruba o čtvrtinu nižší než je německý průměr – a jsou tedy mnohem bližší českým příjmům.
Hana Lipovská (1990)
|
Není to i tím, že si Češi neumí víc dupnout, aby dostali přidáno?
Myslím, že to lze jen těžko zobecňovat. Problém se zvyšováním příjmů budou mít zaměstnanci z nejnižších příjmových skupin, kteří si přirozeně mohou říkat o zvýšení mzdy nejobtížněji. Vysvětlování nízkých mezd jakousi českou falešnou skromností je spíše pěkný, ale ničím nepodložený bonmot. Německé časopisy ostatně tisknou články s názvem „Jak si říci o zvýšení mzdy?“ snad stejně často jako ty české nebo britské.
Když hovoříme o průměrných výdělcích, ve své knize Moderní ekonomie tvrdíte, že je to zkreslený údaj. Jak tedy vnímat průměrný plat? O čem vypovídá?
Průměrná mzda či plat je zhruba stejně věrohodná jako průměrný člověk: průměrné Češce je 43,3 let, má 1,57 dítěte a vypije 2,2 piva týdně. Kolik takových Češek znáte? Pravděpodobně žádnou. Podobné je to i s průměrnou mzdou. Jedná se jen o orientační údaj odrážející výplaty všech českých zaměstnanců. Byla by velká náhoda, kdybychom mezi zhruba pěti miliony výdělečně činných Čechů našli někoho, kdo bere přesně 29 320 korun. Navíc průměrná hrubá mzda je značně regionálně zatížena – průměrná mzda pracovníka z Olomouckého kraje nebo Karlovarského kraje je o čtvrtinu nižší než průměrná mzda Pražana.
Většina Čechů má na výplatní pásce méně než průměr. Mediánová mzda dosahuje jen 25 tisíc korun hrubého. Co to znamená?
Medián odpovídá jinými slovy na otázku, proč je průměr zkreslený údaj. Představme si supermarket těsně před zavírací hodinou. V obchodě jsou už jen samotné čtyři prodavačky, každá má mzdu zhruba 19 tisíc korun hrubého. Průměrná mzda v obchodě je tedy v danou chvíli 19 tisíc. Na poslední chvíli do obchodu vstoupí ředitel banky, aby si koupil ze své měsíční mzdy 107 tisíc korun hrubého něco k večeři. Průměrná mzda pěti lidí v obchodě se tak závratně zvýší téměř na 37 tisíc korun. Žádná z prodavaček se však nebude mít dvakrát lépe než předtím – mediánová mzda je stále 19 tisíc. Jedna vysoká hodnota tak zkrátka výrazně zvýší průměr, ale nijak neovlivní situaci ostatních.
Rozdíly mezi mzdou a platem však vysílají jasnou zprávu – jděte dělat pro stát, je to výhodnější. Je to výhodnější?
V současnosti se pomalu vracíme k rakousko-uherskému modelu společnosti, kdy platy ve státní sféře možná nebyly horentně vysoké, ale úředník „byl pod penzí“ a „měl své jisté“. Být dnes zaměstnancem státu je v desítkách ohledů jistě nepohodlné, tak jako to bylo nepohodlné v dobách monarchie, ale zároveň je plat spojen s vyšší mírou jistot než mzda. Státní zaměstnanec navíc nese výrazně menší riziko než zaměstnanec v soukromém sektoru.
Pro naši ekonomiku je ovšem poněkud nešťastné, že máme téměř půl milionu státních zaměstnanců. Pokud jsme řekli, že výše příjmů závisí na produktivitě práce a na přidané hodnotě, zaměstnanost ve státním sektoru produktivitu nijak výrazně nenavyšuje.
Proč se podle vás nehrnou soukromé firmy do výraznějšího zvyšování mezd?
Každá firma nese značné podnikatelské riziko. Musí být schopna mít na účtu peníze na mzdy svých zaměstnanců i v měsících, kdy odbyt nejde, tržby klesají a zboží se hromadí na skladě. Ve slabých měsících nemůže říct zaměstnancům, že dostanou třeba jen čtvrtinu výplaty. I proto jí nezbývá než v dobrých časech dělat rezervy na horší chvíle. Kdyby v době ekonomického růstu zvýšila mzdy o polovinu (třebaže by si to možná mohla dovolit), těžko by za dva roky během recese vysvětlovala zaměstnancům, že se pro změnu musí mzdy kvůli krizi snížit o dvě třetiny.
Důchodové rozdíly v ČeskuKdo bere pouhé tři tisíce a kdo 100 tisíc  Ilustrační snímek |
Dalším důvodem je, že v tučných letech chtějí firmy investovat, rozšiřovat výrobní kapacity a na to jsou samozřejmě také potřeba zdroje. Úspěšná ekonomika potřebuje především lidi, kteří mají odvahu začít podnikat a podstupovat riziko. Je ekonomikou zaměstnavatelů, ne zaměstnanců. I proto stojí síla každé ekonomiky na živnostnících.
Firmy se však nehrnou ani do malého navýšení mezd. Proč?
Vysvětlím to na příkladu. Řekněme, že prodavačce, která bere 19 tisíc měsíčně, chce zaměstnavatel přidat tisíc korun. Prodavačka teď sice bude mít nominálně 20 tisíc hrubého, nicméně ve skutečnosti dostane jen o necelých sedm stovek více. Kvůli tomuto zvýšení mzdy ovšem zaměstnavatel zaplatí o 1 340 více. V konečné fázi tak nemůže být spokojen ani zaměstnanec, který reálně uvidí jen malé navýšení mzdy, ani zaměstnavatel, pro kterého je toto malé navýšení mzdy velmi drahé.
Odvody z mezd jsou zdrojem státních penzí. Ani penzisté však nemají na vyskakování a dnešní čtyřicátníci se obávají, že se státní penze vůbec nedočkají. Ale jak si naspořit na důchod při nízkých příjmech?
Při běžném příjmu je pro řadu lidí spoření na důchod prakticky nemožné. I
kdyby měli z čeho spořit, jen stěží naleznou při nízkých úrokových sazbách
Chcete zhodnotit úspory? Investujte |
možnost solidního zhodnocení svých úspor. V naší zemi máme navíc dlouhou zkušenost s měnami a znárodňováním. Bohužel, nikdy a nikde v dějinách lidstva nebylo jisté,
že uspořená libra zůstane librou i za čtyřicet nebo padesát let.
Jak se ale zajistit při nízkých příjmech na penzi. Má to řešení?
Jedno řešení existuje – je nesmírně staré a staromódní, v ekonomii se mu někdy přezdívá „nultý pilíř důchodové reformy“. Tímto pilířem je mezigenerační solidarita v rodině a nejbližším okolí člověka. Bez státního zajištění se každá rodina snažila vychovat děti tak, aby se ve stáří mohla spolehnout na jejich pomoc. S nástupem sociálního státu se toto pouto přetrhalo – proč by měl rodič investovat čas do dítěte, když mu penzi zajistí „stát“? A proč by se mělo dítě starat o starého rodiče, když mu „stát“, nikoli rodič, zaplatil školy? Ruku v ruce s tím samozřejmě šel rozpad rodiny, stupínky tradičního hodnotového žebříku pod tíhou sociálního státu praskly. Obrovská nejistota spojená s problémy současného důchodového systému tak možná jen pomůže vrátit lidské životy do dřívějších kolejí.
Platy v Česku jsou nízkéMladí si představují mzdu 35 až 40 tisíc  (Ilustrační snímek) |
Mladí lidí začínají dávat najevo, že se nechtějí spokojit s nízkým příjmem, zvlášť když mají technické vzdělání nebo vystudovali medicínu. Jejich představa je taková, že by po roce či dvou letech praxe měli vydělávat alespoň 35 až 40 tisíc hrubého měsíčně. Je to reálný požadavek?
Je to požadavek pochopitelný, ale ne opodstatněný. Absolvent vysoké školy dnes nastupuje do zaměstnání ve 25 či 26 letech, pokud si chce do třicítky založit rodinu a zabezpečit bydlení, je jasné, že touží po vysoké mzdě. Čtyřicet tisíc měsíčně po roce praxe je ovšem požadavek nereálný – ledaže by byl absolvent ochoten vydržet vysoké pracovní tempo a obětovat svůj volný čas a pohodlí. Mzda musí odpovídat produktivitě, produktivita na začátku kariéry je přirozeně nižší než na jejím vrcholu. Usain Bolt také nezaběhl dvoustovku za 19,19 vteřin hned v roce 2001. Na svůj světový rekord musel trénovat dalších osm let.
Co by se měla starší generace naučit od té mladší a naopak?
Mladší generace se od té starší může – a musí – učit selskému rozumu, pokoře a trpělivosti. Odvykli jsme si čekat. Ještě na počátku minulého (pro většinu z nás tedy „našeho“) století byly jahody pouze v červnu a vánočka pouze o Vánocích. Dnes můžeme jíst vánočku i jahody celý rok. Proto nechceme čekat ani na kariérní postup a raději změníme zaměstnání. Proto nechceme na nový vůz šetřit a raději si na něj vezmeme úvěr. Proto nechceme trpělivě řešit partnerský spor a raději se rozvedeme nebo rozejdeme. Trpělivost, pokora, ale také trochu větší míra sebekritiky by mladší – tedy moji – generaci před některými problémy ochránila.
Jestli se má čemu učit starší generace? Možná odvaze a sebedůvěře. Mladá generace ještě nemá dostatek zkušeností, ale i to málo, co má, umí dokonale prodat. Starší generace naopak své znalosti a dovednosti často podceňuje a bojí se s nimi jít na trh.
Patříte k mladé generaci vysokoškolsky vzdělaných lidí, jste ekonomická analytička. Jak vidíte budoucnost generace mileniálů, k níž patříte?
Nerada se dívám do křišťálové koule. Nejistou budoucnost mladé generace krásně popsal Karel Čapek v Bílé nemoci – epidemie, která zabíjela starší a slabé lidi, dávala mladým pracovní pozice, na které by jinak čekali řadu let. Nikdo z nich v tu chvíli však netušil, že za rohem číhá válka, která je připraví nejen o rychle získané pozice, ale i o životy. Prognózy jsou zkrátka vždy ošidné, zvlášť když se týkají budoucnosti.
Něco ovšem přece jen ovlivnit můžeme. Budoucnost „mileniálů“ může být dobrá, pokud bude založena na poctivé práci a na tradičních hodnotách – rodině, dětech, střídmosti. Slušnou životní úroveň nám nezajistí ani úvěry, ani štědré dotace. Pokud nezapomeneme na to, že ke každému lidskému právu patří i povinnost, že žádný oběd není zadarmo, pak se budoucnosti bát nemusíme.
