Necítíte se být klasickou influencerkou. Jak byste se tedy označila sama?
Označení, které mi sedí nejlépe, je tvůrkyně. Mluvím o sobě jako o kreativním desetibojaři – dělám spoustu věcí na dejme tomu nadprůměrné úrovni, ale v žádné z nich nemám úplnou expertní hloubku. Kdybych se nazývala profesionální kuchařkou, byl by to výsměch kuchařům, kteří řemeslu dedikují celý svůj život. Nebo strávili roky stážemi v michelinských restauracích, než si otevřeli svůj podnik. Když oni vezmou nůž do ruky a já vezmu nůž, je vám okamžitě jasné, kde je ta obrovská mezera.
Cítíte se víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Jsem někde v meziprostoru. Vietnamská výchova mě formovala hodně – jde o komunitní způsob myšlení, kdy člověk neuvažuje jako individuum, ale v kontextu rodiny a komunity. Zároveň miluji českou literaturu, Cimrmany, český humor, mám převážně české přátele. Takže moje identita je mix zkušeností. Ale ultimátně o sobě říkám, že jsem obyvatelka planety Země (smích).
Kde jsou mezi těmito dvěma kulturami paralely a kde kolize?
Česká mentalita je liberálnější a otevřenější – líbí se mi, jak dává ženám nezávislost, jak je třeba rozvod méně stigmatizovaný. Také cítím silný individualismus a důraz na to, aby byl člověk v pořádku sám se sebou. Zároveň je tam ale podivná nepřejícnost a všeobecně negativní vnímání soutěživosti. Není to závist ve smyslu: „Soused má kozu, chci taky kozu.“ Ale ale spíš ve smyslu: „Raději ať mu ta koza chcípne, abychom ji neměli ani jeden“. To je mi fakt cizí.
A co vietnamská kultura?
Ta je naopak velmi komunitní. Člověk žije svůj život tak, aby byl užitečný i své rodině, své komunitě. I proto se při seznamování často ptáme lidí, kdo jsou jejich rodiče. Když se muž ožení, žije s rodiči. Sice nechodíme na terapie, ale jsme hluboce spirituálně založený národ. Každá rodina má svého kartáře nebo šamana, který radí, kdy se vzít nebo koupit dům, jestli je partner vhodný podle hvězdného kruhu. Rodiče jsou schopni dítěti ve sňatku skoro zabránit, když hvězdné konstelace prostě nesedí. A pak je tu spirituální hloubka, která u Čechů chybí.
Vietnamci jdou do Česka za penězi, rodiče to měli těžké, říká Chili Ta Thuy |
Co tím přesně myslíte?
Jako Česko jsme hodně ateistická země. Vietnamci jsou naopak vychováváni v duchu, že je vždy něco většího než vy – vaše rodina, komunita, předci. Vaše rozhodnutí neovlivňují pouze váš život, a proto se neřídíte pouze svými zájmy. Češi jsou podle mě chytří, spolehliví, vychytralí, umějí kličkovat životem a naučit se řemeslo, jejich cílem je většinou vybudovat stabilní život, dobré finanční zázemí pro budoucnost, ale není běžné, aby v životě vyhledávali něco přesahujícího je samotné a jejich kariéru.
Ještě nějaký zajímavý rozdíl v těch dvou kulturách vidíte?
Vietnamci jsou mnohem méně osamělí, protože se opírají o komunitu. Vsadila bych se, že v asijských kulturách lidé mnohem méně využívají chat s AI v terapeutickém smyslu, protože se prostě opírají o rodinu a starší. Je také běžné, že máte úzký vztah se sousedy, pomáháte si navzájem a půjčujete si věci.
Vraťme se k vaší práci. Jak jste se dostala k tvorbě na sociálních sítích?
Odrazovým můstkem byl MasterChef před šesti lety. Předtím jsem pracovala v agentuře a dělala kreativní obsah, ale touhu tvořit jsem měla od dětství – vždy mě bavila hudba, psaní, hraní. Vařit jsem začala někdy ve třinácti, ale na kariéru kuchaře jsem nikdy neaspirovala. Vaření mi přišlo jako dostatečně kreativní médium, skrz které lze komunikovat i ostatní věci, co mě zajímají. A postupně začal do receptů vstupovat humor a sarkasmus – vaření se ze stěžejního tématu stalo spíš záminkou ke skečům.
Lidé se bojí neznámého, říká o rasismu Chili Ta Thuy z MasterChefa |
MasterChef vás tedy nakopnul. Co vám dal z pohledu vaření?
Poprvé jsem se tam setkala s vařením z technického hlediska – jak nad ním přemýšlet, jak ho strukturovat. A byl to moment, kdy jsem se do něho zamilovala ještě mnohem víc. Já jsem doma vařila už odmalička, ale domácí vaření je úplně jiné. Zároveň jsem si uvědomila, že vaření je naprosto esenciální dovednost, kterou by měl umět každý. Spousta lidí si myslí, že na to musíte mít talent. Pokud chcete vést michelinskou restauraci, ano. Ale uvařit si doma kvalitní, skvělé jídlo – na to talent fakt nepotřebujete. Je to řemeslo, které se dá naučit.
A jasně, člověk se za život nemusí naučit všechno, ale na rozdíl od sbírání známek nebo magických krystalů – jíst musí každý, a proto by se podle mě vaření mělo učit už na školách.
Účastnila jste se i dalších reality show. Například v Survivoru jste sklidila velmi tvrdou kritiku. Jak jste to zpracovala?
Paradoxně ten pravý Survivor začal až po návratu domů. Přišla masivní kritika – stovky, tisíce negativních komentářů každý den. Přitom jsem tam hrála sociální hru tak, jak ji hrají v Americe – normálně, jako součást pravidel. Jenže to byla první řada a lidé ještě nechápali, o čem to je. V tu chvíli spousta mých spoluúčastníků vypnula komentáře nebo se úplně stáhla z internetu.
A vy?
Já jsem si řekla: „Pokud se lidé nestydí za to, co píšou, nebudu dělat tu práci za ně. Nesmazala jsem jediný komentář. A naopak jsem začala dělat sarkastické recepty a lidi v komentářích trochu trollit. Když mi někdo napsal – jakožto sportovec jsi tam prohrála – odpověděla jsem: „Jakožto sportovec, podnikatelka, spisovatelka a majitelka tří večerek s vámi nesouhlasím.“
Je to trochu zvláštní, ale když se stane něco, čeho jste se báli, tedy že ztratíte svoji popularitu u všech nebo u většiny, může to být v něčem osvobozující, protože si třeba řeknete: „Tak když už mě nemáte rádi, tak aspoň budu sama sebou.“ A díky tomuto uvolnění se velmi výrazně proměnila moje tvorba, která po propadu explodovala – za přibližně rok jsem nabrala kolem 120 000 sledujících.
Jsem soutěživá, to se v Česku vnímá trochu negativně, říká Chili před StarDance |
Co vás to naučilo?
Že potřeba zalíbit se všem je největší zabiják autenticity. A autenticita sama o sobě není žádná jednoduchá poloha – není to jen, že říkám vždy všechno, co si myslím, protože jsem upřímný. Taková forma upřímnosti bez empatie a uvědomění není žádná ctnost.
Autenticita je upřímnost, která je vědomá a správně zasazená do kontextu. Život vás dostává do různých situací, kde plníte různé role v různých polohách, a to je normální. Nemluvím v práci s kolegy jako se svým psem. Být bez filtru a říkat na plnou hubu, co si myslím, bez ohledu na situaci, není nic, čím by se člověk měl chlubit nebo omlouvat svoje buranství.
Jaká je realita práce tvůrce – oproti romantické představě, kterou o ní mají mladí?
Myslím, že hodně lidí vidí jen ty hezké stránky – popularitu, kreativní práci, spolupráci se značkami. Je to podobné jako s restaurací. Každý chce mít restauraci, protože si představí, jak tam chodí milí hosté, krásně se vaří, všichni mají pohodu. Ale realita je taková, že se zadlužíte na tři roky a musíte řešit, že vám personál nepřijde do práce. Lidé si myslí, že být tvůrcem je o tom, že chodíte s mobilem a náhodně natáčíte věci, ale je to řehole jako každá jiná, pokud ji chcete dělat dobře. Někdy roky zadarmo vytváříte obsah, než vám to přinese první korunu, vaši práci lidé veřejně komentují i kritizují a pak, když už máte velkou pozornost, už není úplně cesty zpět do nějaké anonymity. A pak je tu otázka psychické odolnosti.
Můžete být konkrétnější?
Za pozornost na sociálních sítích platíte nemalou daň, obzvlášť když už máte velký dosah. Všichni tam mají názor, říkají ho veřejně a není to příjemné. A každý tento stres zvládáme jinak. Já tu odolnost mám díky výchově, díky genům. Když mě někdo na sítích naštve, většinou to vkládám zpět do tvorby nebo to vyběhám na hřišti. Je spousta lidí, kteří by ocenili pozornost, ale nestojí jim za to čelit hejtům a kritice ostatních. A já to chápu.
Moje urputnost mi škodila. Chili z MasterChefa o Vietnamu, samotě i vaření |
Jak vypadá váš pracovní den?
Překvapivě rutinně, skoro až nudně. Každý den cvičím, vařím si, medituji ráno, nebo večer, klidně jenom pět minut. Mám tým, který mi pomáhá s natáčením i plánováním kalendáře. Natáčecí dny máme naplánované někdy i několik měsíců dopředu, ale zároveň je to stále kreativní práce, která je hodně dynamická a spontánní. Pravidelně se slaďujeme s týmem ohledně toho, co má v daném období proběhnout. Oddělovat práci od volného času mi moc nejde a už jsem se s tím smířila. Každá tvorba, která je opravdu dobrá, vyžaduje určitou míru zranitelnosti.
Vaše tvorba se v posledních letech hodně přesouvá k tématu kvality potravin a udržitelnosti. Odkud to přišlo?
Poslední dva roky hodně cestuji po farmách a spolupracuji i s lidmi z vědecké obce. A čím víc se do toho zanořuji, tím víc mě fascinuje, jak moc jsme jako společnost odtrženi od původu toho, co jíme. Maso je naporcované a zabalené v obalu. Víte, že tam bylo zvíře, ale celý proces nevidíte. A přitom se necháváme strašně snadno obalamutit marketingovými frázemi. Bio. Farmářské. Gurmánské. Lokální. Ale co to vlastně znamená?
Třeba to, že si koupíte česká jablka?
Přesně. Vidíte vlaječku a myslíte si, že podporujete českou ekonomiku. Ale mnohem víc než na původu záleží na tom, jak ten farmář přistupuje k půdě, a to na obalu nenajdete. Myslíme si, že avokádo z Kolumbie má větší uhlíkovou stopu než třeba české hovězí, ale to záleží na tom, jaké avokádo srovnáváme s jakým chovem. Pokud se jedná o intenzivní chov, kde jsou krávy ustájené a krmené jádrem, tak určitě nemá. Ale pokud je to regenerativní farma, která se stará o zdravou půdu, tak určitě ano.
Kdybych to měla shrnout jednou větou – zdravé potraviny pocházejí ze zdravé půdy. Zdravá půda je ta, která není jen substrátem, ale ekosystémem. Nálepky jako BIO nejsou nutně zárukou šetrného zemědělství nebo péče o půdu. Důležité je, co se děje pod povrchem, a to doslova.
Co tím myslíte?
Půda je mikrokosmos. Žijí tam žížaly, hmyz, houby, probíhá tam neustálá výměna látek, která živí rostliny. Když to narušíte orbou, chemikáliemi nebo minerálními hnojivy, kolaps přijde postupně a nenápadně. A přitom to jde rozpoznat i bez vědeckého vzdělání – zdravá půda je mokrá, krásně se lepí a hemží se žížalami. Když vidíte velké stroje a postřik, nepotřebujete být chemický inženýr, abyste si řekli, že tohle zdravá půda rozhodně není.
Dnešní doba je neskutečně uspěchaná a dopaminová, říká foodblogerka Chili Ta |
Jak to ale má řešit normální člověk, který chodí nakupovat do supermarketu?
Člověk často nemá šanci poznat rozdíl pouhým pohledem. Jako u všeho je potřeba se vzdělávat, vědět, na co se ptát. Na druhou stranu ale neustále říkám, že se člověk nemá stresovat, když to nemůže dělat na sto procent. Ale to neznamená, že se nemá snažit vůbec. Ono totiž není tak velký rozdíl mezi 99 % a 100 %, ale je obrovský rozdíl mezi 0 a 50 %. I já jsem na konci dne líný lidský tvor, který balancuje svoji snahu a péči o životní prostředí se svojí pohodlností a jinými rozmary lidské existence.
Začněte tím, že se začnete pídit po původu potravin. Jděte na farmářský trh, zkuste si najít pár ověřených farmářů, ideálně pěstitelů. Lidé mi říkají: „To musí být hrozně drahé.“ Ale pak je vezmu na nákup k pěstitelům a zjistí, že cukety tam jsou levnější než v supermarketu. Jsou to naše utkvělé předsudky.
Hledala jste způsob, jak tohle téma uchopit i prakticky – nejen jako obsah na sítích?
Ano, přišla mi nabídka spolupráce se společností In Catering, která do mého uvažování naprosto přesně zapadla. Sestavila jsem pro ně cateringové menu nazvané „Nadivoko“, do kterého se snažíme zakomponovat co nejvíce farmářských surovin. Nevybíráme si náhodně, ale od farmářů, které znám osobně a vím, jak se starají o zvířata a půdu.
Běžné pokusy restaurací o farmářský koncept narážejí na jeden zásadní problém, že restaurace diktují farmářům, co chtějí – jen steaky, jen kotlety. Malý farmář vám sto steaků týdně prostě nezajistí, protože jedna kráva jich má zhruba 80 a těch krav nemá neomezeně. A když mu dojdou, restaurace tiše nakoupí v nějakém velkoobchodě – jenže na jídelním lístku stále stojí „od farmáře Františka“.
Jak jste to tedy vyřešila?
Kráva není složená jen ze steaků. Pokud chcete opravdu pracovat s farmářem, je potřeba zaprvé využívat to, co má, a využívat celé zvíře, nejen část. Proto jsem menu postavila jako šablonu: hodně dušených mas, sezonní zelenina podle toho, co mají ověření farmáři právě k dispozici. Jinými slovy, menu na jaře nebude vypadat stejně jako v zimě, byť se jedná o stejnou recepturu. Díky tomu se nám podaří do velké míry minimalizovat výpadky a nebudeme muset tiše sáhnout po náhradním zdroji.
A jak to vypadá konkrétně na talíři?
Je to fúze asijské kuchyně s lokálními surovinami. Dobrý příklad je bánh xèo, vietnamská placka z kurkumy, kokosového mléka a rýžové mouky. Normálně se do ní dávají krevety a vepřové, my místo toho používáme trhané hovězí nebo husu z volné pastvy s kedlubnovým kimchi, fermentovaným ovocem a dresinkem z farmářské smetany. V dezertech nenajdete téměř žádný cukr – sladíme kokosovým cukrem nebo sušeným ovocem. Smažíme na hovězím loji. A celé menu je složené tak, aby suroviny byly zastupitelné. Jestli je to kyselé díky nakládané cibuli, nebo zelí, z hlediska chutí to funguje stejně. Výpadek konkrétní suroviny nás nezastaví.
Hovězí steak je na grilu králem. Zkusili jsme ho s chimichurri i lingotto |
Přenést koncept z papíru do kuchyně, která vaří pro velké eventy, klidně i pro pět set lidí – to muselo přinést i překvapení.
Uvařit dobré jídlo je jedna věc, uvařit ho konzistentně pro pět set lidí je úplně jiná disciplína. Spoustu věcí jsem musela upravovat, řešila jsem praktičnost. Ale co mě překvapilo, bylo, jak málo těch úprav nakonec bylo. Někde jsme ubrali dva kroky navíc, které by v takovém objemu byly příliš komplikované, ale v jádru se skoro nic měnit nemuselo.
Snažila jsem se vycházet ze standardů In Catering, aby to bylo srovnatelné s tím, jak to dělali doposud. Od začátku byly dané mantinely: maximálně osm komponent a určitý časový rámec. Menu je sice dražší než ostatní, ale záměrně není složité. Pokud máte kvalitní suroviny, snažíte se je nepokazit. Chcete, aby zářily samy. Šikovný kuchař vám může zachránit i průměrnou surovinu tím, že ji přechutí kořením nebo tukem, ale to přece není cíl.
Vietnamská kuchyně v Česku působí trochu jako zjednodušená verze sebe sama a točí se kolem pár stále stejných jídel. Chybí vám tam něco?
Trošku ano, ale zároveň mě baví tu hranici posouvat. A kdykoli mi někdo řekne, že fúzí vietnamskou kuchyni poškozuji, musím se pousmát, protože to říkají ti, kteří nevědí nic o její historii. Vietnamská kuchyně je totiž sama o sobě nejlepším příkladem fúze. Tisíc let jsme byli pod nadvládou Číny, pak přišli Francouzi. Bánh mì, tedy bageta, je čistě francouzská záležitost, kterou jsme si naplnili vlastní náplní. Phở je vývar tažený ve francouzském stylu, jen s vietnamským kořením. Takže „autentická vietnamská kuchyně“ je odjakživa mixem vlivů.
Autenticita má smysl v kontextu. Když sedíte ve Vietnamu na plastové židličce s koleny v úrovni očí, chcete tu opravdu původní verzi tamní kuchyně. Ale tady dává smysl vzít principy, které fungují, a dosadit do nich lokální suroviny, protože na prvním místě mám šetrnost, nikoliv snahu co nejvěrněji napodobit typická vietnamská jídla.
Na co jste v poslední době nejvíc hrdá?
Na tuhle spolupráci. Když jsme na Eventfestu poprvé představovali menu veřejnosti a viděla jsem, jak lidé ochutnávají a jsou nadšení, říkala jsem si, že tohle má smysl. Je to catering s hlavou a patou, který zapojuje farmáře, vzdělává lidi, a přitom je to dobré jídlo. A šéfkuchař IN CATERINGU, především Martin Mandera, s jehož týmem jsme menu realizovali, je jeden z nejlepších parťáků, které jsem kdy měla – spolehlivý, bez kuchařského ega a emočně konzistentní. To jsou vzácné věci. Když přijdete jako nováček k matadorům a říkáte jim, jak mají vařit vaše menu, mohou vzniknout třecí plochy. Ale tady se to nikdy nestalo.
