Ve 30. letech 19. století Švédové vysázeli na ostrově Visingsö 300 tisíc dubů, aby měli i ve vzdálené budoucnosti dostatek dřeva na stavbu válečných lodí. V roce 1975 byly duby vzrostlé tak akorát, aby se mohly skácet. Jenže námořnictvo už je nepotřebovalo. Po mořích a oceánech se dávno proháněly bitevní lodě z oceli, a tak krásný les zůstal stát dodnes.
„Na tenhle příběh si vzpomenu vždycky, když přijde na debatu o AI ve vzdělávání. Často mám pocit, že se bavíme o tom, jak efektivněji pěstovat duby – jak pomocí AI lépe vysvětlit Pythagorovu větu nebo jak rychleji opravit slohové práce. Co když nám ale uniká to podstatné? Nebudou se nám dnešní děti za 30 let smát, že jsme sázeli duby pro dřevěné bitevní lodě?“ ptá se Andrej Novik, pedagog a výzkumník s více než patnáctiletou praxí v oblasti implementace digitálních technologií do vzdělávání.
Andrej Novik (1975)Pedagog: Učí dějepis a další předměty na druhém stupni základní školy, kde také prakticky testuje inovativní vzdělávací metody. Lektor AI ve vzdělávání: Aktivně školí učitele v oblasti využití umělé inteligence ve výuce a je autorem vzdělávací platformy UčímsAI.cz zaměřené na implementaci AI do učitelské praxe. Výzkumník a metodik: Věnuje se výzkumu digitálních technologií ve školství a jejich dopadu na výuku a pedagogickou praxi. Projektový manažer: Spolupracuje s organizacemi jako Scio, Post Bellum a dalšími na vzdělávacích projektech. |
Sázíme tedy dnes na školách duby pro éru ocelových lodí?
Věřím, že na rozdíl od těch švédských generálů si – alespoň někteří – uvědomujeme, že ty bitvy v budoucnosti nebudou vedeny dřevěnými loděmi. Že se svět může během velmi krátké doby od základu proměnit. Dnešní prvňáci možná neprožijí jeden zásadní technologický či společenský zvrat jako jiné generace, ale třeba hned tři nebo čtyři během 25 let. A věřím, že přinejmenším některé z těch možných zvratů mohou souviset s AI. Jak ten svět bude vypadat, to nikdo neví.
O možných hrozbách, které může přinést nástup AI, se celkem dost mluví. Jaká velká rizika vidíte ve školství?
Je třeba říct, že umělá inteligence jistě přinese do škol i spoustu pozitivních dopadů, ty ale zvládneme snadno, přijdou samy. Ostatně spoustu jich už vidíme. Ale sledujeme i potenciální problémy a na ty je lepší se preventivně připravit. A teď nemám na mysli povrchní rizika, jako je podvádění při psaní slohových prací nebo halucinace AI, ale hlubší otázky.
Například?
Třeba takzvaná „hyperpersonalizace“. Představte si, že máte něco jako Netflix, televizní program, který vám bude generovat pořady podle vašich zálib přímo na klíč. Jen pro vás, neustále. Už si nikdy se sousedem nepokecáte o tom, co dávali, protože každý se budete dívat na něco jiného.
Pro děti ve škole to může platit nejen o seriálech, ale i další zábavě, vzdělávání, sociální interakci. S „hyperpersonalizací“ hrozí zkrátka ztráta jakéhosi společenského tmelu – sdílených příběhů, odkazů a morálních dilemat, které tvoří základ kultury a umožňují porozumění mezi lidmi. A takových společenských rizik, které vycházejí z toho, co už se děje, je spousta. (Článek Andreje Novika o možných scénářích s negativními dopady AI na společnost a vývoj dětí najdete na www.ucimsai.cz/blog – pozn. red.)
U platby do zahraničí mohou nastat komplikace. Ověřili jsme, kdy se tak děje a proč |
Co ale má dělat učitel? Stojí před žáky tady a teď a má je na ten svět co nejlépe připravit...
No právě. A co je má vlastně učit, když slyší: Možná to bude takhle, možná nějak jinak, ale nikdo mu neřekne, že ty „lodě budou z oceli“. Já ale odpověď na tu otázku neznám, jen ji hledám. Pro sebe si odpovídám: Pojďme se zaměřit na to, co si myslíme, že bude dávat smysl i za 20 či 30 let. A jedna z těch věcí může být „Poznej sám sebe“, tedy vést děti k tomu, aby přemýšlely o sobě, o svém vlastním myšlení a prožívání. A to ostatně není nic nového, to už bylo napsáno na věštírně v Delfách před nějakými dvěma a půl tisíci lety. Heslo platí i dnes, možná dvojnásob. Za velmi důležitý považuji také rozvoj tzv. „agency“.
Sciobot, asistent učitele
|
Můžete to vysvětlit?
To se těžko překládá. Jde o to, že si beru zodpovědnost za vlastní myšlení a rozhodování. Prostě naučit se být za volantem svého života. V éře AI je totiž strašně snadné říct stroji: „Ty to za mě vymysli, ty mi řekni, co mám dělat.“ A pak se člověk může snadno stát jen vykonavatelem cizích instrukcí. Takovou nesvobodnou zombie.
Jak taková výuka vypadá v praxi? V jedné vaší prezentaci na internetu mě zaujalo, že jste při výkladu o Německu v období po 1. světové válce a hyperinflaci přinesl do hodiny starou bankovku v hodnotě 500 milionů marek. Je to příklad toho, kdy v hodině AI nepoužít?
Přesně tak. Ta bankovka sama o sobě není žádný zázrak. Vyměnil jsem ji kdysi na základce s kamarádem za pytel bonbonů. Ale když ji žáci dostanou do ruky, slyšíte v té třídě to ševelení: co to je, marka byla 18 korun, takže to má hodnotu několik miliard... A už se to rozjíždí. Diskutují, snaží se přijít s hypotézou, co tahle bankovka nám může říct o situaci v poválečném Německu.
A to je přesně ta chvíle, kdy nesahám po AI. Protože kdyby děti šly rovnou do chatbota, z hodiny by unikla ta zvídavost, radost z objevování, nadšení. Důležité je, že v tu chvíli, třeba 15 minut, jsou všechny mobily, tablety vypnuté a děti používají vlastní hlavu, mají radost z objevování, povídají si o tom, formulují vlastní otázky. To je strašně důležité. Poté co tahle fáze proběhla, je můžu pustit k umělé inteligenci, aby zjistily víc.
Jak bezpečně využívat umělou inteligenci pro své zdraví? Čtěte praktické rady |
Prezentace měla podtitul „Aby se z dětí nestaly průtokové ohřívače“ a hlavní myšlenkou bylo, jak nebezpečné může být, když jsou děti při výuce bez kontroly zahlcovány informacemi z chatů umělé inteligence. Patří tedy vůbec AI do výuky?
Určitě patří. Je velmi důležité rozvíjet u dětí AI gramotnost a ta podle mě stojí na třech pilířích. První je, že bychom měli vědět, jak umělá inteligence zhruba funguje. Tedy ne že by všichni žáci mohli okamžitě nastoupit na kybernetiku na ČVUT, ale v deváté třídě by měli umět vysvětlit své babičce, co to AI vlastně je a jak pracuje. Druhý pilíř stojí na tom, že umělou inteligenci umíme používat. Zase – k dosažení svých cílů.
A třetí pilíř...
... znamená, že jsme si vědomi dopadu, který AI má na mě jako na člověka, na mé sousedy, na okolí, na planetu. A právě tím, že AI smysluplně používám přímo v hodině, snažím se u žáků rozvíjet všechny tři pilíře – nejen praktické dovednosti, ale i porozumění tomu, jak AI funguje, a reflexi jejích dopadů. To ale neznamená, že nutně musím přijít do hodiny a říct: tak teď si otevřete počítače, zapněte si chatGPT a jedeme.
To je přesně ta chvíle, kdy se žáci mění v průtokové ohřívače, jak říkáte? Co to vlastně znamená?
To vychází z dřívějších zkušeností z práce s AI v hodinách. Někdy se stávalo, že jsem právě otevřel nějakého chatbota a ten žáky v uvozovkách přepral. Začal na ně chrlit slova, informace, fakta.
Děti si myslely, že jim rozumějí, ale vlastně to nechápaly ani za mák. Ocitly se v roli jakéhosi objektu a výsledkem bylo, že se děti nic nedozvěděly, nepochopily a nakonec je to ani nebavilo.
Daleko větší smysl dává, když práci s AI předchází část vyučování, kdy děti používají vlastní hlavu jako v případě hodiny s bankovkou. Hrozně důležité podle mě je, aby děti při té výuce zažívaly nějakou radost, potěšení. To neznamená, že se flákají, naopak. Ale i když opravdu makají, stejně můžou mít dobrý pocit, že se něco zajímavého naučily, vymyslely, zažily.
Pracujete s AI v každé hodině?
Rozhodně ne. To ani není vhodné, určitě je nutné mít hodiny bez AI a chatboty používat jen tehdy, kdy to dává smysl. Ale smysl to může mít i u nečekaných věcí.
Teď mi žáci po konci jednoho bloku výuky dávali zpětnou vazbu a ocenili, jak jsme se učili nějaká fakta a letopočty z období moderních českých dějin. To může být dost těžké, tak jsem jim řekl: zkuste na ta data vytvořit text písničky v chatbotu a ten si nechte zhudebnit. Vygenerovali si písničku a najednou z toho byla zábava, prožitek. A výsledky testu, který jsme na konci dělali, ukázaly, že se to většina dobře naučila.
Batmanův efekt: proč nás nečekané zážitky dělají vstřícnějšími k druhým lidem |
To je asi další důvod, proč se vyplatí s AI ve výuce pracovat. Pro žáky je to určitě atraktivní, přinese to oživení hodiny...
V tomto případě to oživení přineslo, ale jinak už to dávno neplatí. Oživení to bylo před dvěma lety. Když jsem to poprvé použil ve výuce, tak tam byl samozřejmě velký wow efekt. Ten ale hrozně rychle vyprchal.
Dneska je AI u našich žáků zhruba na úrovni Wikipedie – všichni víme, kde to najdeme, jak to asi tak funguje. Někdo to umí používat hůř, někdo líp, ale vlastně žádné velké haló už to není. Nedávno jsem se při stanovování cílů na další výukový blok ptal dětí, kdo by se chtěl posunout v dalších dovednostech v práci s AI. Přihlásila se jen asi půlka třídy...
V souvislosti s AI se často mluví o tzv. „kognitivním offloadingu“. Jsme líní zapojit hlavu, necháváme AI za sebe myslet. Hrozí i učitelům, že se díky umělé inteligenci tak trochu stanou průtokovými ohřívači, že zpohodlní, nechají veškeré přípravy na chatbotech?
Hrozí. Já třeba rád používám ve výuce rolové hry a ty je poměrně těžké vytvořit. Musíte vymyslet taková pravidla, aby hra pro 25 dětí dobře fungovala – potom jich pět onemocní, tak to musíte rychle předělat. Je nutné vytvořit karty pro jednotlivé hráče... Je to práce na celý den.
Kdežto s chatbotem to máte hotové za 10 minut. Někdy se tam ale objevují chyby, a co je horší – hry pak často bývají na jedno kopyto. Jednou se mi stalo – já to tedy dětem přiznávám, ale tenkrát jsem to nějak neudělal – že mi řekly: to ti zase vygenerovala AI, viď? A to je přesně ten okamžik, kdy se člověk dostává do takového rutinérství z druhé strany.
Na první pohled může ta výuka vypadat atraktivně: on vymýšlí hry, ty děti tam pořád něco dělají... Ale když je to furt dokolečka... V tu chvíli je nutné si uvědomit: bacha, tady už mi to spíš škodí.
