Na své životní pojištění si šedesátiletá Marie z Tábora vzpomněla v momentě, kdy si dávala do pořádku své důležité listiny a smlouvy. Do té doby o něm, jak říká, vlastně ani nevěděla. Pojistné platila jednou ročně trvalým příkazem z bankovního účtu.
„Zástupci pojišťovny mě po dotazu, jestli má smlouva dále smysl, přesvědčovali, že trvá dalších deset let. A že ji nemám a vlastně ani nemůžu vypovědět.“