Podstatou syndromu je, že si lidé nevěří, i když k tomu není důvod. Někdy je tento pocit silný, že ti, kdo mu propadají, mají dojem, že ostatní je přeceňují nebo že si své postavení nebo uznání nezaslouží. Své schopnosti a úspěchy bagatelizují, a to přesto, že navenek působí jako kompetentní.
Syndrom není oficiální diagnózou, v psychologii je však zkoumán již od konce 70. let a je považován za reálný a závažný fenomén. Jeho typické znaky zahrnují sklon k pochybování o sobě samém – „Nejsem dost dobrý/á“), znevažování vlastních úspěchů – „Měl/a jsem jen štěstí“ či nadměrný perfekcionismus – „Musím se zdokonalit“.
Příkladem je člověk, který získal prestižní zaměstnání nebo obdržel ocenění za svou práci. Místo pocitu radosti, hrdosti nebo zadostiučinění pociťuje však úzkost, strach a pochybnosti. V hlavě se ozývá hlas: „Nevědí, jak málo toho vlastně umím. Brzy to zjistí.“
Pocity, které tento syndrom provázejí, dokážou významně ovlivnit sebedůvěru, pracovní výkonnost i celkovou kvalitu života. Pokud máte pocit, že vás tento syndrom občas pronásleduje, snažte se s ním vypořádat.
Typické příklady syndromu
Syndrom postihuje lidi bez ohledu na věk, profesi či vzdělání. Neomezuje se na ty, kteří jsou neúspěšní, ale může postihnout i ty, kteří dosáhli významných výsledků. Syndromem trpěly i některé známé historické osobnosti, které se domnívaly, že jejich úspěchy jsou nezasloužené. Patřil k nim i Albert Einstein, který se navzdory svým vědeckým objevům obával, že nejsou tak zásadní, jak si lidé myslí.
Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. |
Ilustrací syndromu je talentovaná studentka, která neustále zpochybňuje, zda na školu vůbec patří: při každé zkoušce má pocit, že selže a konečně se „provalí“, že se na ni dostala omylem. Kvůli svým pochybám tráví učením mnohem více času, než druzí, což dále posiluje bludný kruh, ve kterém se pohybuje. Svůj úspěch totiž připisuje především dřině, ne schopnostem.
Podobným příkladem je analytik, který byl povýšen na vedoucí pozici. Přestože ho vedení opakovaně chválí, v duchu se trápí: „Nevím, proč mě vybrali. Asi nebyl nikdo jiný k dispozici.“ Začíná být přehnaně obezřetný, bojí se rozhodovat a vyhýbá se situacím, kde by mohl být „odhalen“ jako nekompetentní. Jeho výkonnost začíná klesat – ne kvůli neschopnosti, ale kvůli vlastním pochybnostem.
Analogická je situace úspěšné podnikatelky, která se rychle uchytila na trhu a jejíž firma zaměstnává desítky lidí, která o sobě přesto prohlašuje: „Měla jsem hlavně štěstí na lidi a čas. Nejsem žádná podnikatelka.“ Bojí se tak přijmout veřejné ocenění nebo mluvit o svém úspěchu na konferencích – připadá si, jako by tím klamala ostatní.
Jeho ilustrací je i žena po návratu z mateřské dovolené, jejíž návrhy marketingových kampaní klienti oceňují, která má však pocit, že „ztratila tempo“. „Kolegyně jsou o krok napřed, já už nestíhám. Měla bych být vděčná, že si mě tu vůbec nechali,“ pochybuje o sobě. V důsledku svých pocitů si nevěří a odmítá nové projekty, čímž si nevědomky blokuje profesní růst.
Zásadní kroky, abyste byli finančně za vodou. Musíte je stihnout od 20 do 50 let |
Proč a jak syndrom vzniká
Kořeny syndromu nezaslouženého úspěchu sahají většinou do rané osobní historie. Souvisí s výchovou a prvými zkušenostmi člověka. Syndrom vzniká často u lidí, na které byly v dětství kladeny přehnané nároky či kteří byli oceňováni pouze za výjimečné výkony.
K rozvoji syndromu přispívá i porovnávání sourozenců, například tehdy, kdy jedno dítě je označováno za „chytré“ a druhé za „hodné“, což může u druhého vést k pochybnostem o vlastních schopnostech. Podobně působí i nejednoznačná zpětná vazba: dítě, kterému se za jeho úspěchy dostává smíšených reakcí, se může naučit pochybovat o tom, že jsou skutečné.
Lidé s touto osobní historií na sebe často kladou vysoké nároky i nadále. Jsou přesvědčení, že schopní lidé nikdy nechybují, a místo toho, aby se zaměřili na situace, kdy dosáhli úspěchu, si všímají především těch, kdy se jim to nepodařilo.
Syndrom se však občas rozvíjí i během dospívání nebo při nástupu do náročnějšího pracovního prostředí. Podporuje ho zvýšeně konkurenční pracovní prostředí, s vysokými nároky na výkon. Přispívá k němu i neustálé srovnávání se s ostatními, kteří prezentují například na sociálních sítích, pouze své úspěchy, a vytvářejícími falešný dojem, že mají vše pod kontrolou.
Zvýšenému riziku tohoto syndromu podléhají i lidé z určitých menšinových skupin (například ženy v technických oborech nebo vedoucích funkcích), kteří ve své situaci občas čelí dojmu, že musí neustále dokazovat, že si své místo zaslouží.
Na řadu lidí působí majetnický efekt. Patříte k nim i vy a znáte jeho dopady? |
Důsledky syndromu
Syndrom nezaslouženého úspěchu nevede jen k pocitům nejistoty. Pokud nás ovládne, může vést k závažným důsledkům, ovlivňujícím náš pracovní život, osobní pohodu i duševní zdraví. K těm hlavním patří:
- Blokování profesního růstu.
Lidé trpící tímto syndromem se často zdráhají usilovat o nové příležitosti, protože se bojí selhání nebo „odhalení“. Vyhýbají se veřejnému vystupování a neucházejí se o povýšení. Místo kariérního růstu raději zůstávají v „bezpečné zóně“, kde nejsou příliš na očích. - Nadměrná pracovní zátěž a vyhoření.
Mnozí z nich se snaží svůj „pocit nedostatečnosti“ kompenzovat přehnanou pracovitostí – zůstávají přesčas, pečlivě kontrolují každou maličkost, nedokážou si vzít volno. To je vede k chronickému stresu, únavě a nakonec vyhoření. - Narušení vztahů.
Důsledkem syndromu je i nedůvěra ke chvále ze strany okolí či těm, kteří daného člověka podporují, a sklon vyhýbat se zranitelnosti či bránit se prozrazení svých údajných nedostatků. Výsledkem může být sklon k sociální izolaci v práci i osobním životě. - Obavy z rozhodování a snížená kreativita.
Obavy z neúspěchu vedou dotčené často i k tendenci příliš nerozhodovat: raději neudělat nic, než se dopustit chyby. Syndromem trpí i jejich kreativní práce, a to v důsledku obavy experimentovat nebo přicházet s novými nápady.
Jak syndrom u sebe sama rozpoznat?
Jedním z projevů syndromu je, že postižený si ho neuvědomuje, a svůj kritický pohled na sebe považuje za realistické zhodnocení svých schopností. K rozpoznání, zda k tomuto syndromu nemáme sklon, nám však může pomoci několik jednoduchých otázek:
- Nemám sklon připisovat své úspěchy náhodě, štěstí nebo pomoci druhých, spíše než vlastnímu úsilí?
- Mívám obavy, že jednou někdo zjistí, že nejsem tak schopný, jak si druzí myslí?
- Cítím se často „méně chytrý“ nebo „méně kompetentní“ než lidé v mém okolí, i když pro to nemám důkazy?
- Mívám pocit, že jsem si své postavení „nezasloužil“?
- Domnívám se, že si nezasloužím ani to, abych se sám pochválil?“
- Myslím si, že úspěšný člověk by měl být vždy sebejistý a bez chyb?
- Nedokážu si užít úspěch, protože si říkám, že „to nebylo tak těžké“ nebo „každý by to zvládl“?
Pokud jsme na více než polovinu těchto otázek odpověděli „ano“, může být dobré zvážit, zda se syndrom nezaslouženého úspěchu netýká i nás.
Jak se syndromu zbavit
Překonání syndromu nezaslouženého úspěchu může vyžadovat trpělivost. K ověřeným tipům, které nám při tom mohou pomoci, však patří:
1.: Uznání a pojmenování pocitů.
Prvním krokem je uvědomit si, že naše nepříznivé pocity týkající se hodnocení sebe sama jsou běžné a známé. Nejsme v tom sami. Pojmenování a přijetí těchto pocitů pomáhá snížit jejich moc.
2. Evidence úspěchů. Evidence našich úspěchů, pochval, a příznivé zpětné vazby nám pomáhá uvědomit si své skutečné úspěchy. Když přijdou pochybnosti, můžeme se k těmto záznamům vrátit.
3. Přehodnocení své vnitřní kritiky. Naučme se všímat si svého vnitřního monologu a rozpoznat iracionální myšlenky typu „nejsem dost dobrý“. Poté je nahraďme prohlášeními typu „Jsem schopný/á a tvrdě jsem na sobě pracoval/a.“, „Mé úspěchy jsou výsledkem mé práce a talentu.“ apod.
4. Sdílení a podpora. O svých pocitech mluvme s důvěryhodnými lidmi – přáteli, kolegy, mentory apod. Zjistíme, že podobné obavy mívají i ostatní, což nám může ulevit.
5. Přijímání komplimentů. Když nám někdo pochválí práci, řekněme jednoduše „děkuji“, a jeho pochvalu nezlehčujme a neodmítejme. Pomáhá nám to vybudovat si zdravější vztah ke své vlastní hodnotě.
6. Realistické cíle. Za syndromem nezaslouženého úspěchu stojí často perfekcionismus. Snažme se proto nastavovat si cíle, které jsou výzvou, ale přesto dosažitelné, a připusťme si, že chyby jsou součástí růstu.
Zbavit se syndromu nezaslouženého úspěchu umožňuje plně uznat a ocenit vlastní úspěchy, posílit si svou sebedůvěru a snížit úzkost spojené s obavou, že selžeme. Výsledkem je zdravější sebehodnocení, ale i profesní růst a větší odolnost vůči stresu a vyhoření.
