Investování není sprint, ale běh na dlouhou trať a často závodník, ehm investor, ani neví, kdy přijde kopec neboli krize či cesta bude ubíhat jak po másle, například při dopingu od centrálních bank. Odhadnout rozložení sil je to nejdůležitější. Stejné je to při investování. Kam se však bude svět vyvíjet, a nemluvím jen o pár letech, ale co bude klíčovým faktorem cen aktiv za deset let a kam se zisky firem přesunou? To je, oč tu běží!
Martin Mašát Absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a Institut ekonomických studií na Univerzitě Karlově. Je držitelem titulu CFA (Chartered Financial Analyst) udělovaného CFA Institutem v USA. Na finančních trzích se pohybuje od roku 2000. V Partners se věnuje řízení investičního procesu a obchodování s cennými papíry. |
Obecně se ekonomové shodnou na tom, že hospodářství ovlivňují dlouhodobé trendy. Jejich rychlost a síla je závislá na síle události, která ji způsobuje. Svým způsobem je pro dlouhodobé investování naprosto nedůležité, jestli americké volby vyhraje Tom nebo Jerry nebo jestli v České republice bude deficit takový nebo makový nebo zda se někde propukne puč či válečný konflikt.
Mám sice křišťálovou kouli, ale stejně jako absolutní většina lidí v ní nic kromě sněhové bouře kolem sněhuláka nic nevidím. A budoucnost už vůbec. V následujících řádcích se však pokusím vypíchnout nejdůležitější trendy, které budou v nejbližších obdobích ovlivňovat ceny na finančních trzích, jako jsou akcie, dluhopisy, nemovitosti či komodity.
Sami uvidíte, že některé události lze aspoň trochu předvídat a je na nás, zda se na ně umíme připravit. Dotknu se i nyní populární umělé inteligence, tlaku na zelené investice, veledůležité demografie a nakonec i imigrace a urbanizace.
1. Umělá inteligence není revoluce, ale evoluce
Osobně zastávám názor, že využití umělé inteligence neboli AI v běžném i pracovním životě nám sice ulehčí práci, ale není to žádný extrémní gamechanger. Stále jde jen o vyhodnocení a zesumírování statistických dat, to znamená, že kreativita je nulová. Obrovské sázky finančních trhů na nekonečný přínos umělé inteligence považuji osobně za přehnané. Takzvaná umělá inteligence sice zlepší produktivitu, ale stále za nás nikdo nevykope příkopy, nevymyslí umělecká díla či neposune teoretický či aplikovaný výzkum.
Přináší umělá inteligence skutečný pokrok, nebo jde o marketingovou horečku? |
Podle tureckého ekonoma Darona Acemoglua působícího na americké univerzitě MIT může umělá inteligence a automatizace nahradit přibližně jen asi 5 procent pracovní síly, a to především u rutinních činností a těch s nižší kvalifikací. Spíše souhlasím s panem profesorem než s finančními trhy, které v posledních letech bezmezně vsází na firmy spojené s AI a věří, že nám přinesou růžovou budoucnost a holubi že začnou létat do úst. Nepopírám, že vzroste produktivita, bude se zvyšovat podíl robotizace, ale lidi vždy najdou novou pracovní náplň, kterou AI ani roboti prostě neumějí.
Spíše se zamýšlím nad riziky, které závislost na AI k životu přináší. Svět se mění. Dříve se kladl důraz na memorování a učení se nazpaměť. My „mladší“ jsme měli štěstí na kreativní přístup a současné generace zase nemusí nic moc umět, protože referáty a standardní úkoly vyřeší AI, ale budou se muset umět správně zeptat. Kdo to bude umět, posune ho to dál, výš, rychleji …
Umělá inteligence je příležitost. Je na nás, zda přinese více užitku než škody |
A tady vidím obrovské riziko. AI poskytuje odpovědi podle daného algoritmu a ten může být jednoznačně ovlivněn. A pokud budete krok za krokem ovlivňovat odpovědi celým generacím, může někdo tímto způsobem zcela posunout vnímání světa v určitých konkrétních aspektech. V malém to vidíme v médiích, které každé poskytuje stejnou informaci z trochu jiného úhlu. Za mě platí, že AI není všespásná a měli bychom si stále udržet svůj selský rozum a stále si udržovat kritické myšlení.
2. Evropa se dusí a může si za to sama
Je krásné, že v Evropě se nehoníme jen a jen za ziskem a výkonem, jak je zvykem například v Americe, a je tu čas i na rodinu, odpočinek a kulturní vyžití. Na druhé straně až přemrštěný tlak na environmentální a sociální aspekty nejen života, ale i podnikání a všeobecná regulace škrtí evropské firmy. A Evropa proto ztrácí nejen na poli konkurenceschopnosti, ale především zaostává v inovacích.
To vše potvrdila nedávná kritická zpráva Maria Draghiho, bývalého prezidenta Evropské centrální banky. Doufejme, že zpráva nezapadne a evropští politici začnou přemýšlet trochu jinak. Zpráva potvrdila, že Evropa zaostává hlavně v podpoře inovací a v přebujelé administrativě a regulaci.
Na druhé straně analýza volá po větší podpoře udržitelnosti, dekarbonizaci a podpoře oběhové ekonomiky, což je sice chvályhodné, ale Evropa není na světě sama. Pokud stejný přístup nepřijmou za své i jiné světové velmoci, může se jednoduše stát, že Evropa sice bude nejčistší na celém světě, ale její ekonomika bude také nejslabší a firmy jedna po druhé podlehnou zahraniční konkurenci a… zkrachují.
Vezměte to i z jiného pohledu. Zelené a sociální politiky jsou stejné v celé Evropské unii, ale ruku na srdce, opravdu si může dovolit stejné restrikce Německo a proti němu Rumunsko. Skoro bych se nebál říci, že rumunské firmy budou strádat díky stejným opatřením mnohem více než německé, které jsou se svými zdroji úplně někde jinde. A nejde jen o Evropu, ale tato konkurence probíhá celosvětově.
Osobně si nemyslím, že africké státy mají nastaven stejný standard, jako musí dodržovat evropské firmy, nebo že v Číně platí přísné pracovní zákony blízké našim zvyklostem. Nedodržování evropských idejí, resp. standardů pomáhá zahraniční konkurenci válcovat lokální firmy. Je jasné kam to povede. Výsledek jsem nastínil již výše.
3. Demografickou pyramidu nelze obejít
Jako malý jsem si myslel, že počet lidí na planetě poroste donekonečna, nicméně vědecké pokusy na myších mne vyvedly z omylu. Ale kde je onen strop? Z přednášky profesora Rainera Münze z CE Univerzity ve Vídni jsem si odnesl zjištění, že maximum bude kolem roku 2085, kdy můžeme očekávat zhruba 10,5 miliardy lidí. V tu dobu se vyrovná jak prodlužující se věk a tím daná úmrtnost a počet nově narozených lidí. A z toho musíme vyjít.
Počet lidí a věková struktura se různí v jednotlivých regionech, ale i zemích. Není problém vytvořit tzv. demografické pyramidy a tady náhle vidíme opravdovou budoucnost. Všichni víme, že pozici nejlidnatější země na světě převzala Indie, když přeskočila Čínu. Tak schválně. Na jaké pozici se bude nacházet nyní 1,4 miliardová Čína v roce 2100 a kolik bude mít lidí?
Jistě cítíme, že s demografickou pyramidou Číny není všechno v pořádku. Období kulturní revoluce či politika jednoho dítěte udělali z pyramidy spíše několikapatrovou pagodu. Výsledkem bude postupný pokles obyvatel Číny až na z dnešního pohledu neuvěřitelné číslo kolem 750 milionů lidí kolem roku 2100. A propad na třetí místo. Určitý pokles počtu obyvatel může očekávat i Indie.
O rozvinutých zemích tzv. západního světa ani nemluvě. Tady na vlastní kůži vidíme, že počet obyvatel již delší dobu přinejlepším stagnuje. Kde se tedy ta kvanta nových obyvatel Země vezmou. A tady máme jasného favorita. Nezapomínejme na Afriku. Ta má z pohledu demografie nejlépe našlápnuto.
Nebudu zdržovat, ale druhou nejlidnatější zemí se v roce 2100 má stát Nigérie, jejíž počet obyvatel vzroste mezi současností a rokem 2100 z 200 milionů na skoro 800 milionů lidí! Jen pro zajímavost, asi polovina obyvatel Nigérie je nyní mladší 20 let. Kde tedy hledat lidské zdroje a budoucí spotřebu, je jasné? Potvrzením nám může být například současný boom Indie a Číny.
4. Bez imigrace to nejde a všichni do měst
Demografické změny se velmi úzce dotýkají i dalšího bodu. Ve vyspělých zemích obecně ubývá původních obyvatel a nahradit je lze jedině pomocí imigrantů. V Evropě sice průběžně narůstají antipatie proti imigrantům, ale bohužel demografie nám říká, že bez nich to nepůjde. Jak by řekl klasik: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme s tím nesouhlasit, ale je to prostě fakt.“ Ostatně, imigrační téma bylo populární i v prezidentských volbách v USA.
Samozřejmě, evropská imigrační politika není ideální, stejně tak jako struktura imigrantů, ale to je právě to, na čem by nejen evropské elity měly zapracovat. Nejhůře je na tom nepřekvapivě Čína, která začne regulérně vymírat. Evropa je hodně otevřená a v určitých případech až přehnaně multikulturní, ale imigrační politika může alespoň na něčem stavět. V Číně to naopak mají imigranti se začleněním do společnosti ještě těžší. Tam jsou kulturní a historické překážky takřka nepřekonatelné.
Dalším fenoménem, s kterým se do budoucna musíme vypořádat vedle zvládnutí imigrace, je urbanizace. A netýká se to jen vyspělých zemí, ale stává se to větším a větším fenoménem i v nerozvinutých státech. To klade nejen nároky na výstavbu, ale i na mobilitu.
Jen mezi lety 2020 a 2030 vzroste počet megaměst s více jak 10 miliony obyvatel, z 34 na 43. A právě rozsah a komplexnost těchto měst klade velké nároky na dopravní systémy. Odhaduje se, že do roku 2050 vzroste počet naježděných kilometrů ze současné úrovně na trojnásobek. A tady lze také hledat mnoho sektorů, kde lze najít budoucí hodnotu.
