Kdo by nevěřil českým státním dluhopisům? Vždyť je to to nejbezpečnější, co tu máme. Věřte či nevěřte, ale mnoho investorů se na ně dívá jako na standardní dluhopisy s rizikem někde na úrovni Kataru či Hong Kongu. Prostě a jednoduše, český stát není dlužník z první ligy a kvalita jeho dluhopisů se řídí kvalitou veřejných financí a reputací centrální banky.
A právě kroky vlády a centrální banky hodně hýbají potenciálním rizikem a následně rizikovou přirážkou, a tedy výnosy českých státních dluhopisů. Ty sice patří mezi kvalitnější třídu dluhopisů, ale liga mistrů (Německo, USA) je přece jenom jinde. Naštěstí, pralesní přebor s experty typu Řecka, Argentiny a Venezuely, kde vlastnictví státních dluhopisů znamená často vyhozené peníze, je hluboko pod Českou republikou.
Kreditní rating – pozlátko bez lesku
Rozčlenit státy podle rizika – to jsou schopnosti, a hlavně ochoty splatit úroky a jistinu dluhopisu – zkouší ratingové agentury. Jejich mnohaleté snažení lemují obrovské omyly a nekonzistence. Naštěstí finanční trhy berou rating jen jako určité hodně hrubé vodítko, kde by riziko emitenta mohlo být, ale o přesnosti či všeobecné důvěře lze s úspěchem pochybovat. Nebo si myslíte, že například kvalita dluhu je stejná u nás, stejně jako v Estonsku či Kataru?
Bohužel, zákony, které regulují investování (například penzijních fondů či bank) nevidí dál než k ratingovým agenturám. A místo, aby se soustředily na skutečné riziko dluhopisů při investování, tak se zaměřují jen a pouze na ratingy. A pozor, ty ratingy si emitenti sami objednávají a platí.
Státní dluhopisy jsou většinou za trest
Dlužníkem státních dluhopisů je samozřejmě stát. Nemám sebemenší problém se zadlužením státu, protože bez dluhu by nevznikly žádné dlouhodobější investice, ale je divné, proč plno peněz mizí jen na aktuální spotřebu. Kvalita rozpočtu a schopnost komunikovat případný deficit hrají při rozhodování investorů (a ohodnocování rizika ratingovou agenturou) velkou roli.
Martin Mašát (1977)
 |
Co asi řeknou investoři na české dluhopisy, když jen letos má stát emitovat asi 730 miliard korun, což je o skoro 500 miliard více, než plánoval (a možná to není konec) a jedná se o celou třetinu státního dluhu. Správnou otázkou je, z čeho se tyto dluhy za čas splatí, případně kdo je koupí? O bezrizikovosti se v tuto chvíli dá mluvit jen stěží a nějaký trestný úrokový příplatek si tyto kroky určitě vyžádají.
Naštěstí stát se o levný odbyt dluhopisů stará šalamounským způsobem. Prodává je regulovaným subjektům, i když by je ony samy nikdy nekoupily (třeba kvůli špatně oceněnému riziku a nelikviditě), protože jim to nakazuje zákon, který si stát sám napsal. Chudáci penzisté či střadatelé v bankách, které mají o to nižší výnosy a vyšší poplatky.
A proč vnímáme stát subjektivně jako nejlepšího dlužníka? Protože, když mu dojdou peníze, tak zvýší daně. A to jde docela dlouho, než lidi přestanou pracovat. Vlastně platí ono staré známé, že „dluhy jsou kryté prací českého lidu“.
Deux ex machina - Česká národní banka
S cenou, respektive výnosem státních dluhopisů však v poslední době míchá také Česká národní banka. Do doby neslavných intervencí zajímaly české státní dluhopisy jen pár zasvěcených investorů, ale jakmile jejich cenu skrze korunu centrální banka zlevnila o více než deset procent, vzrostl podíl zahraničních držitelů z 10 na více než 40 procent, kde se drží dodnes.
Porovnejte si, jak spořit na stáří, a vyberte tu nejvýhodnější nabídku. |
Tito investoři samozřejmě vykoupili dluhopisy, určené pro české finanční instituce a rapidně vzrostla jejich cena zcela mimo racionální úroveň. Není bez zajímavosti, že výnos 5letého českého státního dluhopisu od roku 2013 nepokrývá ani inflaci a ani v dalších letech v to nemůžeme doufat. V letech 2015 až 2017 měl dokonce 2letý stání dluhopis záporný výnos, respektive za nakoupené dluhopisy platili investoři úroky zpět státu. Současný výnos 5letého dluhopisu je 0,4 procenta, což je daleko pod inflací, která se potácí kolem tří procent.
Jak jsem se zmínil, podíl zahraničních spekulantů je skoro 40 procent na všech českých státních dluhopisech. Co by se stalo, kdyby se svého podílu chtěli zbavit, jsme zažili krátce v březnu. To se na trhu objevilo pár miliard českých státních dluhopisů a najednou byly ceny o několik procent níže.
Riziko není všechno. Likvidita, to je teprve oříšek
Když už máte „štěstí“ a náhodou vlastníte státní dluhopis, tak důležitá je i jeho obchodovatelnost. Bohužel, nelikvidita trhu dluhopisů, způsobená nevhodnou regulací bank a obchodníků, velkým podílem zahraničních majitelů a nevhodnou skladbou emisí, nedovolí dluhopis ani standardně zpeněžit. Pouze za velké příplatky, které konečné klienty (míněno penzisty, podílníky fondů, akcionáře) stojí klidně miliony korun za každou transakci.
S tím vším bojují dluhopisoví portfolio manažeři. A to jsem se nezmínil o sprostých slovech jako durace, konvexita, swap či MiFID, které jsou jejich denním chlebem.
Jen připomínám, byla zde řeč o státních dluhopisech, kde by si všichni měli uvědomit, že nejsou bez rizika a že jejich výnos ovlivňuje plno interních a externích faktorů. Korporátní dluhopisy, které se nabízí na internetu či přímo investorům, jsou proti státním dluhopisům jako nebe a peklo, tedy spíše jen peklo. Tam nejde jen o riziko, ale často spíše o jistotu nesplacení celé investice. A to kvůli pár procentům navíc. Klientům pak v ruce zbudou jen krásné marketingové materiály, které je stály životní úspory.
