I když by se z pohledu dostupnosti vlastního bydlení, jež se v posledních letech stává čím dál více nedosažitelné, mohlo zdát, že v Česku jde vše od desíti k pěti, není to tak úplně pravda. Byly doby, kdy bylo i hůře. To potvrzují i statistiky Eurostatu.
Z nich vyplývá, že zatímco dnes u rodičů bydlí 46 procent mladých Čechů ve věku 18 až 34 let, před dvaceti lety to bylo 53 procent. Z dlouhodobého pohledu to vypadá na mírné zlepšení. Na druhé straně například takoví mladí Skandinávci podle evropských dat dávají vale rodičům a jdou bydlet do nájmů nebo si pořizují vlastní bydlení už kolem 21. až 22. roku života. V Česku je horní hranice věku osamostatnění 27 let.
Ale ani tady nejde o zcela vypovídající údaj. A třeba ve Španělsku, Itálii nebo Řecku je běžné zůstávat doma u rodičů i po třicítce. Přičemž nově se k těmto zemím nečekaně přiblížilo také Slovensko.
„Někteří mladí lidé v některých profesích – například začínající učitelé – prostě jen těžko ufinancují podnájmy či hypotéky, a proto doma zůstávají déle,“ vysvětluje propad Slovenska v evropském žebříčku osamostatnění mladých lidí psycholožka Kornélie Ďuríková ze slovenské neziskové organizace Liga za duševné zdravie.
Hypotéky |
Zároveň ale zdůrazňuje, že i společné bydlení by mělo mít jasné hranice. To znamená, že dospělí potomci by se měli finančně podílet na společném chodu domácnosti.
„Děti nemohou očekávat, že pomoc rodičů bude automatická a nekonečná. Je třeba si také ujasnit, o jak dlouhé období půjde. A ze strany rodičů pak spíše podporovat mladé lidi v samostatnosti,“ vysvětluje psycholožka.
Podle ní „ideální čas dětí“ pro odchod z domova je vždy individuální, a navíc se to liší podle kulturního rámce každé z evropských zemí. Jedno je podle ní ale docela jisté: „Problém nastává pokaždé, když chce mladý dospělý od rodičů odejít, ale nemá dost financí na hypotéku či podnájem. To může mladé frustrovat, vyvolávat vnitřní napětí na obou stranách a postupně i konflikt v rodině.“
Což podle ní platí jak na Slovensku, tak v Česku a kterékoli jiné zemi, kde ceny nájmů a vlastního bydlení významně převýšily finanční možnosti běžných lidí. Česko je ale i v tomto případě hodně specifické. Na jednu stranu v něm žijí lidé, kteří nemají nic, ale na druhou stranu jsou tady i lidé, kteří drží hned několik nemovitostí často získaných privatizací nebo laciným odkupem od města či obce. Stačilo mít jen takzvaný dekret na byt a hodně příbuzných, kteří – cynicky řečeno – zemřeli v tu správnou dobu.
Byt v Praze stojí už 18 ročních platů, v Berlíně 11. Srovnání nájmů ale překvapí |
Pomoc od rodičů je přirozená, říká finanční poradkyně
To, že se vlastní bydlení stalo pro mnoho mladých lidí nedostupným luxusem, potvrzuje i finanční poradkyně skupiny Partners Dana Chňoupková Míchalová. Poukazuje na praxi, kdy jsou to právě rodiče, kteří, pokud chtějí, aby se jejich dítě osamostatnilo, nemají jinou možnost, než jim pomoci s pořízením vlastního bydlení.
„Podaná ruka rodičů a prarodičů v podobě ručení nemovitostí, někdy i dalšího příjmu, případně finanční injekce pro prokázání potřebných vlastních peněz při sjednávání hypotéky, skutečně dokáže hodně pomoci,“ říká s tím, že v mnoha případech se dnes mladí lidé při získávání hypotéky bez pomoci rodičů a prarodičů docela neobejdou.
Podle jejího osobního názoru je to tak i v pořádku. A říká, že případy, kdy rodiče přišli o střechu nad hlavou, protože ručili svým dětem při pořízení vlastního bydlení na hypotéku svou nemovitostí, jsou ojedinělé. Naopak mnohem častější jsou ty případy, kdy rodina táhla za jeden provaz a úspěšně si vypomohla.
Co se týče role rodičů v této věci, pak razí jednoznačný postoj. Nejen rodiče, ale obecně veřejnost dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří se chovají v oblasti financí odpovědně, a na ty, kteří se chovají nezodpovědně a spolu s tím většinou upřednostňují své vlastní zájmy, hlavně sebe.
„Stále tu máme generace mladých lidí, kteří se akorát osamostatňují. V drtivé většině případů je pro ně vždy větší či menší problém pořídit si vlastní bydlení. No a někteří rodiče jim pomohou postavit se na vlastní nohy. A jiní ne. To ze dvou důvodů, buď si nic nenaspořili a nic nemají. Anebo měli, ale peníze a majetek neudrželi, případně mají za to, že peníze a majetek jsou jenom jejich,“ říká.
Přitom odkazuje k dlouhým letům zavedené praxi v západních vyspělých zemích. V nich se peníze v rodinách zhodnocují. A spolu s majetkem, jenž se spravuje a ideálně i zmnožuje, se předávají z generace na generaci. A točí se o tom i filmy či dokumenty.
Velice pěkně je to například vidět ve filmu o Harry Potterovi, kdy neohrabaný Rubeus Hagrid bere sirotka Harryho do Gringottovy kouzelnické banky, jejíž personál mimochodem připomíná jinou světoznámou anglickou literární postavu, totiž benátského lichváře Shylocka ze Shakespearovy komedie Kupec benátský. „Přece by sis nemyslel, že by ti rodiče nic nenechali,“ říká tam Hagrid Harrymu, když mu ukazuje jemu odkázané jmění po rodičích.
Z jeho slov je jasné, že kdyby Harrymu nic nenechali, šlo by o zjevné selhání. Což odpovídá slovům Dany Chňoupkové Míchalové o tom, že ve vyspělých zemích mají rodiny povědomí o hodnotě majetku, a tak se k němu také staví. Chrání ho a pokud je to možné, předávají ho dál svým potomkům. Stejně tak tomu bylo po dlouhé roky i v Česku, což ale skončilo s nástupem komunismu, který narušil nejednu zavedenou dobrou tradici.
Většina mladých už investuje a bydlení je jejich životní cíl. Dělí se ale do dvou skupin |
Dana Chňoupková Míchalová ale i říká, že mladí lidé by neměli čekat, že se o ně rodiče plně postarají, že jim zařídí vlastní bydlení. Případně by neměli čekat, až zlevní hypotéky nebo klesnou ceny nemovitostí. Protože toho by se také nemuseli dočkat. Sami podle ní musí být aktivní. A pokud jim v jejich úsilí rodiče pomohou, pak jenom dobře.
„Když rodiče nechtějí mít své děti na krku do smrti, měli by na to myslet. Měli by jim pomoci třeba financemi či svou vlastní nemovitostí k dozajištění jejich hypotečního úvěru,“ doplňuje s tím, že pomoci by měl mladým lidem k vlastnímu bydlení i stát.
A to zejména nastavením takových podmínek na nemovitostním trhu, aby fungoval, jak má, ale i zvýhodněnými úvěry. Nutno dodat, že v tomto případě v Česku nefunguje ani jedno. „Úspěch“ digitalizace stavebního řízení není nutné připomínat, stejně jako to, že v posledních letech stát přestal vyplácet zvýhodněné úvěry mladým lidem na vlastní bydlení. Naopak posílil dávky na bydlení, které ročně stojí přes dvacet miliard korun a každoročně je pobírá více lidí.
Zájem o investice nebývale roste. Na co sázejí běžní občané a na co boháči |
Jak to vidí rodiče a jak to vidí děti
Zajímavý průzkum na téma rodiče a děti ve vtahu k pořízení vlastního bydlení zrealizovala pojišťovna Uniqa. A zjištění (ne)překvapují. Rodiče a děti se docela liší v tom, jak by to mělo v rodinách v podpoře získání vlastního bydlení chodit.
Zdražování bydlení není u konce, říká odborník. Na hypotéku dosáhne stále méně lidí |
Z průzkumu vyplynulo, že 56 procent mladých lidí do 35 let si myslí, že by měli rodiče svým dětem bydlení pomoci zajistit. A to třeba finanční pomocí, ručením nemovitostí či přenecháním nemovitosti. Naopak jen 29 procent lidí nad 55 let má za to, že by rodiče měli svým dětem pomoci se zajištěním bydlení.
„Tento rozdíl v očekávání často vytváří mezi rodiči a dospělými dětmi napětí, které není na první pohled vidět. Mladí dospělý totiž často s finanční pomocí rodičů automaticky počítají, zatímco rodiče ji považují spíše za výjimečnou či dobrovolnou,“ říká ředitel pojišťovny Rastislav Havran.
Rozpor v této věci dokumentují i reakce samotných rodičů na výsledky zmíněného průzkumu.
„Tak to si mladí myslí dobře. Dřív to tak bývalo, že staří mladým s bydlením pomáhali. A to je také jeden z důvodů, že se mladým ty děti rodily. Dneska někteří starší peníze projezdili k moři a na mladé ukázali dlouhý nos. Co se pak diví, že nemají vnoučata?“ říká například paní Jája ze Středočeského kraje.
Podle Luboše Šimona rodiče mohou mladým pomoci i jinak než jen finančně. Třeba tak, že jim pomohou s hlídáním dětí, když oni pracují, aby utáhli chod domácnosti a hypotéku.
Ivana Bolfa to vidí takto: „Normální funkční rodina buduje společný majetek. Nevykopává děti na ulici bez peněz. Držím palce všem dětem, kteří mají takové rodiče, jako jsem měla já.“
Jsou tu ale i docela opačné náhledy na věc, například Petr Kulhánek: „Tak jasně. Mladí by museli šetřit a ubrat si od huby. Nechodit furt někam pařit, neobjednávat si jídlo domů, nekupovat si každý rok nový iPhone... Za mě je situace pořád stejná. Platil jsem za nájem přes půl platu a po čtvrt století ho platím stále.“ Anebo Milan Pancner: „Cože…? K smíchu! Od 18 jsou dospělí, musí se starat sami! My se také museli snažit!“
Paní Simona Hrubá celé téma shrnuje takto: „Ano, to je realita dnešního dne. Mě také nedávno zastihl zcela nepřipravenou na toto téma rozhovor s jedním mladíkem, který zcela vážně pronesl, že mladí dneska musí čekat až rodiče umřou, aby se dostali k bytům.“
Z odpovědí je zřejmé, že názory na pomoc rodičů při získání vlastního bydlení se liší. Problém ale není výhradně na straně rodičů, kteří pomoci nechtějí, anebo výhradně dětí, které pomoc žádají. Odpověď na to, v čem je problém, hledejme na realitním trhu i v podpoře státu dostupného bydlení. Obojí má k sobě blíž víc, než si myslíme.
