Slyšíte, co druhý říká? Ověřujete si, že jste správně porozuměli? Věnujete druhému v rozhovoru plnou pozornost? Nebo koukáte průběžně do mobilu a těkáte očima zprava doleva?
Naše pozornost je nejcennějším darem, který můžeme ostatním dát. Když někomu věnujete plnou neposuzující a přijímající pozornost, je v tu chvíli tím jediným, na kom vám záleží. Co může být příjemnějšího?
Emočně empatický rozhovor je základem dobré spolupráce, důvěry a blízkosti. A to jak v pracovním prostředí, tak v osobním životě. Velmi dobré je v něm používat nepředpojaté „čisté“ otázky. Jejich autorem je David Grove. Já osobně je často používám při práci se svými klienty a na přednáškách. Mají obrovskou sílu.
Emočně inteligentní rozhovor má čtyři klíčové části:
1. Naslouchání
Když s vámi začne mluvit někdo z vašich přátel nebo blízkých, zaujměte otevřený a laskavý postoj a dejte mu svůj čas a plnou pozornost. Připomeňte si, že vám na tomto člověku záleží. Pokud zjistíte, že jste pozornost ztratili, jemně ji přiveďte zpět k dané osobě, jako by byla posvátným předmětem meditace.
Pokud je to možné, nemluvte ani neklaďte otázky. To, že vnímáte, můžete potvrdit například výrazem obličeje, přikývnutím hlavy nebo občas řekněte „rozumím“. Pokud řečníkovi dojdou slova, dejte mu prostor pro mlčení, a až promluví, buďte připraveni znovu naslouchat.
2. Parafrázování
Parafrázování v rozhovoru je určitá forma spolupráce. Jednoduše shrnete to, co jste slyšeli. Ale pozor, z mnoha vlastních zkušeností vím, že to může být velmi odlišné od toho, co ten druhý říkal nebo chtěl sdělit. Zvláště pokud jde o emočně nabité téma.
Parafrázování často trénuji s posluchači na svých seminářích. Je fascinující, že pokud jde o důležitou věc, na kterou mají oba účastníci rozhovoru odlišný názor, většinou ani jeden není schopen napoprvé správně zopakovat, co ten druhý řekl.
Často druhého nenechají domluvit, ušklíbají se, skáčou do řeči, a aniž by si odsouhlasili, že slyšeli, co druhý říkal, začnou sdělovat svůj názor. Něco podobného děláme v životě běžně a potom se divíme, proč ve vztazích vzniká tolik nedorozumění.
3. Doptávání se
Slova jsou jako kyblíčky, které každý z nás naplňuje vlastním obsahem. Pokud chceme člověku více porozumět, podnítit ho k nezávislé práci, dát mu prostor pro rozvíjení jeho myšlenek, projevit respekt vůči jeho znalostem a zkušenostem nebo se sami dozvědět o tématu víc, je vhodné používat nepředpojaté otázky.
Autorem těchto mocných otázek je kouč a terapeut David Grove. Já sama jsem se je naučila od vynikající koučky Sue Knight. Všimněte si jejich struktury. Začínají spojkou „A“ a používají parafráze. Pro lepší představu vám uvedu srovnání otázek, které většinou klademe běžně a nepředpojatých otázek.
Radka Loja
|
Kolega vám řekne: „Cítím se divně.“ Běžně většina lidí odpoví něco ve smyslu: „Chápu, že je to asi nepříjemné. Jsi nemocný? Za chvíli to bude dobrý. Je mi to líto. To máš z toho, že …Nebo přestaň si stěžovat!“
Nepředpojaté otázky by mohly vypadat například takto: „A kde se cítíš divně? A jaký druh divného pocitu to je? A je na tom, že se cítíš divně, ještě něco zvláštního? A co se stalo předtím, než ses začal cítit divně? A když se cítíš divně, co bys chtěl, aby se stalo? A odkud ty divné pocity přichází?“
Pokud chcete pochopit sílu nepředpojatých otázek, je potřeba je vyzkoušet. Z mých zkušeností vedou skutečně k hlubokým a zajímavým rozhovorům. Připravte se ale na to, že zatímco běžný rozhovor vám zabere tak zhruba pět minut času, pokud použijte nepředpojaté otázky, může to být klidně i hodina.
4. Sebereflexe
Při rozhovoru je velmi důležitá sebereflexe, vnímání vlastních pocitů a myšlenek. Hlavním důvodem, proč ostatní neposloucháme, bývá to, že se necháváme rozptýlit svými vlastními pocity a myšlenkami. Často v reakci na to, co říká ten druhý, nebo si v duchu připravujeme svoji odpověď.
Dobrým způsobem, jak reagovat na tato vnitřní rozptýlení, je uvědomit si je, přijmout, že tady jsou, a pokusit se je neposuzovat. Pokud je to možné, nechte je odejít.
Sebereflexe je užitečná i pro toho, kdo hovoří. Klaďte v duchu otázky sami sobě: Jaké mám pocity u toho, co říkám? Proč se mi objevují? V čem se mě toto téma osobně dotýká? Pokud chcete, můžete o svých pocitech a nápadech mluvit – nebo je jednoduše přijmout, neposuzovat a nechat být.
Lidé se často ptají, jak můžeme věnovat současně plnou pozornost někomu, kdo mluví, a zároveň sobě? Je to podobné jako periferní vidění. Když se díváte na nějaký předmět, zaměříte na něj centrální vidění, ale vnímáte i okolí, což je periferní vidění.
Podobně můžete zaměřit svoji pozornost na centrální složku – člověka, kterého posloucháte – a zároveň udržovat periferní pozornost u sebe. Je to potřeba natrénovat. Tato schopnost je základem vědomé empatie, která vám může pomoci k efektivnímu vedení lidí a spokojeným osobním vztahům.
