Představme si běžnou partnerskou situaci. Jeden z partnerů přijde pozdě domů. Druhý mu vyčte, že mohl alespoň napsat. Na první pohled banální věc. Mohla by skončit větou „Promiň, příště napíšu“ a život by pokračoval. Namísto toho však přichází odpověď: „Ty mi taky nikdy nepíšeš, když jdeš pozdě.“
A je to. Původní problém právě zmizel a na jeho místo nastoupil problém mnohem závažnější: kdo za co může. „Já ti ale nenapíšu jen výjimečně.“ „Výjimečně? Minulý týden jsi přišla pozdě dvakrát.“ „A ty jsi minulý měsíc…“
Během několika minut už se neřeší pozdní příchod. Řeší se posledních pět let vztahu, tchyně, dovolená v Chorvatsku, zapomenuté narozeniny a možná i to, kdo kdysi špatně vybral restauraci. A především se začíná bojovat o něco, co s původním problémem vlastně příliš nesouvisí: o vítězství.
Chci, aby partner uznal, že mám pravdu? Nebo chci, aby příště napsal, když přijde pozdě? To totiž není totéž. V prvním případě bojuji o vítězství, ve druhém řeším problém.
