„Jestliže máte mít povinnost někoho vyživovat, je důležité, abyste byli schopni vyživovat nejen sami sebe, ale zároveň měli možnost a schopnost vyživovat i jinou osobu. Pokud to nelze po vás požadovat, vyživovací povinnost přechází na jiné povinné osoby,“ říká advokát Petr Kausta z internetové PrávníLinky.cz.
Vyživovací povinnost vzniká uzavřením manželství i mezi manžely a trvá i v případě jejich rozvodu. V jakých případech může rozvedený manžel či manželka požadovat alimenty?
Je třeba rozlišovat dvě situace. V prvém případě jde o situaci, kdy rozvedený manžel není schopen živit se sám a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, a má tedy právo na výživné v přiměřeném rozsahu. Tedy například když pečuje o nezletilé společné dítě, nebo postižené dítě, v době rozvodu je vážně nemocný, nebo je invalidní apod.
Petr Kausta (47)
 |
Pak jde o situaci, kdy se do tří let od rozvodu manželství, může výživného rozvedeného manžela domoci ten manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil a s rozvodem nesouhlasil a kterému byla současně rozvodem způsobena závažná újma. V takovém případě má rozvedený manžel právo na výživné ve stejném rozsahu jako za trvání manželství, tedy aby měli v zásadě stejnou životní úroveň.
Jak se v takovém případě stanoví výše alimentů? A co když se vyživovaný znovu ožení či vdá?
V prvé popsané situaci má bývalý manžel právo na vyživovací povinnost v přiměřeném rozsahu. V druhé situaci se rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla v zásadě stejná. Není tedy možné, aby jeden z manželů „živořil“ a druhý žil v luxusu. Uzavře-li oprávněný rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupí-li do registrovaného partnerství, právo rozvedeného manžela na výživné zanikne.
Co když se ale rozvádějící manžel či manželka nemíní na alimentech domluvit a druhého k rozvodu nutí?
Nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může se ten, který se domnívá, že má právo na výživné, obrátit se na soud. Tedy i rozvedený manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, může podat žalobu, aby vyživovací povinnost stanovil soud. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu.
Má právo na výživné po rozvodu ten, kdo se dopouštěl domácího násilí?
Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné rozvedeného manžela, ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
V jakých dalších případech soud vyživovací povinnost nepřizná?
Soud nemusí žádnou z vyživovacích povinností přiznat, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. Je například nemyslitelné, aby rodič, který se celý život o své dítě nestaral, nebo si sám neplnil vyživovací povinnost, po něm následné požadoval poskytování výživného.
Výživné mohou nyní požadovat i třeba vnuci nebo prarodiče. Může však o alimenty požádat například sestra svého bratra?
Vzájemnou vyživovací povinnost mají mezi sebou všichni potomci vůči svým předkům a všichni předci vůči svým potomkům. Zajímavostí ale je, že vyživovací povinnost mají zákonem danou skutečně pouze příbuzní v linii přímé. Svým sourozencům tedy nejste povinni poskytovat výživné. Zde platí, že vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li tuto povinnost plnit příbuzní bližší.
Ovšem co když vznikne vyživovací povinnost několika příbuzným, například třem vnukům vůči dědečkovi?
Je-li několik povinných, kteří jsou příbuzní v témže stupni, plní každý z nich vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů vůči schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních. Zároveň platí, že právo na výživné přísluší oprávněným, jen pokud ho nutně potřebují. Jedná se tedy jen o zajištění jejich nejnutnějších potřeb, nikoli zachování stejného životní standardu jako mají příbuzní. Pouze pokud vznikne vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, jsou povinni jim poskytnout takzvanou slušnou výživu s ohledem na jejich věk, zdravotní stav či styl života.
Na výživné má nárok také neprovdaná matka, která čeká dítě. Co může požadovat od otce dítěte?
Otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu její výživy po dobu dvou let. Dále má otec dítěte povinnost přispět i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě těchto nákladů vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.
A jak je to s úhradou alimentů a nákladů, které neprovdané matce vzniknou v souvislosti s těhotenstvím a porodem?
Příspěvek na výživu matky má být vyplácen formou pravidelných měsíčních dávek. Úhrada výdajů, které jsou spojené s těhotenstvím a porodem, je jednorázová a otec částku vyplatí po narození dítěte. Na návrh těhotné ženy však může soud uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby potřebnou částku na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl i předem. Právo žádat tuto náhradu výdajů se promlčuje ve třech letech ode dne porodu dítěte.
Rodičovstvím vzniká povinnost děti živit a zajišťovat jejich potřeby. Jaká zde platí základní pravidla?
Vyživovací povinnost rodičů k dětem vzniká zásadně jejich narozením a trvá do té doby, dokud dítě není schopno se samo živit, obvykle tedy zaniká, jakmile dítě začne pracovat nebo pokud uzavře manželství. Není však vyloučeno, aby se tato povinnost i poté znovu obnovila.
Rodiče jsou povinni zabezpečit výživu svých dětí bez ohledu na to, zda spolu žijí, nebo jsou rozvedeni. Platí, že každý z nich má přispívat na výživné svých dětí takovým dílem, který odpovídá jejich možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům. Vyživovací povinnost obou rodičů nemusí být tedy nutně vždy stejná a rovnoměrně rozdělená. Přihlíží se hlavně k tomu, kdo o dítě osobně pečuje, a pokud spolu rodiče žijí, tak i k jejich péči o společnou domácnost. Podmínkou je, aby se dítě podílelo na životní úrovni svých rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
Jak se řeší výživné, když se rozvádějí rodiče, jejichž dítě není plně svéprávné?
V takovém případě manželství nebude rozvedeno, dokud nebude pravomocně rozhodnuto o úpravě poměrů k tomuto dítěti do budoucna. Soud tedy musí nejprve vydat rozhodnutí, kterým upraví rodičovskou odpovědnost po dobu po rozvodu manželství, tedy rozhodne, že jeden rodič získá dítě do své péče a druhý na něj bude platit výživné, nebo rozhodne o střídavé péči. Teprve poté proběhne rozvodové řízení.
Jak postupovat, když se rodiče o alimentech na dítě nedohodnou?
Pokud pečujete o nezletilé, plně nesvéprávné dítě a s druhým rodičem jste se na podílení na péči nedohodli, popřípadě potřebujete výživné zvýšit, podejte návrh na výživné u soudu, v jehož obvodu má vaše dítě bydliště. Za návrh se neplatí soudní poplatek a je k němu třeba doložit všechny skutečnosti osvědčující rozsah potřeby výživného, jako jsou vaše příjmy, veškeré příjmy povinného manžela, obvyklé a zvláštní potřeby dítěte. Pokud povinný rodič doklady o svých příjmech nepředloží, uplatní se nevyvratitelná právní domněnka, že výše příjmu tohoto rodiče činí 25násobek životního minima. Výživné lze žádat až tři roky nazpět od podání návrhu.
Jestliže dítě dosáhne 18 let, má dále nárok na výživné a otec nechce platit, jak řešit tuto situaci?
Co se týče výživného na zletilé dítě, tak tento návrh podává samo zletilé dítě, a to u soudu, v jehož obvodu má povinný rodič bydliště. I zletilé dítě může žádat úhradu výživného až tři roky zpětně.
