O slabosti své vůle lidé většinou vědí. Dokládají to četné průzkumy, které se účastníků ptají na jejich zájem a schopnost změnit své zvyklosti. Lidé v nich zpravidla uvádějí, že by svůj život chtěli v různých ohledech změnit. Co jim však k tomu schází, je nedostatečná vůle.
Většina lidí se však nevzdává, a je přesvědčena, že se jim svou vůli podaří zvýšit. Psychologické výzkumy tuto možnost nevylučují. Nepotvrzují však občasnou představu, že nezdar při dosahování našich cílů je spojen s tím, že jsme na uplatnění své vůle neměli dost času.
Naše vůle bývá totiž nejen slabá, ale navíc se může i poměrně snadno vyčerpat. Platí to tím spíše, že ji vyžaduje i řada poměrně běžných každodenních činností, někdy i těch, u nichž si to plně neuvědomujeme. Řešením proto není uplatňovat svou vůli déle, ale využívat ji jinak.
Co je vůle a proč je důležitá?
Pro vůli existují různá pojmenování: odhodlání, sebeovládání, sebekázeň, sebekontrola či vlastní disciplína. Psychologové ji většinou definují jako schopnost oddálit krátkodobé pokušení vykonávat příjemné činnosti či uspokojovat potřeby, které nejsou důležité nebo nám dokonce škodí. Příkladem je schopnost odolat pokušení nalít si další skleničku alkoholu, když víme, že nám již zdravotně či jinak nesvědčí.
Jan Urban (1953)
|
Vůle však neovlivňuje jen naše chování. Stejně důležitá je i pro potlačení nejrůznějších vnitřních či vnějších rušivých vlivů, bránících naší koncentraci. Nedokážeme-li se na svou práci soustředit, například proto, že máme trvalou potřebu brouzdat po internetu, pak v ní většinou ničeho významnějšího nedosáhneme.
Psychologie má však s vůlí i určité problémy. Zatímco starší psychologické učebnice ji většinou zařazovaly mezi lidské schopnosti či předpoklady, ty novější se jí občas trochu obávají. Někdy i proto, aby si nezadali s představou, že je projevem lidské duše, schopné poradit si s nástrahami těla. Často ji proto obcházejí a vysvětlují spíše jako naučenou schopnost motivovat sebe sama, nebo měnit své zvyklosti.
Bez ohledu na to, jak vůli chápeme, je navýsost důležitá. Většinou jde o schopnost, která je poměrně trvalá. Výzkumy ukázaly, že lidé s vysokou vůlí, provází tato schopnost již od dětství. Mnohdy totiž souvisí s odpovědností, která bývá výsledkem výchovy.
Osoby s vyšší vůlí ve škole lépe prospívají (a to i ve srovnání s osobami s vyšším IQ) a v dospělosti se těší lepšímu fyzickému i duševnímu zdravím. Trpí menším sklonem propadat nejrůznějším nezdravým návykům, bývají profesně úspěšnější, finančně lépe zajištění, sebevědomější a přizpůsobivější, a mívají i lepší vztahy se svým okolím. Často se z nich stávají přirození vůdci, což pochopitelně neznamená, že by své okolí vždy vedli tím správným směrem.
Pokus s ředkvičkami
Většina lidských schopností, duševních i fyzických, s jejich využíváním roste. Dochází k tomu víceméně automaticky, často bez našeho vědomí. Důvodem je, že činnost, kterou provádíme, podporuje či rozvíjí orgán, který ji má v těle na starost. Příkladem je uvažování. Pokud uvažujeme častěji, vznikají v našem mozku nová nervová spojení, která naše další uvažování zlepšují.
Pro vůli to však neplatí: samotným používáním ji většinou nijak nezvyšujeme. Z krátkodobého hlediska si naše schopnost odolávat nejrůznějším pokušením, bez ohledu na to, jak silnou vůlí máme, navíc vybírá svou daň. Vyjádřeno jinak, nadměrným používáním se naše vůle může poměrně brzy unavit. Jde o problém označovaný jako vyčerpání vůle či dokonce svého ega.
Ve studii, která na tento problém upozornila, byly subjekty přivedeny do místnosti plné čerstvě upečených sušenek. Na stole před nimi byla však vedle sušenek i miska s ředkvičkami. Někteří testovaní byli vyzváni, aby sušenky ochutnali, jiní byli naopak požádáni o to, aby ještě před tím ochutnali ředkvičky. Poté dostaly obě skupiny za úkol vyřešit hádanku, která nebyla úplně jednoduchá a její řešení vyžadovalo určité soustředění.
Pokus zjistil, že lidé, které výzkum nutil, aby lákavým sušenkám určitou chvíli odolávali, vzdali hádanku dříve, než ti, kteří k tomu nuceni nebyli. Jejich vůle, vyčerpaná snahou čelit pokušení, jim již k vyřešení úkolu nestačila.
Jak s vůlí hospodařit
Na první pohled by se mohlo zdát, že výše uvedená situace je svou povahou umělá a v praxi se příliš nevyskytuje. Pravdou je však opak: situace podobné této bývají časté. Patří k nim řada opakovaných sociálních úkolů či situací, jejichž úspěšnost si vyžaduje silnou sebekontrolu.
Příkladem je potřeba diplomatického jednání s rozhořčeným kolegou či úkol přesvědčit určité nepřátelské publikum. Obě situace vyžadují vůli či sebekontrolu, a lidé, kteří jim jsou často vystaveni, mohou svou vůli poměrně snadno a rychle vyčerpat.
Když víme, že tyto situace nastanou, nebo jsou dokonce pravidelnou součástí našeho života, měli bychom se svou vůlí šetřit. Tedy využívat ji především tam, kde je jí zapotřebí nejvíc, a zbytečně s ní neplýtvat, například tím, že se budeme zbytečně pohybovat v prostředí, které si ji vyžaduje. Nesvědčí-li nám sladké, pomůžeme své vůli tím, že se budeme vyhýbat cukrárnám, a když víme, že náš rozpočet je napjatý a zásoby naší vůle téměř na dně, neměli bychom se možná kolem určitých obchodů pohybovat vůbec.
Důvod, proč jsou někteří lidé chudší, nespočívá zpravidla (jen) v tom, že by síla jejich vůle byla slabší. Vězí spíše v tom, že téměř každé jejich nákupní rozhodnutí je zatěžkáno vysokými požadavky na sebekontrolu, a zásoby jejich vůle se tak ve srovnání s bohatšími mohou vyčerpat daleko rychleji.
Hospodaření s vlastní vůlí je o to důležitější, že lidé, jejichž vůle je pod silným tlakem, trpí často i sníženou schopností uvažování. Ukázaly to experimenty, které poukázaly i na fyziologický základ této skutečnosti: lidské mozky vyžadující stálý přísun krevního cukru spotřebovávají totiž na uplatnění silné vůle či vysokého sebeovládání potřebnou krevní glukózu rychleji, než je možné ji doplnit.
Význam osobních postojů a přesvědčení
Sklon k rychlému vyčerpání své vůle můžeme v jisté míře potlačit. Důležitou úlohu při jejím udržení hrají totiž naše postoje a přesvědčení.
Když víme, že některé úkoly plníme jen s krajním vynaložením vůle (většinou proto, že jejich významu příliš nevěříme), pomůže nám, pokud se s nimi alespoň trochu ztotožníme. Tedy nalezneme v nich něco, co je důležité, čím nám mohou osobně pomoci a co se jejich vykonáním například naučíme. Úkoly, které si vezmeme za své – ve srovnání s těmi, ke kterým se musíme nutit – naši vůli totiž tolik nevyčerpávají.
Totéž se týká situací, kdy jediným důvodem, proč určité činnosti vykonáváme, je snaha se někomu zalíbit či zavděčit. Dokážeme-li svůj postoj k těmto činnostem změnit, a chápat je jako činnosti, vycházející z našeho přesvědčení, stávající se jejich nároky na naši vůli nižší.
K rychlejšímu doplnění vyčerpané vůle nám pomáhá i dobrá nálada. Ukázaly to pokusy s lidmi držícími dietu ve snaze zhubnout. Jejich vůle dodržovat její pravidla byla totiž v situaci, kdy měli lepší náladu, vyšší, a někdy jim k tomu stačilo jen shlédnout dobrou komedii. Svou náladu však máme v jisté míře pod kontrolou. K jejímu zlepšení často postačí jistá míra autosugesce, spočívající například v tom, že si vybavíme určité příjemné události, uvědomíme, co příjemného nás v nejbližší době čeká, nebo čeho jsme již dosáhli.
Jak svou vůli posílit
Vůle a motivace jsou dvě různé věci. Svou vůlí totiž se svou motivací velmi často bojujeme, a snažíme se jí potlačit. Motivace, založená na emocích, bývá však ve srovnání s rozumovou vůlí silnější.
Určitá principy, na kterých motivace spočívá, můžeme však pro posílení vůle použít. Naše motivace, a zpravidla i vůle, souvisí totiž se dvěma okolnostmi.
Tou prvou jsou naše cíle, především to, jak konkrétní a přitažlivé jsou. Jednou ze zvyklostí, podporujících naši vůli, je tak zvyk si své důležité cíle pravidelně a jasně stanovovat, a formulovat je tak, aby vyznívaly jako velmi žádoucí. Vůle, potřebná k jejich dosažení, v důsledku toho klesne.
Druhou a stejně významnou okolností je pak zvyk převádět své cíle do konkrétních, a často i snadno dosažitelných kroků, a plnění těchto kroků nejen sledovat, ale i s povděkem kvitovat.
Ani jedna z těchto zvyklostí nám ale nezaručí, že při dosahování svých cílů budeme schopni vzdorovat podnětům, které nás od nich odpoutávají. Naši vůli nenahradí, její potřebu však trochu sníží.
