V mládí člověk vstával ze židle rychle, do schodů běhal a nevěděl, co je pálení žáhy. Ve třetí třetině života však občas, vstane-li příliš rychle, na okamžik spatří Ježíše, nebo si to alespoň myslí. Přesto to všechno to však není důvod přestat žít. Jen je třeba některé věci dělat poněkud jinak.
Vstávání ze židle a chůze po schodech jako projekt
Mládí má jednu nepříjemnou vlastnost, která však léty mizí. Člověk si myslí, že jeho tělo bude fungovat pořád stejně. Vstane z postele, vyskočí z auta, vyjde schody, otočí hlavu, natáhne se pro něco do horní police, a tělo poslušně vykoná, co se po něm žádá. Později se situace trochu mění.
Ve třetí třetině života se totiž mezi mozkem a tělem začne v těchto situacích odehrávat zajímavá debata. Mozek: „Vstáváme.“ Tělo: „Počkej.“ Mozek: „Proč?“ Tělo: „Ještě si to musím rozmyslet.“ Jedním z nejzajímavějších okamžiků je přitom právě rychlé postavení ze židle. Člověk se sice zvedne téměř stejně jako před čtyřiceti lety – jenže pak se svět najednou podivně nakloní, před očima se objeví hvězdičky a člověk si říká, jestli už náhodou nenastala ta chvíle. A někdy má dokonce pocit, že na konci chodby spatřil kůry andělské.
Jan Urban
|
Pak se to však opět srovná. „Tak nic,“ pomyslí si člověk. „Ještě mě tam nechtějí.“ A opatrně si zase sedne a pochopí, že šlo jen o krátkodobý výpadek krevního tlaku.
Něco podobného, ale ještě složitějšího, probíhá při chůzi po schodech. Ve dvaceti jste po schodech běhali, ve třiceti po nich chodili, ve čtyřiceti začali používat výtah, protože jste byli zaneprázdnění. V padesáti jste možná proto, že už se vám nechtělo se zbytečně namáhat. V šedesáti či sedmdesáti však člověk začne schody nejprve studovat. Kolik jich je? Je tam zábradlí? Je mezi patry místo, kde se dá případně zastavit?
Zajímavé je, že člověk se přitom psychicky stále cítí zhruba stejně starý. V hlavě má pořád toho třicetiletého chlapa, který dokázal večer vypít několik piv, spát čtyři hodiny a druhý den ráno normálně fungovat. Jen tělo si toho nějak nevšimlo. Po několika desetiletích začíná mít vlastní názor.
Spánek jako noční konference
Mladší věk poskytuje jeden neuvěřitelný luxus: člověk může spát. Usne. Probudí se. Hotovo. Ve třetí třetině života se i spánek stává projektem.
Večer přemýšlíte, jestli jste dnes dost chodili, jestli jste nejedli příliš pozdě, jestli jste nepili moc kávy, jestli bude v ložnici správná teplota a jestli vás v noci nebude bolet to, co vás přes den ještě nebolelo.
Pak konečně usnete. Ve dvě ráno se probudíte. Proč? Nevíte. Mozek zřejmě svolal noční poradu. „Tak co budeme řešit?“ A protože není nic naléhavého, začne řešit všechno. Starou hádku z roku 1987. Jestli jste kdysi neměli koupit jiné auto. Co jste vlastně řekli jednomu člověku před třiceti lety. A proč jste tehdy vůbec udělali takovou hloupost. Ve tři ráno máte pocit, že jste právě pochopili smysl života. V šest ráno už si nepamatujete nic.
Proč rádi věříme, že každý dostává, co si zaslouží a proč to bývá nebezpečný omyl |
Paměť a nová neverbální komunikace
S věkem se mění i paměť. Dokážete si přesně vybavit, co vám řekl učitel v sedmé třídě. Ale nemůžete si vzpomenout, proč jste před pěti minutami přišli do kuchyně. To není zapomínání. To je selektivní archivace. Mozek vám tím vlastně říká: „Tuhle informaci nepotřebujete.“ „Ale já jsem právě šel pro brýle!“ „Ano. A kde jsou?“ „Nevím.“ „Tak vidíte.“
Nejhorší je, když hledáte něco, co máte v ruce. To už není zapomínání. To je spolupráce několika institucí. Oči tvrdí, že nic nevidí. Mozek tvrdí, že předmět musí být někde jinde. A ruka mlčí, protože ví své.
Dalším znakem třetí třetiny života je neverbální doprovod některých operací. Dříve jste si sedli na židli. Nic. Dnes si sednete a něco v koleni udělá: křup. Vstanete: křup. Otočíte se: křup. Někdy máte pocit, že nejdete po bytě, ale startujete starý automobil.
Člověk si začne zvuků svého těla všímat. A také je začne před ostatními vysvětlovat. „To nebylo koleno. To bylo jenom křeslo.“ Nikdo se neptal. Ale je důležité zachovat společenskou důstojnost.
Vztah jako lék na nervy: Funguje skvěle, pokud mu tedy zrovna nevypršela záruka |
Nová odbornost: expert na pohodlí
V mládí jste chtěli dobrodružství. Stan, spacák, batoh, dlouhá cesta autem, noc někde v horách. Dnes stále milujete dobrodružství. Jen by hotel měl mít výtah. A koupelna sprchový kout. A postel by neměla být příliš měkká. A bylo by příjemné, kdyby restaurace nebyla v kopci.
Člověk se tak nutně nestává méně dobrodružným. Jen začíná dobrodružství posuzovat podle jiných parametrů, například kvality matrace. A když vám někdo nabídne pokoj ve čtvrtém patře bez výtahu, vaše první otázka už není: „Jaký je výhled?“ Ale: „A kufr tam vynesete vy?“
Moderní svět je však k nám v tomto ohledu velmi laskavý. Máme chytré hodinky, které nám každé ráno oznámí, že jsme špatně spali. Mobil nám připomene, že máme chodit. Aplikace nás informuje, kolik jsme ušli. Váha nám sdělí, kolik vážíme. Tlakoměr nám sdělí, jak na tom jsme. A zdravotní aplikace nám nakonec nabídne graf, ze kterého je patrné, že bychom měli být dávno mrtví. Přesto se člověk každé ráno probudí a jde dál. Což je možná největší vítězství nad technikou.
Víte, proč má lidský mozek sklon k pesimismu a obavám? Odhalte past negativního myšlení |
Sluch jako nástroj
Jednou z výhod třetí třetiny života je však postupná ztráta sluchu. Člověk si jí samozřejmě dlouho nechce připustit. „Co jsi říkala?“ „Nic.“ „Aha.“ Za chvíli: „Co jsi říkala?“ „Říkala jsem, jestli chceš kávu.“ „Ne, děkuju.“ „Já jsem se tě ptala, jestli chceš kávu.“ „Ano.“ „Tak chceš?“ „Ne.“ „Tak proč jsi předtím říkal ano?“
V této fázi už člověk začíná tušit, že problém nebude pouze v akustice místnosti. Pozoruhodné je, že člověk ve třetí třetině života neslyší především tehdy, když mluví manželka. Naopak televizi slyší naprosto dokonale. A když z vedlejšího pokoje někdo potichu řekne „večeře“, sluch se záhadně vrátí do parametrů mládí.
Manželka má pro tuto zvláštní poruchu jednoduché vysvětlení: „Ty neslyšíš jen to, co nechceš slyšet.“ Člověk samozřejmě protestuje. „Já mám opravdu horší sluch.“ „Ano,“ říká manželka. „To už jsem pochopila před deseti lety.“ Ztráta sluchu je zkrátka další důkaz, že třetí třetina života není jen biologické stárnutí. Je to také období, kdy se člověk musí naučit velmi pečlivě rozlišovat mezi tím, co skutečně neslyší, a tím, co slyšet nechce.
Když už nemusíme mít všechno
Na třetí třetině života je i zajímavé něco dalšího. Člověk postupně zjistí, že už nemusí všechno. Nemusí někomu dokazovat, že má pravdu. Nemusí mít poslední slovo. Nemusí být všude. Nemusí si koupit všechno, co se mu líbí, nebo co mají ostatní. A nemusí dokonce ani vypadat mladší, než je.
I to je jedna z výhod věku. V mládí se člověk často snaží život získat. Později se učí život používat. Najednou může být docela příjemné sedět na zahradě, číst knihu, jít na procházku, která nikam nevede, nebo si dát kávu a půl hodiny se dívat z okna. Dříve by nám to totiž připadalo jako ztráta času. Ve vyšším věku můžeme konečně pochopit, že některé chvíle nejsou ztracené jen proto, že jsme při nich nic nevyprodukovali.
Ve třetí třetině života začnete také jinak vnímat čas. Rok už není začátek něčeho nekonečného. Je to další rok. Další léto. Další Vánoce. Není to zrovna veselá matematika, ale právě proto může být třetí třetina života svobodnější. Víte-li, že času není nekonečně, některé věci přestanou být důležité. A jiné naopak cenu získají. Telefonát člověku, kterého máte rádi, výlet, který jste dlouho odkládali, kniha, kterou chcete napsat, či káva s někým, s kým je vám dobře.
Nebo obyčejné ráno, kdy vstanete z postele, svět se trochu zatočí, vy chvíli čekáte, zda se vám opět zjeví Ježíš, a nakonec zjistíte, že jste stále tady. Takže se oblečete. Uděláte si kávu. A jdete dál. Možná trochu pomaleji, s menším počtem vlasů a větším počtem léků. Ale pořád dál. Protože třetí třetina života je pořád život.
Jen už člověk konečně začíná vědět, co stojí za to, a co může klidně nechat být. A pokud se mu při tom občas ozve koleno, zatočí hlava nebo nemůže najít brýle, které má právě na nose, není třeba panikařit. Je to jen další důkaz, že organismus stále pracuje. Jen už se na něm poněkud podepsala délka provozu.
Jsou i změny, kterých si člověk sám dlouho nevšimne. Nejsou na rentgenu ani před zrcadlem, ale možná v trochu pomalejším rozhodování, nebo v tom, že některé věci začneme vidět trochu jinak. Často si jich dříve všimnou lidé kolem nás, a je dobré jejich upozornění občas vyslechnout. Z každého zapomenutého jména však není třeba dělat začátek konce.
