Nástroje naší mysli, které nás chrání nás před stresem, označil Sigmund Freud jako obranné mechanismy. Lze je chápat jako pojistky, kterými nás naše mysl brání před psychickou zátěží, jako jsou například vzpomínky na traumatické zážitky, nepříjemné emoce, pocity viny nebo ztráta sebeúcty.
Freud spolu se svou dcerou Annou odhalil několik takových mechanismů. O většině z nich předpokládal, že působí nevědomě, aniž bychom je sami záměrně vyvolávali. Pro lidi kolem nás však viditelné bývají. Pokud je využíváme příliš často, můžeme u svého okolí ztrácet důvěryhodnost. V některých případech můžeme dokonce působit dojmem, že jsme ztratili zdravý rozum.
Nejčastější obranné mechanismy
Obranných mechanismů, chránících nás před skutečnostmi, se kterými se nedokážeme vyrovnat přímo, zná psychologie více než deset.
K nejčastějším patří potlačení či vytěsnění, kdy své nepříjemné myšlenky, pocity, touhy či fantazie zasouváme do svého podvědomí. A to s jediným cílem, abychom tyto stresory neměli na očích.
Známá je i racionalizace, kdy si své jednání nejrůznějšími zástupnými důvody zdůvodňujeme a ospravedlňujeme.
Jan Urban
|
Další je projekce. Ta spočítá v tendenci, kdy připisujeme své vlastní, nepříliš ušlechtilé myšlenky nebo projevy jiným. Obranným mechanismem je sublimace, kdy své nepříjemné a potlačované emoce či sklony přesměrujeme do jiné, společensky přijatelné oblasti.
Regrese je sklonem řešit stresovou situaci způsobem blízkým tomu, jak na ní reagují děti, například hledáním bezpečí u rodičů. Přenos se projevuje tendencí přenášet své emoce, například zlost, na jiné, především ty, z jejichž strany nám nehrozí nebezpečí. Příkladem je situace, kdy na kritiku šéfa reagujeme tím, že vynadáme manželce.
K složitějším, byť častým obranným mechanismům patří takzvaná tvorba reakce. Spočívá v tom, že se snažíme sami sobě dokázat, že nejsme pod vlivem emocí, kterých se obáváme nebo které si nechceme připustit. Příkladem je situace, kdy nás určitý člověk přitahuje. To se ale sami před sebou snažíme skrýt tím, že se k němu chováme lhostejně či odměřeně.
Mechanismy prospěšné i škodlivé
Obranné mechanismy mohou být prospěšné, ať již dočasně nebo trvale, především proto, že nás chrání před nepříznivými emocemi. Pozitivním obranným mechanismem je především sublimace, která se může stát účinným způsobem, jak zvládat agresivní sklony. Příkladem je zvyk vybíjet svůj vztek intenzivním cvičením. Známé jsou i příklady lidí, kteří své společensky nežádoucí impulzy „vybili“ tím, že je uplatnili v umění.
K nejméně prospěšným obranným mechanismům patří naopak tzv. popírání. Jeho projevem je neochota přiznat si zjevný fakt, často i zcela nepopiratelnou skutečnost. Dochází k němu v situaci, kdy daná skutečnost je pro nás z nejrůznějších důvodů nepříjemná či mentálně znepokojující, a její existenci proto odmítáme. Buď tak, že ji ignorujeme a tváříme se, že neexistuje. Nebo ji připouštíme, ale její význam bagatelizujeme.
Symptomy a příklady popírání
Popírání se nemusí vztahovat jen k tomu, co se stalo, ale může se týkat i toho, co se právě děje. Skutečností, kterou si odmítáme přiznat, mohou být přitom i naše myšlenky, pocity nebo vzpomínky.
K typickým symptomům popírání patří například situace, kdy popřeme určitý problém, odmítáme o něm mluvit, vyhýbáme se úvahám, jak problém řešit a ignorujeme rady druhých, jak se s ním vypořádat. Příkladem je manžel, který odmítá připustit zjevnou nevěru své ženy, či student, který „nevidí“ svou očividnou nepřipravenost na zkoušku.
Častým příkladem popírání je sklon lidí, kteří odmítají, že trpí závislostí na drogách, alkoholu, nakupování apod. Popírání svého problému mohou přitom podporovat nejrůznějšími argumenty, například: „Všichni mí přátelé pijí víc než já“, „Jsem příliš úspěšný na to, abych měl problém s pitím“ nebo „Piji jen tehdy, když…“
Jak vycházet s „úspěšnými psychopaty“ a podle čeho je rozpoznat |
K příkladům popření patří i situace, kdy poté, co někomu ublížíme, odmítáme připustit, že k tomu došlo. Nebo hledáme způsob, jak z vlastního jednání obvinit druhé, například slovy: „Nikdy bych něco takového neudělal, kdyby se tak ostatní nechovali ke mně!“ Popírání je v tomto případě spojeno s projekcí: svou vinu přesouváme na člověka, kterému jsme ublížili.
Častým předmětem popírání jsou i vědecká fakta. „Argumenty“ těch, kteří je odmítají, sahají většinou od konspiračních teorií, odkazů na falešné znalce, žádosti o dodání „důkazů“, které nic nedokazují, až po falešné analogie či logické omyly.
Proč k popírání dochází
Popírání používá řada lidí téměř běžně, nejčastěji proto, aby se vyhnuli konfrontaci s určitou bolestivou skutečností. Častým důvodem popírání je však i to, že určitá skutečnost je v rozporu s naší vírou, přesvědčením či viděním světa, nebo že není v souladu s tím, jak vnímáme sami sebe. Člověk, který věří, že stáří Země je takové, jaké vyplývá z Bible, může její skutečné stáří odmítat i tehdy, když má důkazy takřka před očima.
Závislí můžeme být i na konspiračním vidění světa, varuje odborník |
Podobný je případ lidí odmítajících připustit existenci určitých dějinných událostí, či těch, kdo odmítají připustit skutečné příčiny určitých jevů, a připisují je důvodům, které jim lépe vyhovují. Nebezpečné popírání může být i „ekonomické“. Dochází k němu tehdy, kdy popíráme skutečnost, která není v našem finančním zájmu.
Časté je popírání i v případech, kdy člověk odmítá připustit, že se něčeho dopustil, případně je za něco odpovědný.
Nebezpečí, které z popírání plyne
Popírání nás někdy může před určitou úzkostí nebo nepříjemností krátkodobě bránit. Když je třeba vyrovnat se s něčím bolestným, může nám k tomu poskytnout potřebný čas.
Příkladem dočasného, v zásadě pozitivního popírání, je způsob, jak lidé často reagují na požadavky změn. Jde o známý proces, kdy prvou reakcí, kterou v nás potřeba změny vyvolává, je její odmítnutí. Poté zpravidla následují fáze obav a pasivity, které po čase ustoupí ochotě o změně vyjednávat, změnu připouštět nebo v ní dokonce vidět určitou příležitost.
Jako dlouhodobá strategie řešení, založená na sebeklamu, je však popírání téměř vždy škodlivé. Neochota připustit, jak se věci mají, nám totiž brání se jim přizpůsobit, nebo jim čelit. Namísto řešení problémů nás tak často vede k tomu, že ve svém (auto)destruktivním chování pokračujeme. Stres, kterého nás popírání na čas zbavilo, se tak naopak časem zvyšuje.
Příkladů, kdy je popírání velmi škodlivé, je řada:
- Pokud přes zjevné symptomy odmítáme připustit, že bychom se měli léčit, protože tyto symptomy považujeme za náhodné nebo dočasné, může být na účinnou léčbu nemoci pozdě.
- Pokud si odmítáme přiznat, že naše pracovní výkonnost není taková, jaká by být měla být, může se stát, že k jejímu zvýšení již nedostaneme příležitost.
- Když si odmítáme přiznat konflikty ve vztazích s našimi nejbližšími, vystavujeme se riziku, že se budou dále zhoršovat.
- Pokud odmítáme vidět skutečné příčiny určitých společenských problémů, můžeme se při jejich řešení spoléhat na lidi, kteří je dále zhoršují.
Jak se s popíráním vypořádat
Popírání není nic mimořádného: představuje poměrně běžný způsob, jak se dočasně vyrovnat se stresovou situací. Popírání určitých faktů je projevem mechanismu, kterým nás naše mysl brání před nepříjemnou nebo znepokojivou skutečností.
Pokud je však popírání časté a trvalé, je namístě uvědomit si, že dlouhodobější popírání určitých skutečností nám k řešení našich problémů nijak nepomáhá. Pomocí několika kroků však můžeme popírání překonat:
- Prvým je identifikovat pocity, myšlenky či představy, kterých se obáváme, a zamyslet se nad tím, zda nemáme sklon je popírat.
- Poté bychom si měli uvědomit, že obava z nich může být zbytečná, mimo jiné proto, že mnohé z nich mohou být zkreslené. Své úvahy můžeme podpořit představou, co nejhoršího by se nám připuštěním určitých skutečností mohlo stát, a jaké důsledky může naopak mít, když budeme v jejich popírání pokračovat.
- Když si nejsme objektivitou svého pohledu jisti, můžeme si o něm promluvit s někým blízkým. Ne však s někým, kdo problémem popírání trpí též.
- Když jsme svědky, že popíráním trpí někdo z našeho okolí, měli bychom se pokusit s ním jeho problém probrat. Postupovat je však třeba pomalu a opatrně, abychom jeho sklon k popírání nezvýšili. Tlak na překonání sklonu k popírání totiž může vést k tomu, že mu daný člověk propadne ještě více.
