Základní charakteristikou desítek, či spíše stovek konspiračních teorií, které se v historii vyskytly, je, že události, o kterých hovoří, vysvětlují jako utajená spiknutí určitých, zpravidla zákulisních skupin. Cílem těchto skupin je získat určitý vliv či prospěch, zpravidla na úkor ostatních. Často jde dokonce o snahu posílit či uchvátit politickou nebo ekonomickou moc, kontrolovat jednotlivce, změnit zavedené pořádky či utajit určité tajemství.
Konspirační vysvětlení bývá v rozporu s tím, k čemu dospívá věda, ale i běžné kritické uvažování. Většinou je v rozporu i s tím, čemu věří většina. Jeho výhodou však bývá, že vzhledem ke své fantasknosti je jen obtížně vyvratitelné. Často i proto, že „pracuje“ s událostmi, které se nestaly, či s lidmi, kteří neexistují.
Některé konspirační teorie jsou z tohoto důvodu letité. Patří k nim například ta, která varuje před očkováním. Žije, navzdory faktům, od sklonku 18. století, a rozšiřuje představu o státem podporovaném spiknutí farmaceutických firem, jež v úsilí o zisk poškozuje ty, kteří se očkovat nechají.
Paradoxy konspiračních teorií
Paradoxem spikleneckých teorií bývá, že skutečnými konspirátory jsou většinou ti, kteří je s určitým záměrem tvoří a dále rozšiřují. Někdy i jako součást snahy oslabit určitého protivníka. Prezentují se jako zachránci lidu, jako ti, kdo jsou schopni v důsledku svého nezávislého uvažování prohlédnout nebezpečná spiknutí a upozornit na hrozby, jež z nich plynou.
Jejich teorie však mnohdy padají na úrodnou půdu a velká část lidí, kteří je šíří dále, jim z nejrůznějších důvodů skutečně věří. K okolnostem, které jim nahrávají, patří situace, v nichž se lidé cítí nejistí, ohrožení nebo dokonce bezmocní, nebo mají pocit, že nad svým životem nebo okolím ztrácejí kontrolu. Dokázaly to experimenty, které zjistily, že když se podaří u lidí zvýšit pocit kontroly nad jejich okolím, jejich sklon věřit spikleneckým teoriím klesá.
Tyto pocity však nemusejí být vždy odrazem skutečného stavu. Vyšší sklon věřit konspiračním teoriím mají totiž i lidé, pro které je zvýšená potřeba jistoty jedním z důležitých povahových rysů.
I víra v konspirační teorie se navíc často opírá o určitý paradox. Sklon věřit jim je totiž, jak ukázaly průzkumy, vyšší u těch, kteří se k určitým konspiracím občas sami uchylují, nebo se účasti na nich nebrání. Jejich víra v konspirace vychází tak, alespoň částečně, ze sklonu „promítat“ do motivací či jednání druhých jednání vlastní.
Hlavní důvody, jež vedou určité lidi k víře ve spiklenecké teorie a k jejich rozšiřování, jsou tři. Souvisejí se vzděláním, způsobem uvažování a určitými psychickými vlastnostmi, především jejich sebehodnocením.
Důvod Bariéry vzdělání
Víra v konspirační teorie je spojena se vzděláním. Věci či děje, které nás obklopují, jsou často složité. Úrodnou půdou spikleneckých teorií je tak často fakt, že lidé světu kolem sebe zcela nerozumějí. Ve snaze porozumět mu se tak občas chytají vysvětlení, jejichž „předností“ je jednoduchost. Jedno z nejjednodušších vysvětlení určitých jevů bývá přitom to, že za nimi „někdo“ stojí.
Jan Urban (1953)
 |
Důvodem konspiračního uvažování však nemusí být jen nedostatek vzdělání. Svou roli často hraje i přílišná odborná specializace.
Vzdělaní, avšak vysoce specializovaní lidé, mohou mít občas tendenci předpokládat, že stejně dobře, jako své specializaci, rozumí i oblastem dalším. V oblasti, kterou znají, by spiklenecké teorii pravděpodobně neuvěřili. V dalších oblastech se jim však již někdy neubrání.
Příkladem je ekonomické vzdělání, které (většinou) brání věřit tomu, že globální ekonomiku lze „spiklenecky řídit“ z jednoho centra. „Technicky“ je to totiž, vzhledem k povaze ekonomických dějů, stejně nemožné, jako řídit počasí. I vzdělaní lidé specializovaní v jiné oblasti si však již nemožností něčeho takového nemusí být jistí. A naopak, i vzdělaný ekonom může občas šířit teorie o tom, že globální oteplování je „spiknutí levičáků“.
Důvod Zkreslené uvažování
Víra v konspirační teorie nemusí souviset jen se vzděláním. Svou roli hrají i individuální psychické faktory. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že lidé, kteří těmto teoriím věří, jsou většinou přesvědčeni o více konspiračních teorií.
Častou příčinou bývá zkreslené uvažování. Jde o uvažování, jež spojuje okolnosti, které spolu nijak nesouvisejí. Nebo uvažování, které hledá spojení tam, kde ve skutečnosti žádná spojení nejsou. Na rozdíl od snahy hledat jednoduchá řešení je jeho důsledkem spíše sklon hledat vysvětlení velmi složitá.
Ve vážnějších případech může jít o psychickou poruchu. V jednodušších, a velmi častých situacích, jde však jen o přirozený sklon či potřebu interpretovat vzájemně nesouvislé události tak, jako by ve svém celku měly určitý význam či smysl.
Lidé s tímto sklonem nejsou ochotni přijmout, že určité jevy mohou být nezávislé. Tedy že mohou vzniknout jen kvůli náhodné shodě okolností. V jejich souběhu vidí určitý důvod. Příkladem je sklon gamblerů chápat řadu zcela náhodných čísel jako určitou strukturu, do níž lze proniknout a její pokračování předvídat.
Pro tyto lidi je často obtížné chápat i to, že určité jevy nejsou namířeny vůči nim. Tedy že jde o události, které se občas dějí každému, a není v nich nic osobního.
Od sklonu vidět souvislosti tam, kde nejsou, není daleko k tendenci za nimi vidět spiknutí. Stoupenci konspiračních teorií, cítící trvalé ohrožení, tak mohou občas balancovat na hraně stihomamu. Někdy jsou však jen lidmi, kteří svět vidí poněkud jinak, možná i kreativněji. Ke své škodě vidí však vztahy, často i příčinné nebo osobní souvislosti, i tam, kde nejsou.
Ověřily to psychologické experimenty, které ukázaly, že lidé s vyšší tendencí věřit konspiracím se od ostatních liší tím, že na listech papíru s náhodně rozesetými body, vidí určité obrazce či jevy, které se na nich nevyskytují.
Důvod Motivované myšlení
K udržování spikleneckých teorií dochází i v důsledku tak zvaného motivovaného uvažování. Jde o sklon chápat či interpretovat události způsobem souvisejícím s přesvědčením. Projevuje se vědomou či nevědomou tendencí filtrovat informace, tedy přijímat jen ty, které našemu přesvědčení odpovídají, a zbylé, které jsou s naší vírou v rozporu, nevidět či předem odmítat.
Lidé přesvědčení o všudypřítomnosti nejrůznějších spiknutí, mívají sklon chápat jako konspiraci téměř všechny události, se kterými se setkají. Cílem jejich uvažování je potvrdit si názor, který si již dříve vytvořili a kterého se nehodlají vzdát.
Argumentace s nimi je obtížná, neboť za snahou přesvědčit je, že o spiknutí se nejedná, mohou vidět jen další spiknutí, například vedené snahou je ovládnout. Víra v konspirační teorie si totiž u nich vytvořila určitý začarovaný kruh.
Důvod Skupinový narcismus
Víra v konspirační teorie může někdy souviset i s důležitou lidskou potřebou, a to potřebou pozitivní představy o sobě samém. Může totiž vytvářet pocit jedinečnosti, související s tím, že máme „důležité“ informace, do jejichž podstaty většina nevidí. Může i „racionálně“ vysvětlovat, proč nemáme důvod cítit své sebevědomí v ohrožení.
K příznivému pohledu na sebe sama přispívá často příslušnost k silné či významné skupině. Řada konspiračních teorií se proto snaží image své skupiny bránit. Nástrojem k tomu jsou předsudky, ale i konspirační teorie o skupinách jiných. Nejčastěji jde o skupiny lišící se svou národností, náboženským přesvědčením, profesní příslušností, výší majetku apod. Spiklenecké teorie, budované na tomto základě, tvrdí, že cílem těchto skupin je vlastní skupině škodit. Typickým příkladem je sklon přisuzovat tyto motivy židům.
Tyto konspirační teorie jsou projevem „skupinového narcismu“ spočívajícího v přesvědčení, že vlastní skupina je svou podstatou mimořádná a zaslouží si zvláštního zacházení. Jejich součástí je však i přesvědčení, že ostatní skupiny tuto skutečnost nerespektují a nejrůznějšími způsoby ji ohrožují. Z obou přesvědčení pak plyne potřeba svou skupinu před útoky zvenčí neustále bránit.
Pocit vnějšího ohrožení může mít pochopitelně určité opodstatnění. Silný skupinový narcismus je však příznivým podhoubím i pro konspirační teorie, jejichž cílem je, namísto kritického pohledu do vlastních řad, spíše snaha vinit z neúspěchu skupiny někoho jiného, třeba i novináře, případně odvést pozornost od vlastních neúspěchů jinam.
Víra v tyto konspirační teorie tak žádné skupině nijak nepomáhá. Sebevědomí jejích členů totiž spíše jen dále snižuje.
