ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Naboural k ránu na služební cestě. Odškodnění? Nenáleží, řekl soud

  • 3
Snažil se vyhovět svému zaměstnavateli a kývl na služební cestu. Kvůli mikrospánku naboural a zranil se. Zaměstnavatel mu po čase přestal vyplácet náhradu za pracovní úraz. Zaměstnanec se obrátil na soud, ale nepochodil. Soud rozhodnutí zaměstnavatele potvrdil. Jak je to možné? O rizicích při jízdě autem na pracovní cestě přinášíme rozhovor s advokátem Jaroslavem Škubalem.

Případ řidiče-referenta, který s nárokem na odškodnění neuspěl u soudu, je už staršího data. Jak dlouho se vlekl?
Stal se již v dubnu roku 1993. Nejvyšší soud svůj rozsudek, kterým finálně řízení skončilo, vydal na konci května 2001, tedy po více než 8 letech.

Přesto je stále aktuální a mohou se o něj opírat i dnešní rozhodnutí soudů. Co se zaměstnanci, který jel na pracovní cestu služebním autem, přesně stalo? Můžete to přiblížit?
Zaměstnanec byl tehdy po 12hodinové směně. Zaměstnavatel ho však přesto vyslal krátce po půlnoci na pracovní cestu s tím, že ji měl absolvovat služebním vozidlem. Přes dvě bezpečnostní přestávky v řízení však došlo k mikrospánku řidiče a následně k dopravní nehodě. Zaměstnanec po čtvrté hodině ranní sjel ze silnice, narazil do stromu a zranil se. Zaměstnavatel mu nejprve poskytoval odškodnění za pracovní úraz, po čase však s dalším plněním přestal.

Spor o odškodnění z pracovního úrazu řešily soudy několika instancí. Jaký byl jejich postoj?
Soud první instance dal za pravdu zaměstnanci, odvolací soud naopak dovodil, že zaměstnanci žádné odškodnění nenáleží, protože jedinou příčinou pracovního úrazu bylo zaviněné porušení předpisů bezpečnosti práce a ochrany zdraví, mezi které podle zákoníku práce patří i dopravní předpisy. 

Případ nakonec posuzoval Nejvyšší soud, a to na základě podnětu zaměstnance. Jakými argumenty se zaměstnanec bránil?
Zaměstnanec argumentoval, že za mikrospánek nemohl, že nejde o zaviněné jednání. Hájil se, že své povinnosti porušil naopak zaměstnavatel, který mu služební jízdu nařídil, i když věděl, že je po 12hodinové směně. Zaměstnanec se bránil i tím, že nebyl řádně proškolen o dopravních předpisech.

Jak na to reagoval Nejvyšší soud?
Soud potvrdil závěr, že zaměstnanci žádné odškodnění nenáleží. Zaměstnanec totiž pochybil v tom, že v průběhu narůstající únavy měl svou jízdu přerušit a odpočinout si, jak to požadují dopravní předpisy. Dále soud argumentoval, že v případě velké únavy měl zaměstnanec takovou služební cestu odmítnout a nevyjet na ni. A pokud by na služební cestě a co nejrychlejší přepravě zaměstnavatel přesto trval, měl si zaměstnanec stanovit podmínky, za kterých vyjede, a to včetně nezbytného odpočinku.

Jaroslav Škubal (1976)

  • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, Trnavskou univerzitu na Slovensku a v roce 2004 se stal advokátem.
  • Je partnerem PRK Partners a specializuje se na pracovní právo. V této oblasti má rozsáhlé zkušenosti a patří k uznávaným odborníkům.
advokát Jaroslav Škubal

Co bylo klíčové v tomto případu?
Klíčovým prvkem bylo, že zaměstnanci byla za spáchání přestupku uložena ve správním řízení pokuta ve výši 1 200 korun za porušení pravidel silničního provozu. Podle pravidel silničního provozu totiž musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. 

Takové rozhodnutí o spáchání přestupku je pro soud závazné, musí se o něj při vydání rozsudku v navazujících řízeních opírat.

Jaký byl tedy konečný verdikt Nejvyššího soudu?
Nejvyšší soud jednoduše akcentoval postavení řidiče a jeho povinnosti podle dopravních předpisů jako významnější než postavení zaměstnance a jeho povinnosti vůči zaměstnavateli. 

Jinak řečeno, obecně závazné dopravní předpisy musí dodržovat i zaměstnanec, byť je v práci, a tyto předpisy mají přednost před pokyny zaměstnavatele. Současně v daném rozhodnutí byla popřena i nezbytnost školení řidičů-referentů ohledně dopravních předpisů, protože takové předpisy musí znát řidič, a to i zaměstnanec, již z autoškoly.

Podobné případy se stávají i dnes. To znamená, že řidiči, kteří ve vypjatých situacích vyjíždějí na pracovní cesty autem, podstupují velké riziko.
Přesně tak. I když lze rozhodnutí Nejvyššího soudu vnímat jako logické a správné, je v něm pro zaměstnance skryto relativně velké riziko. Jde o to, že dopravní předpisy jsou celkem přísné a k jejich porušení může dojít prakticky kdykoliv, zejména kvůli únavě, zhoršeným povětrnostním podmínkám nebo stavu pozemní komunikace. 

I když v dopravních předpisech došlo od roku 1993 k určitým změnám, tak postih řidiče policií na místě či následně správním orgánem za spáchání dopravního přestupku stále hrozí. A pochopitelně i pojišťovny, u kterých mají zaměstnavatelé uzavřené zákonné úrazové pojištění zaměstnanců, o tomto rozhodnutí vědí. Odškodnění proto odmítnou poskytnout, a to i kdyby „hodný“ zaměstnavatel s odškodněním problém neměl.

Na co by si tedy měli dát řidiči-zaměstnanci pozor?
Zaměstnanci se obecně bojí zpochybňovat pokyny zaměstnavatele. V určitých profesích přitom dochází často i k nočním výjezdům autem, obvykle v rámci sjednané pracovní pohotovosti, kdy jsou daná rizika ještě vyšší. 

Řidiči-referenti, kteří vyjíždějí na pracovní cesty autem, by však měli mít vždy na paměti, že nemají povinnost řídit jakékoliv vozidlo v jakékoliv souvislosti, tato povinnost platí jen pro řidiče z povolání. Řidiči-referenti tedy mohou kdykoliv pokyn zaměstnavatele odmítnout, a to nejen když jsou unaveni nebo je špatné počasí.