Každý z nás se téměř denně na sebe podívá do zrcadla, a je proto velmi dobře seznámen s tím, jak vypadá. Jak často se však díváme do svého nitra, abychom se lépe seznámili se svým vnitřním já?
Právě o to při sebereflexi jde. Její podstatou je snaha o lepší či poctivější poznání sebe sama, tedy porozumění tomu, proč a jak určitým způsobem uvažujeme a jednáme, jaké jsou naše cíle, záměry, priority, zvyky a schopnosti. Pokud jsme v sebereflexi důkladní a otevření, můžeme ji chápat jako „radikální upřímnost“ k sobě samému, což pomáhá při rozhodování o našem dlouhodobém směrování, ale i při každodenní komunikaci s okolím a získávání nových schopností a zkušeností.
Aby bylo jasno, nejde o nic, co by bylo v rozporu s „pozitivním myšlením“, tedy snahou dodat si optimismus, sebedůvěru či motivaci, a to tím, že si uvědomíme, na co vše můžeme být oprávněně hrdí. Vůbec nejde o to, hledat na sobě za každou cenu chyby. Jde však o snahu vidět se upřímně, jací skutečně jsme, a nepodléhat zkreslenému obrazu, který o sobě navenek občas záměrně šíříme. Obrazu, jehož cílem bývá líčit se jako zajímavější, schopnější či žádoucnější, než ve skutečnosti jsme.
Neviditelná past
Moderní doba se svými sociálními médii, snahou upozornit na sebe či vyniknout za každou cenu tomuto sklonu občas přispívá. Na snaze líčit sebe sama v tom nejlepším světle ve svém okolí, vůči svým zákazníkům, obchodním partnerům či zaměstnavatelům není pochopitelně v zásadě nic špatného, tedy alespoň tehdy, pokud neopouštíme sféru reality.
Jan Urban (1953)
 |
Když se přikrášlujeme a tomuto obrazu propadneme, může to být pro nás paradoxně problém.Past, do které tím padneme, není zpravidla příliš viditelná. Přikrášlená představa, kterou o sobě šíříme, však brání našemu dalšímu rozvoji, a tím i plnějšímu uplatnění našeho potenciálu. Skutečně uspět můžeme totiž jen tehdy, pokud jsme schopni si otevřeně uvědomit i své slabší stránky. Včetně toho, zda se za cíle a hodnoty, které sledujeme, nemusíme sami před sebou stydět.
Jak rozmlouvat se sebou samým
Sebereflexe má smysl především tehdy, když se stane naším pravidelným zvykem. Její „technikou“ je rozhovor se sebou samým, prováděný jako s někým, koho máme rádi, a mluvíme s ním proto poctivě.
K otevřenosti rozhovoru nám pomohou určité otázky:
- Jak se cítím?
- Jak bych se chtěl cítit?
- Co bych měl udělat nebo jak bych měl uvažovat, abych se cítil lépe?
- Jaké jsou mé hlavní cíle a záměry pro nejbližší dny?
- Čeho bych se chtěl vyvarovat a proč?
- Co jsem ve své práci, jednání či osobních vztazích mohl v nedávné době udělat lépe?
- Čeho bych v určitém vztahu chtěl v budoucnu dosáhnout?
- Jak pracuji na dosažení svých dlouhodobějších cílů?
Poté mohou následovat otázky náročnější, například:
- Proč jsem v určité situaci jednal daným způsobem?
- Proč jsem uvažoval právě takto?
- Co bych v podobné situaci chtěl v budoucnu udělat jinak?
Závěry sebereflexe, například hodnocení toho, jak jsme v posledních dnech v určitých situacích reagovali, nebo jak bychom napříště reagovat chtěli, by měly být konkrétní. Příkladem je závěr, že příliš rychle pronesená negativní reakce na nedávnou chybu našeho kolegy neodpovídá tomu, jak se chceme chovat, ani tomu, jak si přejeme, aby nás vnímali ostatní. Můžeme se zamyslet i nad tím, jak podobné jednání v nejbližší době napravit, například jak se kolegovi omluvit.
Když pojdeme k závěru, jak bychom se v určité situaci chtěli zachovat v budoucnu, dosáhneme tím zpravidla nejen to, že se tak příště skutečně zachováme, ale i to, že se budeme cítit lépe. Závěr sebereflexe může být pochopitelně i pozitivní, a to tehdy, jestliže naše jednání či uvažování odpovídalo našim představám. Sebereflexe nás v tomto případě naplní dobrým pocitem a přispěje k tomu, že se v budoucnu zachováme podobně.
Pravidelná sebereflexe přináší řadu benefitů. K těm hlavním patří následující čtyři.
1. Poznání sebe sama
Jedním z hlavních cílů sebereflexe je rozpoznání vlastních hodnot, tedy toho, na čem nám opravdu záleží, čeho si vážíme a na čem budujeme své pozitivní hodnocení.
Pokud se nám podaří své skutečné hodnoty sebereflexí rozpoznat, poznáme lépe i sami sebe. Snadněji tak rozpoznáme, zda některé naše činy nebo úvahy nejsou v rozporu s tím, kým chceme být, nebo co nejlépe odráží naše přesvědčení. Někdy tak můžeme změnit nejen názor i pocit, který k určitým lidem cítíme.
2. Jistější uvažování
S lepším poznáním souvisí i naše jistější rozhodování. Z desítek rozhodnutí, která každý den provádíme, je většina bezvýznamná, a může být vykonána bez delších úvah, možná i podvědomě. U důležitých rozhodnutí je však jistá míra sebereflexe nezbytná. Umožňuje totiž lépe zvážit, na jakém základě se tak chceme rozhodovat. Taková rozhodnutí pak nejsou ovlivněny našimi nahodilými emocemi a ve svém rozhodování jsme jistější. Většinou to znamená i méně lítosti nad zmeškanými příležitostmi a větší klid z vědomí, že jsme se rozhodli správně.
3. Zlepšení vztahů
Sebereflexe může vylepšit i naše vztahy s ostatními. Pokud máme ve vztazích problémy, sebereflexí můžeme přemýšlet o tom, jakou roli v nich hrajeme a jak potíže překonat. Podobně můžeme sebereflexí rozpoznat, jakou hodnotu pro nás má vztah k danému člověku a jak bychom se k němu měli chovat, aby se vztah zlepšil.
4. Lepší spánek a méně stresu
Když každý den strávíme trochu času pohledem zpět, pomůže nám to „uzavřít“ pocity, které se nám zcela uzavřít nepodařilo. To pomůže i rychleji usnout. Platí to však s jednou velmi důležitou výhradou. U událostí minulého dne bychom neměli prodlévat příliš dlouho. Jakmile je krátce zhodnotíme, je třeba otočit list a věnovat se nadcházejícímu dni.
Sebereflexe přináší i omezení stresu. Budeme se totiž méně zabývat tím, jak naše jednání hodnotí druzí, protože budeme vědět, že toto jednání odpovídá našim hodnotám.
Jak sebereflexi praktikovat
Praktikovat sebereflexi bychom měli nejen denně, ale nejlépe i ve stejný čas, například večer, kdy ji můžeme spojit s plánem na příští den. Neměla by nám zabrat více než několik minut, měla by však probíhat v době a situaci, kdy nás nic nevyrušuje. A to bez ohledu na to, zda při ní v klidu sedíme, jdeme, případně běžíme.
V zájmu své účinnosti (ale i toho, abychom s ní záhy nepřestali) by sebereflexe měla být nejen otevřená a kritická, ale i vyvážená. Jejím cílem je dosáhnout vlastního zlepšení, ve svém souhrnu by však neměla vyznívat příliš negativně, ale ani pozitivně.
Když získáme dojem, že nás vede k příliš negativním úvahám, měli bychom se snažit každou negativní myšlenku, ke které nás přivede, vyvážit myšlenkou pozitivní. Jde to provést třeba tak, že několik vět svého rozhovoru se sebou samým záměrně zahájíme slovy: „Jsem rád, že…“, „Jsem šťastný že…“, „Je dobře, že …“
