Označení syndromu je metaforou odvolávající se na známou pohádkovou postavu chlapce, který nestárne. Syndrom není psychickým onemocněním ani lékařskou diagnózou, je však problémem, o němž je dobré vědět.
Důvodem je, že se vztahuje k rostoucímu počtu lidí, kteří svým věkem dosáhli dospělosti, ale s realitou dospělého života se zcela nesžili. Povinnosti, odpovědnosti či role dospělých, a to osobní i profesní, tak nechtějí či dokonce nejsou schopni převzít.
Týká se to mnohdy nejen povinností, které jsou náročnější, ale i těch, které jsou svou povahou všední, i když občas méně příjemné. Například povinnosti jít do práce, i když se nám zrovna nijak zvlášť nechce. Své osobní potřeby však lidé, postižení tímto syndromem, zpravidla prosazují, a často je upřednostňují i před potřebami druhých.
Hlavní projevy syndromu
Lidé s tímto syndromem dokážou být zábavní, a někdy dokonce i svým způsobem charismatičtí. Jejich šarm však současně některé lidi spíše irituje.
Jan Urban
|
Bývají spontánní a rádi se obklopují druhými, většinou však především proto, že trpí sklonem cítit se osaměle. Jejich chování je však emocionálně i sociálně nezralé, a vede k tomu, že jsou závislí na druhých, někdy i na „pomoci“ státu, který svou pomocí jejich sklon dále zhoršuje. Někdy i v té míře, že nejsou schopni či ochotni se o sebe sami postarat.
Hlavní příčinou jejich chování je jejich snížená schopnost přijmout vyšší nároky. Ta souvisí s nedostatkem sebedůvěry, ale i se sníženou schopností tolerovat nepříjemné pocity, především obavy, úzkost, smutek či stres, ke kterým mohou vést náročnější situace.
Náročnějším situacím se proto vyhýbají, a když s dostanou do konfliktu, většinou před nimi utečou.
Problémy, které syndrom Petera Pana přináší
Nedospělost lidí postižených tímto syndromem se projevuje především jejich sklonem k neodpovědnosti, který se projevuje v jejich práci, osobních vztazích i při „řízení“ jejich vlastního života. Nepřijímají či nedodržují své závazky, neplní sliby, a své úkoly včetně běžných povinností odkládají.
Svůj život si tak nejsou schopni dlouhodobě plánovat, a často nelibě nesou i to, že by si měli předem naplánovat jakékoli činnosti, které provádějí. Často tak přeskakují od jedné práce nebo činnosti k druhé, a z problémů, na které v důsledku toho narážejí, většinou obviňují druhé. Potíže přitom mívají i s plánováním a kontrolou svých finančních výdajů či dodržováním jakéhokoli rozpočtu.
S problémy se potýkají i v osobních vztazích. Nemají příliš velkou empatii ani schopnost naslouchat druhým, a často nedokážou vyjádřit a příliš kontrolovat ani své vlastní emoce. Nejsou tak příliš schopni navazovat či udržovat zralé dospělé vztahy, které jsou na empatii a vzájemných závazcích založeny. Pokud tyto vztahy naváží, je to většinou s lidmi, kteří jim jejich vlastnosti nevyčítají.
Pokud jde o muže, pak od svých partnerek vyžadují téměř mateřskou péči a podporu. Těmto partnerkám může nesamostatnost a závislost jejich partnerů někdy dočasně vyhovovat, většinou proto, že samy trpí syndromem pečovatelství.
V rámci těchto vztahů se však lidé se syndromem Petera Pana vyhýbají rozhodování i plnění každodenních odpovědností dospělých, a většinou v nich nehrají ani rovnocennou roli. V případě, že druhá strana tuto roli po určité době vyžaduje, pak tyto vztahy zpravidla opouštějí.
K jejich projevům patří i sklon k narcismu, tedy představě, že svět se točí kolem nich. Na rozdíl od lidí s narcistickou poruchou osobnosti netrpí však sklonem manipulovat ostatními.
Potíže mají tito lidé často i s kontrolou svého impulzivního chování, zvláště když čelí stresovým situacím. Ve snaze vyhnout se nepříjemným pocitům nebo uniknout před odpovědností mohou tak někdy hledat únik i ve zneužívání návykových látek.
Peter Pan na pracovišti
V práci lidé s tímto syndromem většinou dříve či později narážejí. Důvodem bývá jejich nespolehlivost, nedochvilnost, pomalost či nízké pracovní nasazení, ale i nerozhodnost a neochota nést za své jednání odpovědnost.
Často se však i obtížně adaptují, a jen nesnadno čelí pracovnímu stresu. K práci jim často schází silnější motivace, a většinou nemají ani velký zájem o osobní růst. Snížená bývá však i jejich schopnost přijmout kritiku, někdy natolik, že jakoukoli výtku zcela odmítají. Příčinou je většinou to, že ze svých chyb obviňují druhé.
Své zaměstnání v důsledku těchto vlastností tak poměrně často mění či ztrácejí, mnohdy i proto, že se v něm po určité době cítí znudění. K jejich prioritám patří zachovat si svou osobní svobodu, a více než práci se často věnují činnostem spojeným s jejich dětstvím či dobou adolescence.
Příčiny syndromu
Syndrom Petera Pana, objevený v 80. letech minulého století, byl původně dáván do souvislosti spíše s muži. V dnešním pojetí se týká mužů i žen, jeho výskyt u mužů je však častější.
Příčiny tohoto chování se u jednotlivých lidí, postižených tímto syndromem, mohou lišit, hlavní roli při jeho vzniku však mívají jejich dětské zkušenosti, především rodičovský styl. Živnou půdou jeho vzniku je nejčastěji příliš tolerantní nebo naopak přehnaně ochranářské rodičovství (tzv. helikoptéroví rodiče, držící nad svými potomky trvalou ochrannou ruku), které obětem této výchovy neumožňuje si vytvořit schopnosti potřebné ke zvládnutí výzev dospělého života.
Praktické rady, jak čelit emocionálnímu vydírání a rozpoznat vyděrače |
Někdy je však mohou tyto formy rodičovství vést i k představě, že si své dětství či mladý dospělý věk plně neužili, a snaží se ho proto užít v dospělosti. Svou roli při rozvoji tohoto syndromu hraje nepochybně i škola, která o tom, co je to dospělost a co znamená nést odpovědnost dospělého věku, příliš neučí.
Rostoucí výskyt tohoto syndromu bývá však v posledních letech přičítán i vzniku nebo rozšíření tzv. bumerangové generace. Jde o růst počtu mladých dospělých, kteří se po absolvování střední nebo vysoké školy rozhodli sdílet domov i nadále se svými rodiči, často i poté, co po dobu studií žili sami.
Odložený odchod těchto lidí z domova souvisí s jejich finanční situací, se snahou o finanční pomoc rodičům, ale i s tendencí oddalovat vstup do manželství a převzetí odpovědností.
Z psychologického hlediska má tento jev své výhody: jeho přínosem mohou být lepší mezigenerační vztahy. Nevýhodou je však odklad plné finanční i sociální nezávislosti mladé generace včetně plného převzetí dospělých rolí, který může vyústit až v rozvoj syndromu Petera Pana.
Jak s lidmi s tímto syndromem jednat
Své chování ani své problémy si lidé s tímto syndromem většinou neuvědomují: považují je za normální. Neuvědomují si tak zpravidla ani to, jak tímto jednáním působí na druhé, a jaké jsou jeho důsledky pro ně samé.
Necítí zpravidla ani důvod nebo potřebu své chování změnit. Pokud je na jejich chování někdo upozorní, snaží se toto upozornění obracet v žert.
Prvým předpokladem úspěšného jednání s těmito lidmi je rozpoznat, že trpí syndromem Petera Pana. K typickým signálům patří sklon vyhýbat se závazkům a odpovědnostem a jednat bez ohledu na dlouhodobější, někdy však i téměř okamžité důsledky vlastního jednání.
Když chceme těmto lidem pomoci, pak druhým předpokladem úspěšného jednání s nimi je jejich chování, především tendenci vyhýbat se odpovědnosti, nepodporovat. Tedy nevycházet jejich potřebám či požadavkům vstříc, nehrát si ve vztahu k nim na pečujícího dospělého, a nebrat jejich závazky na sebe. Totéž se týká i jejich sklonu vyhýbat se vlastnímu rozhodování.
Jak umět říkat druhým „ne“ a necítit se přitom provinile |
Třetí předpoklad, o který by měla pomoc opřít, spočívá v tom, že je na jejich problém upozorníme. Ne však tak, že bychom je přímo kritizovali nebo je obviňovali. Dopad jejich jednání, ať již na nás nebo na ně samotné, je však třeba jasně sdělit a zároveň vysvětlit, že když očekávají, že se o ně ostatní postarají, nebo že druzí budou dělat věci za ně, mohou snadno narazit.
Čtvrtým předpokladem pomoci je pak tyto lidi ve změnách jejich chování podporovat a povzbuzovat. Pomoci jim můžeme tím, že se snažíme zvýšit jejich sebevědomí či ukázat jim, že povinnosti a odpovědnosti, kterých se obávají, nemusí být tak náročné nebo nepříjemné, jak se domnívají. Podobně jim pomůžeme se stanovením vlastních životních či pracovních cílů, které by je dlouhodobě motivovaly.
Součástí tohoto předpokladu může být i snaha omezit čas, který tito lidé věnují nejrůznějším formám rozptýlení, které jim brání plnit jejich povinnosti, například pobytem na sociálních sítích nebo hraním videoher.
