„Kolik to stálo?“ „Nic.“ Tato krátká výměna je možná jedním z nejrozšířenějších finančních ukazatelů partnerského vztahu. Ve skutečnosti totiž nejde vždy o peníze. Jde o to, že jsme právě utratili peníze, o kterých víme, že bychom je utrácet neměli. Nebo přesněji: že bychom je podle názoru svého partnera utrácet neměli, což může být podstatný rozdíl.
Finanční nevěra
Finanční nevěra může mít podobu bankovního účtu, kreditní karty, půjčky, ale i investice, o které druhý neví. Začít ale může mnohem nevinněji: pravidelným nakupováním věcí, jejichž skutečná cena se před partnerem raději poněkud kreativně zaokrouhluje směrem dolů.
„Tohle bylo za dva tisíce.“ „Ale na účtence je tři tisíce osm set.“ „Ano, ale byla tam sleva.“ „Takže kolik tisíc to stálo?“ „Kdyby nebyla sleva, tak skoro pět.“ A jsme doma. Tedy přesněji v domácnosti, která má problém, a to nejen s matematikou.
Psychologicky je přitom zajímavá spíše otázka: proč vůbec potřebujeme své výdaje před partnerem skrývat? Odpověď totiž často zní, že peníze nejsou jen peníze. V partnerském vztahu představují také bezpečí, svobodu, moc, samostatnost, někdy dokonce lásku. A právě proto se kvůli nim lidé nehádají zdaleka tak často, jak si myslí. Ve skutečnosti se často hádají o něco úplně jiného.
Partnerské účetnictví: Proč může být kritika partnera dražší než víkend v Benátkách |
Peníze jako území osobní svobody
Představme si partnerský rozhovor. „Koupil jsem si nové hodinky.“ „Kolik stály?“ „Pět tisíc.“ „Pět tisíc? Za hodinky?“ „Ano.“ „Ale vždyť hodinky už máš.“ „Tyhle jsou jiné.“ „V čem?“ „Jsou lepší.“ „A ty staré byly špatné?“ „Ne.“ „Tak proč sis koupil nové?“ „Protože jsem chtěl.“
Na první pohled jde o konflikt o pět tisíc. Ve skutečnosti však může jít o střet dvou zcela odlišných představ o tom, co peníze znamenají. Pro jednoho partnera jsou peníze především nástrojem bezpečí. Každá utracená koruna je korunou, která už nebude na účtu. Každý větší nákup proto vyvolává otázku, zda byl skutečně nutný.
Jan Urban
|
Pro druhého jsou peníze nástrojem svobody. Pracoval jsem, vydělal jsem, zaplatil jsem účty – a teď snad mohu rozhodnout, co udělám se zbytkem. Oba mohou mít pravdu. A právě proto se mohou velmi snadno pohádat.
Problém vzniká ve chvíli, kdy se jeden z partnerů začne cítit finančně kontrolován. Kontrola totiž nevyvolává pouze odpor k omezování. Vyvolává také potřebu vytvořit si vlastní prostor, do kterého druhý nemá přístup. A tak vzniká tajný účet.
Někdy je skutečně tajný. Jindy o něm partner ví, ale raději předstírá, že neví, protože je to psychologicky pohodlnější. Některé domácnosti tak fungují na principu velmi zvláštní finanční transparentnosti: oba vědí, že ten druhý něco tají, ale nikdo se neptá, protože by se mohl dozvědět odpověď. Tato strategie má jednu výhodu. V domácnosti je klid. A jednu nevýhodu. Ten klid je poněkud drahý.
Finanční tajemství totiž může být způsobem, jak si člověk chrání autonomii. Pokud má pocit, že každý jeho nákup bude komentován, hodnocen nebo zpochybněn, začne hledat prostor, kde bude moci rozhodovat sám. Psychologicky je to pochopitelné, partnersky ovšem poněkud nebezpečné.
Když se peníze stanou nástrojem moci
Vztah k penězům často souvisí s tím, jak člověk vyrůstal. Kdo vyrůstal v rodině, kde peněz nikdy nebylo dost, může mít celoživotní potřebu vytvářet rezervy. Pro něj je vysoký zůstatek na účtu zdrojem psychického bezpečí. Člověk, který vyrůstal v prostředí, kde peníze nikdy nebyly problém, může naopak považovat spoření za zbytečné omezování života.
Když se tito dva lidé vezmou, nevstupují do manželství pouze se svými osobními věcmi. Přinášejí si také své finanční dětství. A právě zde vzniká mnoho konfliktů. Jeden partner říká: „Musíme spořit.“ Druhý: „Vždyť žijeme jen jednou.“ První odpoví: „A právě proto musíme myslet na budoucnost.“ Druhý: „Ale když budeme pořád myslet na budoucnost, tak nám uteče přítomnost.“
Výsledkem bývá kompromis, který v praxi znamená, že jeden spoří a druhý utrácí. A oba jsou přesvědčeni, že zachraňují rodinu.
Co způsobuje, že někteří lidé utrácejí zbytečně moc či investují s chybami |
„Bylo to ve slevě“, aneb umění finančního alibi
Některé formy finanční nevěry mají podobu, která by se dala označit za drobnou domácí kriminalitu. Nikdo kvůli nim nezavolá policii, ale rodinný rozpočet by možná ocenil, kdyby existovala.
Typickým příkladem je nákup ve slevě. Člověk si koupí něco, co nepotřebuje, a přitom má dobrý pocit, že vlastně ušetřil. Je to jeden z nejpozoruhodnějších psychologických triků, kterým sami sebe dokážeme přesvědčit. Pokud něco stojí tisíc a my to koupíme za šest set, máme pocit, že jsme vydělali čtyři sta. Ve skutečnosti jsme utratili šest set.
Náš mozek to však vidí jinak. Sleva totiž nefunguje pouze jako ekonomická nabídka. Funguje jako emoční odměna. Vytváří pocit, že jsme dostali něco výhodněji než ostatní. A člověk, který má pocit, že právě vyhrál, bývá ochoten utrácet více. Proto také vznikají věty jako: „Vzala jsem to, protože to bylo o polovinu levnější.“
Z hlediska domácí ekonomiky však poměrně zvláštní argument. Pokud člověk původně nepotřeboval jednu věc za dva tisíce a koupí ji za tisíc, neušetřil tisíc korun. Utratil tisíc korun. Ale tento rozdíl je psychologicky natolik nepříjemný, že jej raději ignorujeme.
Na řadu lidí působí majetnický efekt. Patříte k nim i vy a znáte jeho dopady? |
Finanční nevěra začíná tam, kde končí důvěra
Ne každé tajemství je finanční nevěra. Je zcela legitimní mít vlastní účet. Je legitimní mít část peněz jen pro sebe i koupit si něco, co partner nepovažuje za důležité. Problém nastává ve chvíli, kdy finanční tajemství začíná ohrožovat společné fungování domácnosti.
Zatajovaná půjčka je něco jiného než tajný nákup bot. Skrytá kreditní karta je něco jiného než účet, na který si člověk odkládá peníze na vlastní koníčky. Rozhodující není jen výše částky. Rozhodující je míra tajemství a její dopad na druhého.
Pokud někdo tajně zadlužuje celou rodinu, nejde pouze o finanční problém. Jde o zásadní porušení důvěry. Naopak vlastní účet, o kterém oba partneři vědí a který slouží k osobní spotřebě, může vztah dokonce posílit. Zní to paradoxně, ale právě zde se ukazuje důležitý psychologický princip: důvěra neznamená, že o sobě víme úplně všechno. Znamená, že nemusíme nic zásadního skrývat.
Nikdo by neměl být nucen předkládat druhému účtenku za každý šálek kávy. Pokud však jeden z partnerů neví, zda druhý má několik kreditních karet, půjčku nebo dluhy, je situace poněkud jiná. Zdravý finanční vztah proto nepotřebuje absolutní kontrolu. Potřebuje předvídatelnost.
Oba partneři by měli vědět, jaké jsou jejich společné závazky, kolik mají k dispozici, jaké mají dlouhodobé cíle a jak velké finanční riziko si mohou dovolit. Všechno ostatní může být předmětem dohody.
Nejčastější prohřešky proti finanční gramotnosti. Je jich celkem sedm |
Jak se vyhnout domácímu finančnímu thrilleru
Nejlepší řešení bývá jednoduché. Místo toho, aby se partneři snažili kontrolovat každý výdaj, mohou si rozdělit peníze do několika kategorií. Společné peníze na společné výdaje. Společné peníze na dlouhodobé cíle. A vlastní peníze, o jejichž použití rozhoduje každý sám.
Výše této částky přitom nemusí být stejná. Spravedlnost totiž neznamená vždy matematickou rovnost. Pokud jeden partner vydělává dvakrát více, nemusí být spravedlivé, aby oba přispívali stejnou částkou. Stejně tak ale nemusí být spravedlivé, aby ten, kdo vydělává méně, neměl žádné vlastní peníze. Důležité je, aby systém oba považovali za férový. A hlavně aby se o něm dokázali bavit dříve, než se z běžného nákupu stane mezinárodní konflikt.
Peníze jako test vztahu
Peníze dokážou odhalit problémy, které ve vztahu existovaly dávno předtím, než se objevily na bankovním účtu. Pokud se partneři hádají kvůli každému nákupu, nemusí být problém v nakupování a pokud jeden kontroluje každý výdaj druhého, nemusí být problém v penězích.
Možná se hádají o moc. Pokud jeden utrácí tajně, snaží se možná tajně získat zpět pocit svobody. A pokud se oba vyhýbají rozhovoru o penězích, nemusí být problém v tom, že nevědí, kolik mají na účtu. Možná se bojí zjistit, že každý z nich chce od života něco jiného. Finanční nevěra proto začíná často velmi nevinně. Jedním nákupem, jedním účtem, jednou větou „tohle si zaplatím ze svého“.
Někdy je to tak první známka toho, že se ve vztahu něco změnilo. Proto možná není nejdůležitější otázkou, kolik partner utratil. Mnohem důležitější je, proč měl pocit, že vám to nemůže říct. A pokud na tuto otázku známe odpověď, možná konečně víme, o čem se doma skutečně potřebujeme bavit.
Jen bychom měli začít dříve, než se objeví další věta: „Tohle stálo jen tisícovku.“ Protože někdy je to opravdu jen tisícovka. A někdy je to ale začátek velmi podstatného problému.
