„Mám rok do důchodu a manžel mi loni oznámil, že si našel mladší ženu. Sbalil si věci a odešel. Když jsem se ho zeptala, zda se chce rozvést, tvářil se, že se ho to netýká, ať si podám žádost sama. Děti, které jsme spolu vychovali, jsou naštěstí již dospělé. Radí mi, abych se rozvedla. Během společného života jsme ale s manželem vybudovali poměrně rozsáhlý majetek. Jaký může mít nevěra dopad na náš rozvod a vypořádání společného jmění?“ klade si otázky paní Marta a hledá odpovědi, co pro ni bude rozvod znamenat a co může čekat.
„Nevěra je v manželství bezpochyby jedním z nejbolestivějších zásahů do partnerského vztahu,“ říká advokátka Věra Kovandová. Zároveň přináší odpovědi na otázky, jak nevěra ovlivňuje rozvod a vypořádání společného jmění manželů.
Věra Kovandová Jako advokátka se zaměřuje se na rodinné a nemovitostní právo. Je odborným právním garantem projektu: www.rozvodovipravnici.cz Spolupracuje s Drobiš & Novotný, advokáti s. r. o., kde společně s týmem řeší rozvody manželství. |
Co říká občanský zákoník o věrnosti v manželství, a co může z pohledu zákona čekat ten, kdo bude v manželství nevěrný?
Zákon definuje věrnost jako jednu ze zákonných povinností. Samotná definice nevěry však může být sporná, neboť hranice pro to, co je považováno za porušení věrnosti, se u jednotlivců liší. Z právního hlediska je proto obtížné nevěru jednoznačně vymezit. Český právní řád navíc s porušením této povinnosti výslovně nespojuje žádnou přímou sankci, věrnost má v současné právní úpravě spíše charakter povinnosti morální.
Tento přístup představuje významný odklon od historického pojetí manželské nevěry. V mnoha starověkých kulturách či ve středověku byla nevěra vnímána jako zločin proti rodině a majetku, často trestaný smrtí, vyhnanstvím nebo veřejným pranýřováním. Ačkoliv se v minulosti nevěra často nevyhnula krutému trestání, trestněprávní následky manželské nevěry u nás zanikly s přijetím trestního zákoníku v roce 1950. Dnes je „pouze“ porušením soukromoprávní povinnosti, za které v aktuální právní úpravě nehrozí žádný postih.
Občanský zákoník v § 687 odst. 2 jasně stanoví, že:„Manželé jsou si navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.“ |
Nevěra v manželství často vyvolává silné emoce, od hněvu a frustrace až po pocit zklamání a zrady. Za jakých podmínek může rozvod takového manželství proběhnout a co mohou obě strany očekávat?
Pokud se manželé i přes nevěru dokážou dohodnout na všech podstatných otázkách, jako je například péče o nezletilé děti, vypořádání majetkových poměrů a bydlení po rozvodu manželství, případně o výživném na rozvedeného manžela, pak se jedná o tzv. smluvený rozvod.
Pokud ale dohoda mezi manžely možná není, jde o sporný rozvod. Od 1. 1. 2026 soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství v každém případě, jako tomu bylo doposud. Je zjišťována pouze existence rozvratu manželství, nikoli jeho příčiny.
Rozvody se zásadně mění, děti nelze fyzicky trestat, říká advokátka. S čím nově počítat? |
Existují i nějaké výjimky, kdy soudy nadále zjišťují příčiny rozvratu?
Výjimku tvoří jen případy, kdy se uplatní tzv. „tvrdostní klauzule“. V takovém případě se příčiny rozvratu manželství zjišťují i nadále. I přes existenci rozvratu nelze manželství rozvést, pokud by byl rozvod v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem manželství způsobena zvlášť závažná újma, a současně mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství. To však neplatí, když spolu manželé nežijí po dobu alespoň tří let.
V případě, kdy soud příčinu rozvratu manželství zkoumá, může v odůvodnění rozsudku konstatovat, že příčinou rozvratu byla nevěra jedné ze stran. Toto zjištění ale nemá pro samotný výrok o rozvodu prakticky žádný sankční dopad.
S jakými případy a postoji rozvádějících se manželů se setkáváte ve své praxi?
V praxi se lze setkat s různými scénáři. Například s tím, že jeden z manželů usiluje o rychlé ukončení manželství, naproti tomu druhý se může cítit hluboce raněn a snaží se rozvodové řízení prodlužovat či zpochybňovat samotné důvody pro rozvod manželství. Tyto protichůdné postoje mohou vést k výraznému prodloužení řízení o rozvodu manželství. To se projevuje nejen v samotném řízení, ale i při jednáních o navazujících otázkách, jako je péče o nezletilé děti, jejich styk s rodiči, bydlení či finanční záležitosti spojené s rozvodem manželství.
Advokátka radí, jak se dá rozvést bez zbytečných průtahů a nervů |
Může mít nevěra nějaký dopad na vypořádání společného jmění manželů?
Při posuzování spravedlivého vypořádání společného jmění manželů soud hodnotí konkrétní okolnosti manželského soužití a majetkových poměrů obou stran. V české právní úpravě není porušení manželské věrnosti vnímáno jako důvod ke snížení vypořádacího podílu jednoho z manželů na zaniklém společném jmění. Mezi důvody pro odchylku se řadí například významný ekonomický přínos jednoho z manželů, péče o rodinu či nezbytné výdaje na děti.
Nevěra může do majetkových poměrů zasáhnout pouze ve specifických případech. Příkladem může být, pokud jeden z manželů vynaložil finanční prostředky ze společného jmění manželů na svůj mimomanželský vztah, například na nákup darů či úhradu nájemného. Takové jednání může narušit důvěru spojenou s finančními záležitostmi, zejména pokud nevěrný manžel skrýval účty, úvěry, nebo výdaje, které druhý manžel neměl možnost kontrolovat a ovlivnit. Soud v těchto případech pečlivě posuzuje, zda jednání jednoho z manželů způsobilo reálnou finanční újmu druhému a jak zásadní tato újma je.
Spolu nežijeme, žádné peníze ti nedám. Jak je to s výživným mezi manželi, radí advokátka |
Můžete uvést další příklady, kdy soud může přiznat nerovné podíly při vypořádání společného jmění?
Soud může rozhodnout o nerovnosti podílů v případech, kdy porušení věrnosti provází závažné zanedbávání manželských a rodinných povinností. Pokud nevěrný manžel v důsledku svého nového vztahu zcela rezignoval na správu společného majetku, splácení společných dluhů či péči o rodinu a děti. V jakých případech může soud tuto pasivitu zohlednit a přiznat vyšší podíl druhému manželovi. Rozhodujícím faktorem zde ovšem není nevěra, ale ekonomická a osobní pasivita vůči společnému majetku nebo v péči o rodinu a děti.
Celkově lze říci, že je dopad nevěry na vypořádání společného jmění nepřímý, ale může být značný, pokud se projeví konkrétní ekonomickou či osobní pasivitou. Každý případ je individuální, soud může přihlédnout k míře újmy, délce trvání nevěry, způsobu správy majetku a postoji druhého manžela. Proto je při podezření na vliv nevěry na společné jmění vhodné pečlivě dokumentovat finanční transakce, výdaje a případné zanedbání povinností, aby soud mohl rozhodnout spravedlivě.
V českém právu existují tři základní způsoby vypořádání společného jmění manželů. Prvním je vypořádání SJM dohodou, za jakých podmínek k němu dojde a proč je to nejvýhodnější cesta?
Jde o nejčastější a nejméně konfliktní cestu. Manželé uzavřou písemnou smlouvu, ve které se dohodnou, kdo si ponechá jaké nemovitosti, movité věci (například auto, vybavení domácnosti), jak si rozdělí úspory a kdo převezme společné závazky (například hypotéku).
U nemovitostí musí být dohoda opatřena úředně ověřenými podpisy, tak aby mohla být podána na katastru nemovitostí společně s návrhem na vklad, a to za účelem zápisu vlastnického práva k této nemovitosti manželovi, který tuto nemovitost po rozvodu převezme.
Výhodou tohoto způsobu vypořádání je určitá smluvní volnost. Manželé si mohou majetek a závazky rozdělit i jinak, než rovným dílem, pokud se na tom dohodnou. Jejich dohoda tak může reflektovat individuální okolnosti konkrétního případu. Rozdělení by mělo být spravedlivé i v tomto případě, aby touto dohodou nedocházelo k nepřiměřenému znevýhodnění jednoho z manželů.
Druhou možností je vypořádání SJM rozhodnutím soudu. Jakými pravidly se soudy řídí?
Pokud se manželé nejsou schopni ohledně majetkových poměrů dohodnout, může kterýkoliv z nich požádat soud, aby o vypořádání společného jmění manželů rozhodl. Soud poté rozhoduje podle zákonných pravidel, přičemž se vychází z principu, že podíly manželů jsou stejné, ledaže konkrétní okolnosti odůvodňují odchýlení se od tohoto pravidla. Každý z manželů má právo požadovat náhradu za prostředky ze svého výlučného majetku použité ve prospěch společného jmění, a zároveň je povinen nahradit to, co bylo ze společného jmění vynaloženo na jeho výlučný majetek.
Soud však není omezen pouze těmito základními pravidly a může přihlédnout i k dalším skutečnostem, které mohou vést k nerovnoměrnému vypořádání. Zohledňuje se zejména míra přičinění jednotlivých manželů na nabytí a udržení společného majetku, péče o rodinu, děti a domácnost, jakož i případné nehospodárné nakládání se společným majetkem nebo jeho zneužívání jedním z manželů.
Soudní vypořádání společného jmění manželů tak přichází v úvahu především tehdy, pokud mezi manžely existuje spor o rozsah společného majetku, jeho ocenění nebo o konkrétní způsob jeho rozdělení.
Třetí možností je vypořádání SJM zákonnou domněnkou. O co konkrétně jde?
Nejsou-li majetkové poměry mezi manžely vypořádány do tří let od zániku, zrušení nebo zúžení společného jmění, ať už dohodou, nebo rozhodnutím soudu, nastupuje zákonná domněnka vypořádání společného jmění manželů. To znamená, že se společné jmění považuje za vypořádané ze zákona.
Movité věci hmotné povahy připadnou tomu z manželů, který je výlučně užívá pro svou osobní potřebu, potřeby rodiny nebo společné domácnosti. Ostatní movité věci a nemovitosti se stávají podílovým spoluvlastnictvím obou manželů, přičemž velikost jejich podílu je shodná. Majetková práva, pohledávky a dluhy náleží taktéž oběma manželům společně v rovném poměru.
Tato zákonná fikce slouží jako ochranný mechanismus pro situace, kdy manželé otázku vypořádání společného jmění aktivně neřeší, a zajišťuje, že majetkové vztahy po jeho zániku nezůstanou nedořešené. V praxi je přesto zpravidla výhodnější uzavřít písemnou dohodu o vypořádání. Dohoda umožní přesně stanovit, jaký majetek komu připadne, a minimalizuje riziko budoucích sporů či komplikací, zejména při nakládání s nemovitostmi nebo ve vztahu věřitelům.
