Ekonomie zpravidla věří, že lidské rozhodování, ať již o příjmech nebo výdajích, se řídí zásadami „racionální volby“, tedy snahou dosáhnout ve finančním vyjádření co největšího osobního užitku. Psychologické výzkumy však často dospívají k závěru, že to tak není. Důvodem je, že některé emoce ovlivňující naše ekonomické rozhodování, jsou ve srovnání s racionální volbou výrazně silnější.
Mezi emoce, pro které to platí, patří i tzv. odpor či averze k nespravedlnosti, tedy nepříjemný pocit, který nás provází, když máme dojem, že s námi – ale i s lidmi kolem nás – někdo nehraje fér, nebo nám nedává možnost získat, co bychom si zasloužili.
Psychologie řadí tuto averzi po bok některých podobných pocitů promítajících se v našem ekonomickém chování, například odporu vůči riziku a ztrátě, vůči situacím, které nejsou zcela jednoznačné nebo těm, kdy je třeba se rozhodovat mezi příliš velkým počtem možností. I v těchto situacích totiž platí, že naše jednání nemusí být vždy zcela „rozumné“.
Experimentální hra na rozdělování koláče
Jedním z psychologických pokusů dokládajících náš vrozený odpor k nespravedlnosti je experiment ve formě hry označované jako Ultimátum. Cílem pokusu je zjistit, jak se lidé rozhodují, když jsou nuceni volit mezi možností získat určitou, někdy i vyšší finanční odměnu na straně jedné, a nutností tolerovat při tom určitou nespravedlnost v rozdělení finančních prostředků na straně druhé.
Jan Urban Je autorem řady publikací, z článků, které několik let publikuje na iDNES.cz, vznikla jeho nejnovější kniha Psychologie pro každý den. Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání. Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení. |
Hra je ve své nejjednodušší podobě určená dvěma hráčům a představuje situaci, kdy jeden z nich, označovaný jako Navrhovatel, získává od experimentátorů určitou částku (obrazně koláč), kterou má rozdělit mezi sebe a svého protihráče, zvaného Respondent. Ten ví, o jakou částku se jedná.
Úkolem Navrhovatele je sdělit Respondentovi, jakou částku je mu ochoten dát, a úkolem Respondenta je rozhodnout, zda ji přijme nebo odmítne. Pokud Respondent rozdělení výchozí částky, předložené Navrhovatelem, přijme, rozdělí se peníze podle představy Navrhovatele, a hra tím končí. Pokud Respondent toto rozdělení odmítne, končí hra tím, že žádný z hráčů nedostane nic.
Ekonomie a realita
Je zřejmé, že návrh na rozdělení částky učiněný Navrhovatelem může být spravedlivý, kdy oba dostanou víceméně stejně, nebo nespravedlivý, kdy si navrhovatel z rozdělované částky ponechá více, nebo dokonce téměř vše.
Opakované pokusy s touto hrou ukázaly, že za spravedlivé rozdělení výchozí částky vnímá Respondent většinou zhruba 40 procent její hodnoty. Pokud mu dá Navrhovatel možnost získat jen 20 procent výchozí částky či méně, vnímá toto rozdělení zpravidla jako velmi nespravedlivé.
Jak umět říkat druhým „ne“ a necítit se přitom provinile |
Když se bude Navrhovatel rozhodovat čistě racionálně (tedy v souladu s modelem Homo Economicus, jenž říká, že lidé jsou ve své podstatě „rozumní“), a když nebude předem vědět, jak Respondent na jeho nabídku zareaguje, pak Respondentovi nabídne, spíše symbolicky, jen poměrně nízkou částku. Pokud se bude „čistě racionálně“ chovat Respondent, pak nabídku Navrhovatele přijme bez ohledu na to, jak spravedlivě či nespravedlivě byla výchozí částka rozdělena. Rozhodnutí Navrhovatele nemá totiž možnost nijak ovlivnit, a pokud nabídku odmítne, nezíská nic.
Výsledky experimentů pomocí této hry ukázaly, že lidé v roli Navrhovatele se v jednání od požadavků ekonomické „racionality“ většinou příliš nevzdalují. Částka, kterou Respondentovi nabízejí, je zpravidla podstatně nižší než ta, kterou navrhují sami pro sebe. Jejich nabídka, vyjádřeno jinak, většinou není příliš spravedlivá.
Respondenti naproti tomu však „racionálně“ v souladu s modelem Homo Economicus zpravidla nejednají. Když mají pocit, že nabídka, kterou dostávají, je výrazně nerovná, a v daném případě tak i nespravedlivá, mají sklon ji odmítat, a to přesto, že v důsledku tohoto rozhodnutí finančně nic nezískají.
Spravedlnost jako součást osobního užitku
Výsledky experimentu tak ukazují, že rovnost či spravedlnost je pro lidi hodnotou, za kterou jsou ochotni platit či obětovat určité finanční prostředky. Je tedy, vyjádřeno jinak, součástí jejich osobního užitku. Osobní užitek, kterým se při svém rozhodování řídí, tak nemusí mít jen finanční povahu.
Zájem či snaha dosáhnout spravedlnosti může jejich snahu dosáhnout co nejvyššího finančního zisku za určitých okolností dokonce převyšovat. Pokud bychom chtěli parafrázovat známý výrok amerického ekonoma Miltona Friedmana, že „na penězích záleží“, pak bychom řekli, že na spravedlnosti lidem občas záleží dokonce ještě trochu více než na penězích.
Okolnosti ovlivňující jednání hráčů
Výsledky hry čili rozhodování obou hráčů nejsou pochopitelně vždy zcela stejné. Jejich základní podoba se ale v průběhu času zásadně nemění.
Rozhodování Navrhovatelů záleží na jejich emocionální empatii, tedy na tom, do jaké míry jsou ochotni mírnit svou snahu dosáhnout co nejvyššího zisku snahou vyjít druhé straně vstříc. Platí to i v situacích, kdy hra byla prováděna jen jednou, takže Navrhovatelé nemohli sázet na reciprocitu svých spoluhráčů v dalších hrách.
Sklon Respondentů odmítat návrhy na nespravedlivé rozdělení výchozí částky závisel vedle určitých psychických charakteristik hráčů i na jejich sociálně kulturní příslušnosti a v neposlední řadě na absolutní výši částky, která jim byla ve hře nabídnuta.
Nižší ochota Respondentů přijmout nerovné rozdělení byla charakteristická pro Respondenty s vyšším vzděláním. Tolerance vůči nespravedlivému rozdělení výchozí částky rostla naopak s absolutní výší odměny, kterou Navrhovatelé Respondentům nabízeli, tedy s tím, jak vysoká částka byla pro Respondenty v případě jejího odmítnutí v sázce. Pokud byla nabízená částka poměrně vysoká, byli Respondenti ochotni „skousnout“ i fakt, že její rozdělení nebylo příliš spravedlivé.
Sklon Respondentů odmítat nespravedlivé nabídky souvisel přitom se dvěma motivy. Prvým byla snaha „dát Navrhovatelům lekci do budoucna“, a snížit tak jejich sklon postupovat podobně i příště, druhým pak snaha se Navrhovatelům za jejich jednání pomstít.
Averze k nespravedlnosti v praxi
Jednou z praktických aplikací uvedených zjištění je lepší pochopení příčin nespokojenosti zaměstnanců s odměňováním.
Dosáhnout plné spokojenosti zaměstnanců s jejich odměňováním je nemožné. Značná část nespokojenosti, se kterou se v této oblasti v praxi setkáváme, je však zbytečná. Přetrvává totiž v důsledku nepochopení příčin.
S výjimkou nejméně placených zaměstnanců nesouvisejí často hlavní příčiny této nespokojenosti s absolutní výší jejich odměny, jako spíše s tím, jak spravedlivé či nespravedlivé své finanční ohodnocení vnímají. Tedy s tím, jak oprávněné či neoprávněné se jim jeví mzdové relace lidí či pracovních míst.
Výzkumy totiž ukázaly, že i drobná úprava mzdových relací, kterou většina zaměstnanců chápe jako posílení spravedlnosti v rozdílech mezi výší příjmů, má často za následek větší vzestup jejich spokojenosti s odměňováním než absolutní zvýšení jejich mezd. A naopak, ani poměrně značné zvýšení absolutních mezd nemusí vždy nespokojenost zaměstnanců s jejich odměňováním plně odstranit, pokud je příčinou pocit, že jejich mzdové relace neodpovídají nárokům pracovních míst nebo úsilí či výsledkům jednotlivých pracovníků.
Z pohledu organizace přitom není rozhodující, zda pocit zaměstnanců, že jejich odměňování je spravedlivé nebo nespravedlivé, je oprávněný či nikoliv. Pokud oprávněný není, například proto, že nemají k dispozici veškeré informace, měla by jim organizace důvody mzdových relací zdůvodnit či vysvětlit.
V souladu s výsledky výše uvedených experimentů jsou totiž firmy, které nejsou schopny své mzdové diference zdůvodnit, nuceny své zaměstnance ve snaze dosáhnout jejich spokojenosti občas přeplácet. V opačném případě jim totiž hrozí ztráta motivace jejich zaměstnanců, i pokles jejich pocitu sounáležitosti s firmou.
Averze k nespravedlnosti a nerovnost
Výzkumy ukázaly, že averze k nespravedlnosti je nejen vrozená, ale je člověku společná i s primáty. Tuto averzi bychom však neměli zaměňovat s averzí vůči nerovnosti. Rovnost totiž v řadě případů neznamená spravedlnost, ale spíše její opak. Dosáhnout rovnosti je však většinou snazší, než dospět ke spravedlnosti.
Spravedlnost znamená, že s lidmi zacházíme stejně a dáváme jim tak i stejnou šanci na úspěch. Rovnost znamená, že všem lidem dáváme stejně, a to bez ohledu na to, do jaké míry se o to, co získávají, sami přičinili.
Ve světě odměňování vede tak nespravedlnost poměrně často k nerovnosti. Snaha o rovnost, pomíjející odlišně zásluhy, je však téměř vždy nespravedlivá.
Hledáte lépe placenou práci? Vyberte si z aktuální nabídky nejlépe placených míst na jobDNES.cz |
