Do roku 1991 existovaly pouze státní banky a všechny vklady byly garantovány státem. V bankách, které začaly vznikat po revoluci, ovšem jakákoli garance vkladů chyběla. Krachy nových českých bank ukázaly na nezbytnost přijmout opatření k ochraně drobných klientů. V květnu 1994 byla vydána první směrnice Evropské unie upravující a sjednocující základní pravidla pojištění vkladů.
Od 1.ledna 1995 začal u nás fungovat Fond pojištění vkladů (dnes Garanční fond).
„Od té doby začali mít vkladatelé jistotu, že při krachu finanční instituce nepřijdou o všechny své úspory. Je však nutno doplnit, že v té době byly výše pojištěné částky a pravidla pro její vyplacení jiné než dnes,“ uvádí výkonná ředitelka Garančního systému finančního trhu Renáta Kadlecová.
KVÍZ: Jak znáte banky? A co víte o pojištění vkladů? |
Pojištěny byly pouze bankovní vklady fyzických osob vedené v českých korunách na jméno, příjmení, adresu a datum narození vkladatele, a to ve výši 80 % hodnoty pojištěných vkladů. Náhrady byly vypláceny maximálně do výše 100 000 korun pro jednoho vkladatele u jedné banky. Limit byl tedy výrazně nižší než dnes, a navíc každý klient nesl břemeno 20% spoluúčasti.
„Dnešní limit je 100 000 eur, můžeme tedy říci, že se za 26 let zpětadvacetinásobil. Vkladatelé nyní navíc získají 100 % ze svých uložených peněz, ne pouze část, jak tomu bylo dříve.“ doplňuje Renáta Kadlecová. Garance vkladů se týká nejen bank, ale i družstevních záložen a stavebních spořitelen.
Za dobu své existence Fond pojištění vkladů (a následně Garanční systém finančního trhu) vyplácel náhrady vkladů ve dvaceti dvou případech, při kterých poskytl náhrady vkladatelům třinácti bank a pěti družstevních záložen.
Celkem od roku 1995 vyplatil Fond pojištění vkladů a Garanční systém náhrady vkladů téměř 350 000 vkladatelům v celkové výši zhruba 45,7 miliard korun.
