Každý někdy v životě onemocní. Někdo má chřipku, někdo rakovinu a někdo covid. Může se to stát komukoli z nás. Moje odpověď na otázku, jestli znát jméno kolegy nebo souseda, který má koronavirus, vás možná překvapí. Ale podle mě je to úplně jedno. Když mi někdo bude chtít sám sdělit, že byl nemocen, je to na něm. Jestli informaci předá zaměstnavatel, i to je podle mého názoru v pořádku, stejně jako když to neudělá.
Radka Loja
|
Myslím, že mnozí akceptujeme fakt, že se nemoci pravděpodobně nevyhneme. Rozhodně většinou lidí ten, kdo měl nebo má koronavirus, není vnímán jako prašivka. Statisticky se lidé s „výjimečným názorem“ najdou vždycky, ale to nás opravdu nemusí trápit. Tím jen ulevují svému vlastnímu strachu.
Z neznámého máme totiž většinou strach. A to pak přestáváme reagovat racionálně. Přiznat si, že mám strach, ovšem vyžaduje velkou odvahu a docela dlouho to trvá. Emoce jsou na sebe navrstvené jako sendvič. Strach bývá tou nejspodnější vrstvou, nad ním jsou pak další, jako vztek, bezmoc a závist. Ty pak mohou vést k výhrůžkám a nenávistnému chování třeba právě vůči těm, kteří covid-19 onemocněli. V psychologii se tomuto mechanismu odborně říká projekce, nemocní slouží jako jakýsi ventil pro upouštění vlastního strachu.
Podobné emoce ale také často plynou z nespokojenosti a zklamání ze svého vlastního života jako takového, bez ohledu na to, jestli tu je nebo není pandemie. Lidé se staví do role obětí a teď se konečně objevil konkrétní „viník“. Kdyby zde nebyli nakažení koronavirem, našel by se jako hromosvod někdo jiný.
Prováděla jsem malý soukromý průzkum na sociálních sítích. Ptala jsem se: „Co byste si mysleli o člověku, kterého znáte a víte, že prodělal covid-19?“ Zjistila jsem, že drtivá většina by s ním jednala úplně normálně, jako kdyby se vyléčil z chřipky. Zeptali by se ho, jak se mu daří, jak nemoc probíhala, a těšilo by je, že se uzdravil a je v pořádku. Navíc takové setkání dává konkrétní naději a trochu pozitivní energie, že pokud bychom se sami nakazili, tak to zvládneme.
Někteří by byli obezřetní a udržovali by větší vzdálenost, pro jiné by bylo důležité vědět, jak se nakazil. Negativně by vnímali, pokud by se infikoval například v Itálii na lyžovačce. „A teď, protože byl nezodpovědný, tak nás všechny nakazí a my na to doplatíme!“ Totéž platí, pokud by nedodržoval karanténu nebo nenosil roušku tam, kde by ji měl mít. Asi nebude překvapením, že ti, kteří koronavirus sami prodělali, nebo ho měl někdo v jejich rodině, jsou podle mého průzkumu vůči druhým naprosto tolerantní.
Je pravdou, že kvůli pandemii se řadě lidí snížil příjem nebo o práci přišli. Podnikatelé zaznamenali velké ztráty a nevědí, jestli jejich byznys přežije. Když se k tomu přidá izolace a případné napětí v domácích vztazích, to všechno zvyšuje naše negativní ladění. Ale tento stav je dočasný a schopní najdou způsob, jak z toho ven.
