Koncem minulého a počátkem letošního roku začalo trhy jímat přesvědčení, podporované rétorikou centrálních bank, že se z inflační šlamastyky, způsobené primárně covidovým bezhlavým rozdáváním peněz a umocněné válkou na Ukrajině, dostaneme bez bolesti.
Tedy že inflace zmizí sama, ekonomická prosperita zůstane netknuta, brzy (= již letos) se dočkáme snížení sazeb a že se pomalu věci začnou vracet do bezstarostných před-covidových let s hypotečními sazbami pod třemi procenty.
U některých českých analytiků toto očekávání (či přání?) přetrvalo i v březnu.
Poslední inflační data z obou břehů Atlantiku i z České republiky však ukázala, že spíše než tento pohádkový scénář se potvrzují dvě historií prověřené tendence: že inflace obvykle letí nahoru jako raketa, dolů však padá jako peří, a že bez recese nezmizí.
Inflační situace je nepříznivá
V eurozóně inflace přidala oproti lednu 0,8 %, a to jak inflace celková, tak také – což je horší – její tzv. jádrová (a poptávkou nejvíce ovlivněná) složka. Za celou dobu existence eurozóny to byl suverénně nejhorší únor: od jejího vzniku nikdy nebyla únorová meziměsíční jádrová inflace vyšší než půl procenta. Meziroční inflace za celou eurozónu dosáhla 8,5 %, v celém Pobaltí, Rakousku i na Slovensku však byla dvouciferná.
I u nás je situace inflačně nepříznivá. Česká (únorová) data totiž také zrovna neumocnila důvěru v poslední prognózu ČNB, která již pro první čtvrtletí příštího roku slibuje inflaci na dvouprocentním cíli.
Růst únorové inflace o 0,6 % oproti lednu totiž znamená, že na to, abychom se za necelý rok skutečně dostali na slibovaná dvě procenta, budeme potřebovat, počínaje březnem, každý měsíc inflaci na úrovni 0,17 %. Tak pomalé tempo jsme ale naposledy viděli rok a půl zpátky.
Bez bolesti to nepůjde
Ano, neznamená to, že se to nemůže stát. Kromě toho, že se jaksi nelehce věří tomu, že se po roce a půl bezprecedentně velkých cenových skoků úderem března vrátíme najednou k cenovým růstům téměř nepostřehnutelným, však ani makroekonomické prostředí není takovému dramatickému zpomalení inflace nakloněno.
Zaprvé, v ČR máme již pátým rokem nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii. Zadruhé, jelikož trh práce je dlouhodobě napjatý, nepřekvapivě rostou mzdy. V lednu vzrostly mzdy v průmyslu o 12 %, ve stavebnictví přidaly dokonce 15 %. To jsou tempa jako v Maďarsku, kde je dnes ovšem inflace pětadvacetiprocentní.
Martin Lobotka
|
Zatřetí, firmy tomu, že ČNB dostane inflaci na cíl, nevěří – čekají, že inflace bude v nejbližších 3 letech v průměru 7 % ročně. A když cíli ČNB nikdo nevěří, bude se chovat tak, že se jej dosáhnout ČNB nepodaří.
Česká inflace zpomalí, to ano, ale vzhledem k růstu mezd, který bude letos skoro jistě dvouciferný, jen někam k 7 až 10 %. Ke dvouprocentnímu cíli se nedostane bez toho, aby ekonomika markantně zpomalila a aby vzrostla nezaměstnanost.
Ano, může to za ČNB odpracovat Evropská centrální banka nebo Fed tím, že světové ekonomice přivodí recesi. Ale spoléhat na to nelze. A už vůbec nelze spoléhat na to, že inflace prostě sama bez bolesti (možná jen s trochou pomoci od uměle posílené koruny) zmizí. Nezmizí. Je jako zubní kaz – bez bolesti (vrtání) neodejde, zničí vám zub.
