Snadnější mobilitu v oblasti platebních služeb přinesla směrnice PSD2 již před deseti lety. Znamenala revoluci v elektronických platbách. Za přísně regulovaných podmínek totiž klient může uskutečnit některé operace s účty, třeba zadat platbu v aplikaci třetí strany.
V praxi to funguje tak, že si klienti mohou účty vedené u několika bank propojit a ovládat z jednoho elektronického rozhraní. Využít to lze i v situaci, kdy si chcete půjčit od úvěrové společnosti a nechcete složitě dokládat příjmy a výdaje. Pokud úvěrové společnosti povolíte jednorázový přístup ke svému účtu, ona za vás vše sama vyhodnotí.
František NonnemannVystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Několik let pracoval na Úřadu pro ochranu osobních údajů, mimo jiné i jako ředitel analytického odboru a vedoucí právního oddělení. Od roku 2016 působí v soukromém sektoru, kde se zabývá především pravidly pro zpracování a ochranu informací, ochranou spotřebitele a compliance systémy. Na tato témata také publikuje a školí. V současnosti je vedoucím oddělení compliance a řízení operačních rizik v Partners Bance. |
Finanční trh je ovšem širší a vedle běžných účtů zahrnuje i další produkty, u kterých by se spotřebitelům někdy hodila možnost jednoduše přecházet mezi různými poskytovateli nebo mít snadno a zdarma k dispozici všechny údaje a dokumenty. O jakých dalších produktech mluvíme? Například o pojištění, investicích, spotřebitelských úvěrech nebo penzijním připojištění.
Jaké přínosy by měla větší otevřenost finančních produktů pro klienty? Na prvém místě by to usnadnilo, zrychlilo a zlevnilo jejich obsluhu. Klient by například nemusel bance, u které má hypotéku, každý rok dokládat, že je nemovitosti v zástavě dostatečně pojištěná.
Banka by si totiž aktuální údaje se souhlasem klienta stáhla sama od pojišťovny. Otevřenost finančních dat by také usnadnila přechod od jedné finanční instituce ke druhému. Nejen v oblasti platebních účtů, ale třeba právě u investic, pojištění, penzijního připojištění atd. A to by i poskytovatele těchto produktů mohlo vést k tomu, aby se svoje klienty snažili udržet ne pomocí komplikovaného odchodu či výstupních poplatků, ale vylepšováním služeb a podmínek.
Právě na otevřenost a sdílení dat i o dalších finančních produktech cílí návrh nového EU nařízení o rámci pro přístup k finančním údajům, tzv. nařízení FiDA. Podle něj by měly finanční instituce povinně umožnit sdílení informací i o dalších produktech, jako je právě pojištění, úvěry, investice atd., ale také sdílení o způsobu jejich čerpání a předpokladech ke schválení produktu (posouzení úvěruschopnosti, vyhodnocení investičního profilu atd.).
A právě ta zamýšlená povinnost zřejmě vedla některé silné hráče k tomu, že v Bruselu lobbovali za stažení návrhu nařízení FiDA. A skutečně, na začátku února se objevily „zaručené“ zvěsti, že evropská Komise tento návrh stáhne, protože jsou proti hlavně banky a pojišťovny.
Jak to dopadlo?
Návrh nařízení FiDA zatím stažen nebyl. Slovo „zatím“ je důležité, protože tlak na nezavádění povinností sdílet finanční data bude jistě pokračovat. Možná s argumentem snižování byrokratické zátěže, možná s tím, že o sdílení dat a snadnější přechod mezi různými poskytovateli není mezi klienty zájem. Tak proč to vynucovat novými regulacemi a byrokratickými požadavky…
S tímto argumentem se dá do jisté míry souhlasit. Nařizovat transparentnost a vstřícnost ke klientům lze jen obtížně. Nařízení FiDA ani další regulace cílící na otevřenost dat a snadnější přechod klientů od jednoho poskytovatele ke druhému to samy o sobě nezařídí. I sebelepší záměr lze do praxe zavést tak, že ho klienti vlastně ani moc nevyužijí. Protože o této možnosti nebudou vědět, nebo bude tato možnost komplikovaná, nejasná či obtížně dostupná.
A v tom to právě je. V přístupu finančních institucí jako takových. Ani dnes jim nic nebrání ve větší otevřenosti a vstřícnosti ke klientům. Některé z nich ale bohužel nemají za cíl klientovi pomoci a poradit mu s jeho finančními záležitostmi. Místo toho chtějí prostě jen prodat co nejvíce svých produktů nebo klienta za každou cenu udržet, i když to pro něj bude nevýhodné.
Tato bitva, bitva o proklientský a transparentní přístup, se nevybojuje v Bruselu. Tu musíme my jako klienti vybojovat sami u nás doma. Nařízení, směrnice a další regulace nám s tím mohou pomoci. Ale dokud se nebudeme sami více zajímat a ptát, kolik nás který finanční produkt stojí, proč bychom si ho vlastně vůbec měli zřizovat a jaké nabídky má konkurence, tak se ke skutečně otevřenému finančnímu trhu budeme stále blížit velmi pomalu.
