Podle zkušeností Martiny Vančurové jsou na světě lidé, kteří na sobě pracují rádi, pečují o své duševní zdraví, posouvají své hranice, rádi se o sobě dozvídají nové věci a mění se. Jiní se o svůj vnitřní život nezajímají a zajít k odborníkovi je přinutí jen to, když jim problémy začnou přerůstat přes hlavu.
V poslední době se hodně skloňuje, jak je důležitá finanční gramotnost. Vy ale říkáte, že stejně podstatné je mít alespoň základy duševní gramotnosti. Proč?
Protože duševní gramotnost je prostředkem, jak si obohatit život, těšit se z něj a hlavně zažívat, že jsem jeho tvůrcem. Duševní gramotnost zpřístupňuje nové kvality života. Je to stejné jako s běžnou gramotností. To, že umíme číst a psát, nám umožňuje, že si můžeme posílat zprávy, něco slovně tvořit, že si můžeme s potěšením číst knihy. Když jsem duševně negramotný, žiji život v nastavení, že jsem obětí systému, něčího zlého úmyslu nebo špatných životních podmínek, z nichž nemám šanci vystoupit. Také je pravděpodobné, že se mi opakovaně dějí podobné nepříjemnosti, aniž bych si byl vědom, že je můžu sám zapříčiňovat.
Co konkrétně si pod duševní gramotností představit?
Je to určité penzum informací o našem lidském fungování a prožívání – mentálním, emočním, tělesném i duchovním. Těch potřebných vědomostí, které potřebujeme znát, ale není zase tolik. Dají se formulovat do několika jednoduchých pravidel. Naučit se nebo dozvědět se tyto teoretické informace však nestačí. Těch pravidel jsme už všichni slyšeli spoustu. Nejrůznějších mouder a citátů jsou plně sítě, opakují se na různých workshopech nebo přednáškách.
Tady však většinou naše rozvojové aktivity končí – že si něco poslechneme, přečteme. Kdo dá ale pozornost tomu, aby to aplikoval do svého života? Častokrát ani nevíme, jak na to. Je to jako s předmětem chemie – tam máte teorii a pak laborky. I k osvojení duševní gramotnosti potřebujete laborky. Laboratoří je náš život, v němž máte dát prostor záměrnému pozorování svého prožívání a vědomému experimentování s těmi základními pravidly.
Martina VančurováVystudovala francouzsko-české gymnázium, bohemistiku a translatologii na FFUK, L’Institut Franco-Tchèque de Gestion, VŠE a získala titul MBA. Pracovala na manažerských pozicích ve francouzských firmách a vedení zaměstnanců ji přivedlo ke koučinku. V klientské praxi používá koučink, terapii Soucitného dotazování a svépomocné techniky jako mindfulness, TRE®, tarot nebo aromaterapii. Jako kouč, terapeut a lektor mindfulness spolupracovala se soukromými klinikami pro klienty se závislostmi a úzkostmi. V kurzu Jak žít z vlastní síly učí klienty základům duševní gramotnosti. |
Být duševně gramotný tedy znamená znát své vnitřní zdroje, umět je používat a čerpat z nich sílu?
Ano, zdroje máme k dispozici všichni a souvisí s naším prožíváním. Když jsem duševně negramotný, je to jako kdyby mi před domem stálo porsche, ale do práce bych jezdil na rozviklaném kole s napůl vypuštěnou duší. Přitom takové porsche má za humny zaparkované každý z nás.
Každý si ale neumí se svým životem sám poradit. Proč dnes lidé vyhledávají kouče a nejrůznější terapie?
Když jdete na koučink nebo terapii, jsou to vlastně taky takové laborky. Většinou tam ale jdete proto, že vám v životě už něco začíná hořet. Podle mých zkušeností z klientské praxe je však daleko efektivnější pustit se do rozvíjení duševní gramotnosti proto, že se rozhodnu využívat svých vnitřních zdrojů. Že chci, aby mi to doma kvetlo a ne proto, že se bojím, aby tam něco nebouchlo.
Aby lidé dokázali zvládnout těžkosti, s nimiž se potýkají, ať jsou jakéhokoliv druhu, vždy je třeba, aby si osvojili pár základních dovedností zacházení se sebou sama. A to se snažím naučit ve svých kurzech i své klienty. Tedy ty, kteří nečekají, až něco začne skřípat, ale chtějí rovnou nasednout do svého porsche.
Potkáváte se s hodně vytíženými lidmi. Co mají společného, s jakými problémy se většinou potýkají?
Každý má tu vytíženost někde jinde – může jít o tíhu zvládání mateřské nebo otcovské role, tíhu rozchodu, osamění, neúspěchu či úspěchu v práci a pocitu nepostradatelnosti, který může vést k vyhoření. Může jít o tíhu nezpracovaných emocí, tíhu v prožívání života a s tím spojených úzkostí. Ale ptáte-li se po něčem společném, je to fakt, že většina mých klientů nějakým způsobem zažívá krizi středního věku. Ta se manifestuje mnoha symptomy. Člověku najednou dojde bezstarostný elán mládí, protože začne vnímat, že je v půli se svou poutí a život už se nezdá být nekonečný. A tak se stává daleko naléhavější otázka, jestli žije život podle svých představ.
Jaké otázky si pokládají lidé, kteří zažívají krizi středního věku?
Těch otázek je mnoho: „Chtěl jsem, aby takhle vypadal můj vztah, chtěl jsem opravdu vyčerpávat svoji energii a čas v téhle práci? Jsem dobrá matka? Jak to všechno zvládnout? Proč jsem si celý život tak nejistý? Proč se mi některé věci opakovaně nedaří?“...
Proč o sobě tito lidé, kteří již mají zkušenosti, pochybují?
Ve středním věku se stává, že člověka doběhne něco, co v sobě nemá vyřešené a co si s sebou táhne už hodně dlouho. Jsou to vzorce chování ovlivněné limitujícími přesvědčeními a automatickými reakcemi. Většinou je to něco, co si člověk osvojil jako dítě, protože mu to pomáhalo přežít – jako třeba snaha vyhovět, ukazovat, že to dám, potlačovat svoje prožívání, abych za něj nebyl odsuzován. V celoživotním horizontu jsou však tyhle strategie neudržitelné a proto na to někteří lidé středního věku dojíždí.
Co jim radíte? Jak se mohou vymanit ze svých problémů?
Moc jim neradím, spíš je vedu k tomu, aby v sobě věci objevovali. A pak jim pomáhám, jak to zpracovat a začít měnit v souladu s tím, jak to chtějí oni. V tom se mi skvěle osvědčuje terapeutický přístup Soucitného dotazování Gabora Maté. Ten je právě postaven na souvztažnosti našeho emočního, tělesného prožívání a limitujících přesvědčení, které si v sobě neseme mnohdy z dětství.
Máte na to i nějakou obecnou radu?
Kdybych měla dát obecnou radu, pak zní takto: Nebojte se podívat do hlubin, pod koberec, do sklepa nebo do skříní, na to, co tam nevědomky zametáte nebo schováváte. Naše stíny k nám patří a nejsou nic, z čeho bychom měli mít strach. Ten strach umocňuje jen skutečnost, že se na ně nechceme podívat. Ba naopak, to, že si na ně posvítíme a zjistíme, co jsou zač, nás jen posílí a oslabí jejich moc nad námi. Když se nepodíváme na to, co potlačujeme, strach v naší mysli získává obludných rozměrů. Když mu ale v klidu staneme tváří v tvář, ukáže se, že není proč se bát. Je to jako ve scéně z Harryho Pottera, kdy učitel Lupin před čarovnou skříní trénuje žáky, jak se postavit svému strachu.
Úzkost je hlas těla volajícího o pomoc. Zbavte se jí technikou 10 vět |
Jak může každý zapracovat sám na sobě, aby přetavil problémy a začal vnímat věci a dění kolem sebe jinak, pozitivně.
Cesta k tomu, abychom vnímali věci pozitivně, je nebát se připustit existenci věcí, které vnímáme jako negativní, například strach či smutek. V životě není jenom to pozitivní. Je plus i mínus. Neexistuje jenom den, k životu patří i noc. Není jen světlo, k životu patří i tma. Netřeba se těch minusových věcí bát, musíme se s nimi jen naučit zacházet. Někteří mí klienti si však nedovolují prožívat „negativní“ emoce. Mají zafixované, že musí být veselí a šťastní, že všechno musí zvládnout, že se nebrečí, že nesmí projevit odpor. Učím je bezpečně tyhle emoce začlenit do rejstříku jejich prožívání. Když se to povede, nastává u nich velká úleva.
Recept na životní spokojenost není jen o pocitu štěstí?
My všichni toužíme být šťastní. Je spousta knih o tom, jak být šťastný. Lidé si pak v té honbě za štěstím nedovolují připustit, že se můžou cítit nešťastně, nespokojeně, smutně, vystrašeně, naštvaně a různě to potlačují, protože to ve svém životě nechtějí a myslí si, že cítit něco takového je špatné. Ne, cítit něco takového je úplně v pohodě, dokonce zdravé. Je jen třeba vědět, jak se k tomu postavit a jak tím v klidu projít. Nikdy nebudu šťastný, když si nedovolím pocítit ne-štěstí. Ono se taky říká, že štěstí není trvalé, ale jen chvilkový stav prožívání, proto se o udržitelném štěstí v životě mluví víc jako o spokojenosti.
Co je alfou a omegou toho, aby byl člověk spokojený?
Alfou a omegou je vztah k sobě. Když máme jakýkoliv problém, myslíme si, že potřebujeme ty věci řešit nějak externě, nebo vůbec je nějak řešit a reagovat na ně. Přitom kdykoliv je nějaké napětí nebo nás něco rozrušuje, je nejlepší se podívat nejdřív do sebe a položit si otázky: Co to ve mně probouzí? Co mě na tom štve?
Právě Gabor Maté má na to pěknou větu: Whenever there is tension, it needs attention neboli dej pozornost čemukoliv, co v tobě probouzí napětí. Když budeme věnovat pozornost sami sobě – poznání sebe sama, regulování svého prožívání a péči o svou duši, spokojenost nám bude odměnou. Jsou to taková klíčová 3S – Sebepoznání, Seberegulace, Sebepéče.
Proč je důležité první S – tedy Sebepoznání? Jaký to má smysl?
Sebepoznání je důležité v tom, abychom odhalili svou krásu, jedinečnost a dokonalost, za kterou se můžeme mít rádi. Protože každý z nás takový je. A pak tady máme tu druhou stranu mince – všechny naše strachy, bloky a obavy, abychom pochopili, co nás drží na místě a konečně mohli svobodně vykročit do života. Potřebujeme poznat své plusy i mínus, abychom mohli být celiství.
V čem spočívá druhé S – Seberegulace? Jde o to, umět krotit své myšlenky, nebo emoce?
Seberegulace souvisí s vědomím života jako změny. Nejsme stejní, svět není statický, naše prožívání se mění každou chvíli. A to je naprosto normální. V téhle proměnlivosti se musíme naučit fungovat a přizpůsobovat se jí – regulovat se. Žít v tom a užívat si to. Je to umění práce s myslí a s emocemi, ale třeba taky s naší vírou.
Můžete to přiblížit na příkladu?
Jako příklad mě napadá schopnost umět rozlišit, co si myslím a co cítím a co z toho je relevantní. Někdy nás například pohorší něčí poznámka. Normálně bychom si ji vysvětlili tak, že si o nás dotyčný asi myslí, že jsme úplně blbí nebo že si na nás zasedl a třeba ho rovnou přímo osočili. Když se ale umíme regulovat, uvědomíme si emoci, kterou v nás poznámka vzbudila, a přijmeme ji. Pak poznáme, že v nás nevinná poznámka jen probudila nějaké staré přesvědčení, které se nám často opakuje. Takže nikoho neosočíme, jen se maximálně v klidu dotyčného zeptáme, jak tu poznámku myslel.
Třetím klíčem ke spokojenosti je Sebepéče. Co si pod tím představit?
Je to o vnímání a oceňování té naší unikátnosti, pěstování sympatie, lásky a soucitu k sobě. Ale také zažívání a uvědomování, že svět je dobrý. Velmi důležitý je pak tělesný prožitek klidu a bezpečí. Tělesné prožívání má totiž na naši psychiku vliv a je s ní propojené. Stres, trauma a napětí se nám ukládají v těle. Mám výbornou zkušenost s metodou TRE, což je svépomocná technika práce s tělem, která prostřednictvím pulzací, vibrací a třesu uvolňuje tělesné napětí, reguluje náš nervový systém a navíc stimuluje náš tělesný střed, který ovlivňuje naši životní sílu.
Jinak sebepéče má být kontinuální, proto kladu důraz na to, aby si klienti sestavili svou rutinu z takových rituálů, které jsou nejen prospěšné, ale zároveň je těší a baví, aby je s radostí dělali dlouhodobě.
Co to člověku přinese, když na sobě začne takto pracovat?
Naší metaforou krátce řečeno, zažije, jaké to je vozit se v porsche.
Kolem nás je v poslední době hodně negativních zpráv, jak je brát, aby člověk nepropadal negativním myšlenkám?
Je to o rozhodnutí, čemu chci věnovat pozornost a čemu ji věnovat nechci. Je to jen na nás, jestli se každý večer chceme vystavovat půlhodinové masáži informačních klipů, které probouzejí strach, obavy, tematizují násilí a konflikty a jsou zintenzivněny dramatickou dikcí moderátora.
Existuje termín vicarious trauma, zprostředkované trauma nebo trauma z druhé ruky. Vzniká, když se člověk pravidelně setkává s příběhy nebo záznamy traumatických událostí – například zdravotníci, novináři, nebo lidé, kteří sledují dokumenty a zpravodajství s velmi silným emočním nábojem a prostřednictvím záběrů vstřebávají bolest nebo utrpení druhých. Může to vést k pocitům úzkosti, bezmoci a dokonce k fyzickým symptomům, jako jsou únava nebo nespavost.
Existuje nějaký osvědčený recept jak čelit tomu, když se setkáváme s člověkem, který svět a dění kolem sebe vnímá naprosto negativně?
Občasné setkání s takovým člověkem se dá přežít, doporučuju k tomu zaujmout zvídavý postoj – všímat si, co ho k takovému vnímání vede a co setkání s ním dělá se mnou. Těžší je, když je to někdo blízký nebo dokonce když zjistíte, že vedle takového člověka žijete. Nedávno jsem na to téma vedla rozhovor s klientkou, která špatně nese návštěvy u své matky. Ta zjednodušeně řečeno spílá na systém a vůbec na celý život.
Co lidem v takové situaci doporučujete?
Recept zní, zaprvé přijměte pocity, které to ve vás probouzí, pravděpodobně to bude něco jako smutek, vztek, bezmoc, a pociťte, jak se odrážejí ve vašem těle, jen tomu věnujte pozornost, nic nehodnoťte. Zadruhé nemá cenu skákat na lep mysli, která říká třeba něco jako – musím mu vysvětlit, že to není tak hrozné nebo musím ho rozveselit nebo musím ho z toho dostat. A za třetí přijměte fakt, že každý jsme za svoje nastavení zodpovědní sami. S některými věcmi neuděláme nic, protože nejsou naše. Ve své moci máme jen život svůj, nikoliv život těch druhých, jakkoliv blízcí nám jsou. Co ale můžeme, je věřit, že i je jednou život dovede k jejich vlastnímu zdroji.
Hledáte klidnější práci? Vyberte si za aktuálních nabídek práce na pracovním portálu jobDNES.cz |
